Plošný zákaz chytré elektroniky ve školách: Konec bezpečného kontaktu rodičů s dětmi?

Když se ve veřejném prostoru hovoří o plošném zákazu mobilních telefonů ve školách, málokdo si plně uvědomuje jeden zásadní detail: toto striktní opatření se v plné míře dotkne i chytrých hodinek. Také zde naráží plošný populistický zákaz na každodenní realitu ve třídách a rodinách.

Pro řadu rodičů, obzvláště těch, kteří mají děti na prvním stupni, nepředstavují chytré hodinky hračku nebo nástroj pro konzumaci sociálních sítí. Jde o základní bezpečnostní prvek. Funkce jako vestavěný GPS lokátor, SOS tlačítko nebo možnost rychlé zprávy v případě nouze dávají rodinám klid, když jejich děti cestují do školy nebo ze školy.

Navrhovaná legislativa však tento bezpečný a kontrolovaný komunikační kanál mezi rodičem a dítětem nekompromisně odsekává. Plošný zákaz od stolu vůbec nedomýšlí, že odstřižením těchto bezpečnostních prvků trestá rodiče, kteří se jen snaží zodpovědně chránit své děti.

Zcela stranou navíc zůstává otázka reálné vymahatelnosti v praxi. Jak bude po schválení takového zákona vypadat běžné školní ráno? Bude učitel před začátkem hodiny detailně obcházet lavice a kontrolovat dětem zápěstí? Bude zkoumat, zda mají hodinky ručičkové, obyčejné digitální, nebo ty, které přijímají notifikace?

Z pedagogů, jejichž primárním úkolem je vzdělávat a rozvíjet potenciál našich dětí, se rázem stanou techničtí dozorci, detektivové a skladníci zabavené elektroniky. Zbytečné ranní konflikty s žáky kvůli zabavování osobních věcí jen naruší klima ve třídě dříve, než vůbec začne samotná výuka.

To nejabsurdnější na celé situaci je fakt, že stát se snaží plošně nařizovat něco, co si školy mohou už několik let účinně upravovat samy svými školními řády. A většina z nich to také dělá.

Mnoho ředitelů a učitelů už dnes aplikuje rozumná a funkční pravidla, na kterých se dokázali shodnout s rodiči i samotnými žáky. Zásah státu tuto funkční autonomii škol pošlapává. Namísto koncepčního řešení prevence digitálních závislostí a budování digitální gramotnosti se volí iluze rychlého řešení, která cílí spíše na nostalgii starších generací.

Důsledky tohoto nedomyšleného zákona jsou bohužel předvídatelné a ponesou je všichni aktéři vzdělávacího procesu:

Rodiče budou zcela oprávněně vyjadřovat nespokojenost ze ztráty spojení a pocitu bezpečí u svých dětí.

Učitelé ztratí drahocenný čas i energii dohadováním o zabavování přístrojů a nesmyslnou administrativou.

Školy se ponoří do zmatků, do kterých se dříve či později z pozice ochrany práv dětí vloží i příslušné instituce.

Místo abychom české školství posouvali do 21. století a učili děti s technologiemi zdravě, bezpečně a vyváženě koexistovat, vytváříme v něm zbytečné konflikty. Plošné zákazy bez ohledu na realitu dnešních rodin zkrátka nefungují.

Zákaz mobilů ve školách totiž necílí na potřeby mladých lidí a zhoršující se duševní zdraví dětí. Zákaz mobilů cílí čistě na nostalgii starších voličů ANO, kterým se líbí argument: „Za nás mobily nebyly a taky jsme tu školu přežili.“ A když něco cinknce v průzkumech…

Co dodat? Zákaz mobilů děti od závislostí nezachrání. Udělejme z české školy mozkovnu, ne skanzen