Článek
Když jsem v roce 2005 zakládala naše gymnázium, české školství stálo před velkou změnou. Po desetiletích pevně daných osnov – tedy přesných seznamů toho, co má učitel v každém ročníku odučit – přišly rámcové vzdělávací programy, takzvané RVP.
Jednoduše řečeno: stát přestal školám detailně diktovat každou hodinu výuky a místo toho jim dal rámec – cíle a dovednosti, kterých mají děti dosáhnout. Jak k nim školy dojdou, mělo být více na nich. Byla to hluboká proměna přemýšlení o výuce a o roli učitele. Znamenalo to často doslova „vyrábět hodinu“ od základů. Bylo a je to extrémně časově i mentálně náročné, vyžaduje to opustit komfort zaběhnuté frontální výuky a chce to i notnou dávku profesní pokory.
Byli jsme tehdy jednou z prvních škol v Česku, která šla touto cestou. Pro mě to tehdy nebyla administrativní povinnost. Byla to obrovská příležitost.
Přestože jsme měli několik let čas, než se přechod stane povinným, pustili jsme se do práce okamžitě. Náš školní vzdělávací program jsme psali doslova na koleni. Nebyly žádné šablony, žádné metodiky, žádné online nástroje. Žádné webináře, žádné modelové příklady. Byla jen energie, nadšení a chuť učit jinak. Nový rámec nám dal svobodu – a my jsme ji využili. Do výuky jsme zanesli kritické myšlení, celoroční projektové učení, zahraniční spolupráci, práci s lídrovstvím a odpovědností. Naši studenti se neučí jen fakta, ale učí se přemýšlet, diskutovat, obhajovat svůj názor a nést za něj odpovědnost.
Bohužel, za těch dvacet let se ukázalo, že odvahu opustit zajeté koleje našla jen část škol. Mnohé zůstaly u starého modelu: frontální výuka, výklad, učebnice, test. Rámcový vzdělávací program existuje – ale proměna a modernizace výuky zůstala u velké části na papíře.
Druhý pokus o reformu o rok odložen
Ministr školství před pár dny oznámil, že probíhající modernizaci vzdělávacích programů o rok odkládá. Opět slyšíme o dovednostech pro 21. století, o kritickém myšlení, o propojení školy s realitou A opět se objevují problémy, nejistota a otázka: zůstane to zase jen v dokumentech? Pan ministr Plaga odklad prezentuje jako záchranu situace na poslední chvíli. Je ale fér připomenout, že u samotného zadání těchto změn před lety sám stál.
Pohled do sboroven: Paralýza, únava, ale i volání po smysluplné podpoře
Rozhodla jsem se oslovit své kolegy – ředitele škol napříč republikou – a nabídnout v rychlé anketě prostor ke sdílení zkušeností i nálady v terénu. Ne proto, abychom si stěžovali, ale abychom si navzájem dodali nadhled a podporu. Do ankety se zapojilo 447 ředitelů, což představuje celou desetinu všech českých základních škol.
Anketa: Revize RVP pohledem škol
Pouze 5 % škol v tuto chvíli reálně učí podle nového, inovativního přístupu. Téměř polovina škol (49 %) uvízla pouze v přípravné fázi. Dalších 24 % škol své přípravy rovnou pozastavila a čeká na politická rozhodnutí.V samotných kabinetech pak vládne těžká skepse. Pozitivně vnímá chystané změny jen 26 % sboroven. Zbytek se utápí v nedůvěře, kritice nebo v naprosté rezignaci. Dokonce celá třetina ředitelů by reformu v této podobě raději rovnou zrušila.
Anketa: Revize RVP pohledem škol
Téměř 40 % ředitelů dnes říká, že právě teď vidí největší šanci na skutečnou proměnu způsobu výuky – méně frontálního výkladu, více projektů, více badatelské práce. A 36,5 % škol očekává největší změnu v hodnocení – tedy větší důraz na to, co dítě skutečně umí, jak přemýšlí a pracuje, ne jen kolik si zapamatovalo na test. Jinými slovy: jako býhodu vidí přesně to, o čem mluvíme už dvě dekády.
Proto je potřeba připomenout, že reforma to byla v roce 2005. Dnes už nejde o reformu - ale o druhý pokus jak změnit myšlení učitelů a naplnit dvacet let starou vizi toho, že nepotřebujeme jen předměty jako za Rakousko Uherska, ale že můžeme učit moderně a v souvislostech.
Přežitý způsob učení, který uvízl v minulém století, je tou největší ekonomickou a společenskou brzdou naší země.
Můj rychlý průzkum tak zároveň ukázal zásadní věc: české školy nejsou primárně proti modernizaci výuky. Vadí jim ale byrokratický způsob, jakým je na ně změna tlačena, a politický chaos, který ji provází.
Pouze 23,5 % škol považuje aktuální šablony a portály NPI za skutečně nápomocné. Téměř 20 % škol státní podporu rovnou ignoruje a tvoří si metodiku zcela vlastními silami.
Ne všichni učitelé jsou proti inovacím
Představte si to v praxi. Stát po učitelích chce, aby učili kompetenčně, využívali projekty a takzvané formativní hodnocení. Zároveň ale ty samé děti naráží na jednotné přijímací zkoušky na střední školy, které z velké části stále testují tvrdá, encyklopedická data a výkon. Učitelé a rodiče v tom cítí obrovský rozpor.
A co víc – školy jsou vyčerpané. Místo jasných a praktických návodů na ně padají tisíce stran akademických a teoretických textů, ve kterých se více než polovina ředitelů a učitelů naprosto ztrácí.
Není proto divu, že více než 60 % škol volá po tom nejzákladnějším: „Dejte nám kvalitní, hotové a ověřené modelové programy. Dejte nám kuchařky, podle kterých můžeme začít vařit.“. Školy už nechtějí znovu od nuly vymýšlet kolo. Chtějí kvalitní polotovar, který jim ušetří administrativu, aby se mohly věnovat tomu nejdůležitějšímu – žákům.
Stát teď musí urychleně splnit svůj domácí úkol
Rozhodnutí ministra o ročním odkladu nám dává čas se nadechnout. Ale všichni – politici, ředitelé, učitelé i rodiče – si musíme uvědomit jedno: více už tuto proměnu odkládat nemůžeme.
Přežitý způsob učení, který uvízl v minulém století, je totiž tou největší ekonomickou a společenskou brzdou naší země. Svět kolem nás se mění obrovským tempem. Nastupuje umělá inteligence, mění se trh práce, způsob komunikace, řešení problémů i samotného učení. Nemůžeme naše děti připravovat na svět, který už dávno neexistuje.
Máme před sebou druhou šanci. Stát teď musí urychleně splnit svůj domácí úkol – dodat slíbené vzorové školní programy (modelová ŠVP), moderní výukové materiály a zajistit adresnou metodickou podporu školám, které si samy neporadí. A my ve školách musíme najít profesní odvahu tuto změnu definitivně přijmout a převést do praxe.
