Článek
Když se v českém školství řekne slovo „hranice“, většině se vybaví ta nejviditelnější dělící čára: mezi veřejným a soukromým sektorem. Ve veřejném prostoru je často vnímána téměř jako zákop.
Jako člověk, který strávil patnáct let v křesle ředitelky soukromého gymnázia a dnes se vzdělávací politice věnuje ve Sněmovně, musím tento mýtus jednoznačně odmítnout. Z legislativního hlediska žádná taková hranice neexistuje.
Tu absurdní hranici přitom paradoxně zažíváme i tehdy, když nás dělí doslova jedna chodba. Z vlastní praxe znám situace, kdy soukromá a veřejná škola sídlí v jednom objektu, potkáváme se, ale pohledy k nám občas směřují s nedůvěrou. Narážíme na předsudek, že u nás jsou jen „rozmazlené děti bohatých rodičů“. Je to obrovský omyl. Děti u nás řeší naprosto stejné radosti i úzkosti jako děti o patro níž. A jejich rodiče? Nejsou to odtržení miliardáři. Jsou to normální lidé, pro které je vzdělání takovou prioritou, že na školné často tvrdě dřou a uskromňují se jinde. Zkrátka jen využili své svobody, vzali odpovědnost do vlastních rukou a zvolili jiný pedagogický přístup.
Stejná pravidla, jiná míra rizika
Pojďme si nejprve vyjasnit fakta. Soukromé školy jsou naprosto legitimní a integrální součástí českého vzdělávacího systému. Neoperujeme na žádném divokém západě. Vyučujeme podle stejného školského zákona. Naše školní vzdělávací programy musí ctít naprosto stejné mantinely Rámcových vzdělávacích programů (RVP) jako ty vaše. A když se u nás ohlásí kontrola z České školní inspekce, čelíme úplně stejným dotazům, metodikám a nárokům jako ředitelé škol zřizovaných obcemi či kraji.
Kde se tedy cesty rozcházejí? Skutečná dělící čára neleží v pedagogice, ale v asymetrii ekonomického rizika.
Zatímco zřizovatel veřejné školy má své příjmy garantované zákonem a do rozpočtu školy zasahuje z pozice veřejné správy, soukromá škola nemá za zády žádnou bezednou záchrannou síť. Pokud veřejná škola hospodaří špatně nebo se potýká s odlivem žáků, starosta ji většinou sanuje, protože k tomu má politický mandát. Pokud selže soukromá škola, jednoduše končí. Tento neustálý existenční tlak není žádnou nespravedlivou výhodou. Je to tvrdý, ale nesmírně zdravý motor, který nás nutí k maximální efektivitě, racionálnímu zacházení s prostředky a neustálému dialogu s rodiči, kteří si kvalitu pečlivě hlídají.
Zřizovatel jako partner, nebo údržbář budov?
Tím se dostáváme k jádru věci. Skutečný rozdíl v tom, jak se nám naše školy řídí, totiž neurčuje forma vlastnictví, ale kompetence a role zřizovatele. A zde musím vyjádřit hluboký respekt všem ředitelům a ředitelkám veřejných škol.
Vím, s čím se denně potýkáte. Jste zavaleni tabulkami, výkazy pro ministerstvo, veřejnými zakázkami, agendou nepedagogických pracovníků a správou budov. Stát z vás udělal elitní úředníky a manažery provozu, ačkoliv vaše primární role má být role pedagogického lídra. A co víc, vaším zřizovatelem je často politická reprezentace obce. Někdy máte štěstí na osvíceného starostu, jindy se po volbách změní radnice a vaše dlouhodobá koncepce se ze dne na den ocitne v troskách. Starostové a hejtmani, při vší úctě k jejich práci, jsou primárně správci infrastruktury, málokdy jsou to odborníci na moderní didaktiku.
V soukromém sektoru je dynamika odlišná. Zřizovatel tu není odosobněný úřad, ale konkrétní člověk nebo tým lidí, kteří školu zakládali s jasnou vizí. Zřizovatel v soukromé škole velmi často naplňuje i pedagogickou roli, dýchá se školou, rozumí jejím vzdělávacím cílům a poskytuje řediteli klíčovou oporu, nikoliv byrokratickou zátěž. Je to profesionální partner, díky kterému má ředitel rozvázané ruce k tomu hlavnímu – k inovacím a péči o kvalitu výuky.
Laboratoře inovací pro celý systém
Nedávno jsem ve svém podcastu 8+2 zpovídala Petru Illnerovou, zakladatelku sítě montessori škol a lyceí. Dotkly jsme se paradoxu, který trápí náš systém: Česká republika má na papíře jeden z nejliberálnějších vzdělávacích systémů v Evropě, přesto průzkumy ukazují, že až 60 % ředitelů čeká na takzvané „modelové ŠVP“ – tedy státní kuchařky, podle kterých by mohli učit.
Velmi často slýchám kritiku, že to svědčí o neschopnosti ředitelů veřejných škol inovovat. Zásadně s tím nesouhlasím. Není to absence schopností, je to důsledek vyčerpání. Ředitel, kterého zřizovatel nepodpoří a kterého stát dusí předpisy, zkrátka nemá mentální ani časovou kapacitu experimentovat. Volí bezpečnou cestu státní kuchařky, protože na nic jiného nezbývá síla.
A právě zde leží nezastupitelná role soukromých škol. My si čekat na státní manuály dovolit nemůžeme. Protože nás netíží těžkopádný aparát a máme v zádech kompetentní zřizovatele, aplikujeme změny okamžitě. Na našich školách se už dvacet let dávno učí kritické myšlení. leadership, komunikační dovednosti, žáci běžně pracují s projektovou výukou a umělou inteligencí a to v blocích běžně přesahujících tradičních 45 minut.
Soukromé školy dnes fungují jako de facto výzkumná centra českého školství. Bereme na sebe riziko omylu, testujeme nové metody, adaptujeme se na technologické změny. Děláme to na vlastní účet. A to, co se u nás osvědčí, může následně bezpečně a vyzkoušeně přebírat veřejný sektor.
Od umělých hranic ke skutečné synergii zdola
Hranice mezi veřejným a soukromým školstvím by tedy neměla být vnímána jako bariéra, přes kterou na sebe budeme pokřikovat, kdo má lepší podmínky. Naším společným nepřítelem není ten druhý typ školy, ale rigidní systém, bobtnající byrokracie a často i nedostatek koncepčního řízení ze strany zřizovatelů.
Abychom tuto neviditelnou hranici definitivně smazali, musíme přestat čekat na to, až nás shora propojí ministerstvo. Řešení leží v lokální synergii a spolupráci zdola. Soukromé a veřejné školy v jednom městě či regionu by neměly fungovat jako izolované ostrovy, které si konkurují, ale jako partneři, kteří se doplňují.
Jak to může vypadat v praxi? Zcela pragmaticky. Pokud například ani jedna ze škol nemá rozpočet na plný úvazek špičkového IT metodika pro zavádění umělé inteligence, školního psychologa nebo rodilého mluvčího, proč tyto úvazky nesdílet? Soukromé školy mohou otevírat své metodické kabinety a workshopy pro pedagogy z veřejného sektoru, aby se úspěšné inovace z našich „laboratoří“ šířily rychleji do praxe. Stejně tak můžeme propojovat žákovské parlamenty, tvořit společné komunitní projekty, nebo sdílet specifickou infrastrukturu.
Tato spolupráce není otázkou ideologie, ale čistě manažerské racionality a efektivity. Pokud spojíme naše agilní know-how s vaší stabilitou a tradicí, vytvoříme vzdělávací prostředí, ze kterého budou těžit ti nejdůležitější – naši žáci.
Nastal čas opustit umělé dělení podle typu a stavět mosty spolupráce. Jedinou hranicí, kterou má totiž smysl v našem školství budovat a nekompromisně sledovat, je hranice mezi kvalitou a průměrností.
Článek vznikl pro Letní speciál časopisu Řízení školy (téma: Hranice).
