Článek
V reakci na rozhodnutí odmítnout jmenovat Filipa Turka členem vlády je prezident republiky cílem mohutných nevybíravých útoků autoritářské scény obviňující jej div ne z ústavního puče proti nebohému lidu.
Níže si proto rozebereme tři nejzásadnější a zároveň nejčastější výtky vůči prezidentovu rozhodnutí, a ukážeme si jejich věcnou i argumentační prázdnotu.
„Prezident nejmenováním Turka porušil Ústavu“.
Neporušil. Opravdu ne. Podrobný ústavněprávní rozbor jsem nabídl již ZDE, a nyní proto připomenu pouze nejzásadnější argument.
Ústava nestanovuje, zda či za jakých podmínek musí prezident návrhu na jmenování ministrem vyhovět. Z toho pak v intencích právní logiky vyplývají pouze dvě možné varianty interpretace – prezident má vždy povinnost navrženého kandidáta jmenovat, anebo má naopak právo navrženého kandidáta odmítnout.
Podle první varianty bychom museli akceptovat, že každý, kdo není ve střetu zájmů podle čl. 70 Ústavy, a je snad alespoň svéprávný a plnoletý, může být členem vlády. Stačí k tomu návrh premiéra. A vzhledem k tomu, že Ústava neklade na členy vlády ani podmínku českého občanství, mohl by se stát ministrem třeba Vladimir Solovjov, což je jednoznačným důkazem nesmyslnosti takového výkladu.
Neumíme obhájit, že by se členem vlády mohl stát skutečně kdokoliv navržený premiérem? Pak nezbývá než akceptovat, že prezident má právo jmenování odepřít a diskurs se přesunuje k otázce, za jakých podmínek. Ty Ústava explicitně neurčuje. Bezesporu však je-li prezident sám vázán ústavním pořádkem, má právo či dokonce povinnost odmítnout kandidáta, jehož jmenování by bylo s kautelami ústavního pořádku neslučitelné, čemuž jsem se věnoval již před časem ZDE a ZDE. A že to nemá nic společného s transformací parlamentarismu do prezidentského systému jsem zmiňoval např. ZDE.
Kdo existenci takových podmínek posoudí? Ten, kdo příslušný ústavněprávní úkon činí a nese za něj ústavní odpovědnost. Kdo jmenuje ministry? Prezident. Kdo za takové rozhodnutí nese odpovědnost? Podle čl. 62 písm. a) ve spojení s čl. 63 odst. 3, 4 Ústavy rovněž prezident. Kdo tedy musí posoudit ústavněprávní aspekty jmenování konkrétního kandidáta? Do třetice opět prezident.
Je vůle prezidenta nutně konečné rozhodnutí? Přirozeně nikoliv. Pokud předseda vlády nesouhlasí, má možnost iniciovat řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, a o celé věci rozhodne Ústavní soud. Mají přímo volené komory Parlamentu, tj. Sněmovna a Senát podezření, že se prezident svým jednáním dopustil porušení ústavního pořádku? Mohou iniciovat řízení o velezradě podle čl. 65 odst. 2 Ústavy před Ústavním soudem, na jehož základě může být prezident zbaven mandátu a způsobilosti jej znovu nabýt.
Celý proces tak není o žádném hystericky démonizovaném absolutistickém vetu prezidenta, ale o standardní ústavní proceduře, kde vrcholnou autoritou není nakonec ani sám prezident, ale Ústavní soud. Z hlediska kompetence k ochraně ústavnosti to ani jiný orgán být nemůže.
Nepodal nikdo z aktivně legitimovaných subjektů Ústavnímu soudu žádný takový návrh? Pak se nejspíš nikdo z nich ve skutečnosti nedomnívá, že by se prezident protiústavního jednání dopustil.
„Prezident nerespektuje vůli většiny a výsledky voleb“.
Další z řady povrchních a slaboduchých frází. Výsledek voleb do Poslanecké sněmovny se odráží v počtu získaných poslaneckých mandátů. A žádný z nich Motoristům ani Turkovi prezident neodpírá.
Mandát člena vlády je však na mandátu poslance nezávislý. Členové vlády nejsou voleni v přímých volbách, a ziskem poslaneckého mandátu žádný nárok na ministerské křeslo nevzniká. Již nejednou se na různých úrovních stalo, že vítězná strana nakonec skončila v opozici.
Motoristé navíc nejsou žádnými vítězi voleb. Se ziskem 6,77 % a podporou 380 601 hlasů skončili ze všech zvolených stran dokonce poslední. Hovořit v souvislosti s odmítnutím jmenovat Turka ministrem o popírání vůle většiny je proto nehorázný nesmysl. A neexistuje ani žádný důkaz pro tvrzení, že většina voličů by si přála Filipa Turka členem vlády.
A kromě toho – prezident přece neupírá ministerské křeslo Motoristům jako straně, pouze odmítá jmenovat jejich ústavně nezpůsobilého kandidáta. A stricto sensu se to vlastně ani netýká stranické struktury Motoristů. Filip Turek totiž dodnes jejich členem není.
„Prezident zneužívá své pravomoci, aby koalice nemohla vládnout“.
Opět snadno vyvratitelný nesmysl. Jednak prezident už Babišovu vládu jmenoval, tudíž už vládne. A pokud by se býval chtěl o její blokování pokusit, postupoval by úplně jinak než spory ohledně jednoho ministra. Třeba tak, jak plánoval Miloš Zeman, když nabízel Babišovi jmenování premiérem i po volbách v roce 2021, přestože neměl šanci vládu sestavit.
Kdo alespoň jednou nahlédl do textu Ústavy, jistě si všiml, že prezident republiky má podle čl. 68 Ústavy dva pokusy, kdy může jmenovat premiéra teoreticky dle vlastního uvážení. Kdyby chtěl koalici bránit v přístupu k exekutivě, mohl dvakrát jmenovat nějakého „vlastního“, třeba nadstranického premiéra, který by se pokusil o sestavení úřednické vlády, do které by nominovaly své zástupce všechny parlamentní strany. Šance na získání důvěry Sněmovnou by byla sice v podstatě nulová, ale prezident by výrazně oddálil nástup Babišovy vlády. Čistě teoreticky třeba až do konce volebního období.
Jak to? Ústava totiž určuje vládě lhůtu 30 dní od okamžiku jmenování, během kterých musí předstoupit před Sněmovnu se žádostí o důvěru, a když ji nezíská, podává demisi. Ústava však neurčuje prezidentovi žádnou lhůtu, ve které musí uskutečnit první pokus jmenování premiéra a vlády, jak dlouho může tato vláda následně vládnout v demisi a za jak dlouho musí přikročit ke druhému pokusu.
Pokud by tedy prezident „protáhl“ tyto pokusy na většinu či dokonce celé volební období, Babišova koalice by se k moci reálně (téměř) nedostala. A formální litera Ústavy, kterou se v nynějších debatách ohánějí všichni zastánci jejího jazykového či ryze procesního výkladu, by tím dokonce nebyla porušena. Duch ústavy by však nepochybně byl flagrantním způsobem popřen, a prezidenta by možná čekalo řízení podle čl. 65 odst. 2 Ústavy pro velezradu. Na rozdíl od nynější situace, kdy prezident odepřením jmenovat Filipa Turka nehájí primárně pouhou literu, ale především onen principiální demokratický účel ústavy.
Úroveň Pavlových kritiků dokresluje skutečnost, že před volbami se mnozí hojně účastnili konferencí o „změně režimu“ pod taktovkou otevřeně proruského hnutí Svatopluk exdiplomata Petra Druláka, a snili o přeměně českého parlamentního systému na systém prezidentský. Proč tedy nyní kritizují Pavla z údajných prvků prezidentského modelu? Protože dle svých předvolebních projevů plánovali spolu s instalací prezidentské formy vlády zabránit, aby byl prezidentem někdo jako Petr Pavel. Do jejich ruského snu se totiž nehodí. A proto ho tolik nenávidí.
Prezident Pavel dokázal, že demokracie má u nás navzdory Babišově vládě nadále reálnou obsahovou hodnotu, a není redukována na bezobsažné floskule či nadřazení formální procedury věcnému obsahu. Tím nejvíc zasáhl autoritářský svět, který se nemohl dočkat, jak Filip Turek z ministerského křesla všem „eurohujerům, libtardům a lepšolidem“ pořádně „zahajluje do ksichtu“. Naštěstí nejsme rukojmí tohoto světa. A prezident Pavel také ne.
