Článek
Jeho existence se hodí. Když nějaký šťastlivec ovládne tři pětiny Sněmovny, stejně nemůže ze dne na den změnit ústavu a usnadnit si příští volby. Praxi jsme viděli v Maďarsku.
Na rozdíl od první republiky volíme každou komoru jinak a jindy, Senát navíc po částech. Tím se zaručuje určitá stabilita. Trochu pomáhá jindy nevýhodné popsání volebního systému v ústavě. Většinový pro Senát, poměrné zastoupení pro Poslaneckou sněmovnu.
Když to říká ústava, Ústavní soud může určovat význam slov. O poměrnosti párkrát hovořil, Senát tak kontroverzní chvíle nepřinesl. Přeci jen to je slabší komora, volí do něj vždy jen třetina země, splňuje tak podmínky pro tzv. volby druhého řádu. Zkrátka méně důležité.
Hrdé obvody pro lokální vůdce?
Že by Senát vůbec neměl existovat, se volalo ještě před jeho vznikem. První členy nakonec směl dostat až na podzim 1996. Země byla rozkrájená na 81 obvodů, z každého přišel jeden senátor.
Obvody vycházely z okresního členění, ale potřebovaly řadu úprav. Nemohou se totiž navzájem moc lišit v počtu obyvatel. Velké rozdíly by znamenaly různou váhu voličova hlasu, jenže ústava trvá na jejich rovnosti. Lidé se rodí, umírají a stěhují, hranice obvodů se tak musí čas od času upravovat.
Dnes jen pár obvodů je totožných s okresem. Další přesahují hranice krajů, jejich obyvatelé tudíž nemají moc společného. ČSÚ nabízí mapu.
Většina tak žádný pevný celek netvoří. V Praze to bývají podivné shluky nesourodých městských částí, jinde slepené útržky různých okresů.
Drobné obvody vedou k lokální politice. Jenže místní témata Senát nezajímají, v něm se řeší celostátní záležitosti. Sliby, jak v Praze budu bojovat za svůj obvod, nemají smysl. Senátor slibuje věrnost celé zemi a má tvořit zákony, které pomůžou všem. Shodou okolností se můžou hodit i lidem z jeho obvodu, to je ale vedlejší.
V malých obvodech kandidují i vítězí mnohdy lidé, o nichž za hranicemi obvodu málokdo slyšel. Vidíme to zejména mimo velká města. Brněnské obvody aspoň nabízí například herce Töpfera nebo ministra Beka, pražské několik dřívějších prezidentských uchazečů.
V politice je potřeba odpovědnost. Když vás ale nikdo nezná, žádnou v praxi nemáte. Tím není Senát výjimečný, schovat se jde také v hromadách krajských zastupitelů i poslanců.
Drobné myšlenkové cvičení
Zkuste vyjmenovat co nejvíc poslanců. Předsedové stran, pár dalších hlasitých postav, tím to asi skončí. A teď, kdo vede senátorský klub ODS a TOP 09?
Sám z hlavy vůbec nemám představu, to je má pointa. Bravo, pokud víte.
Známí lidé díky osobnímu věhlasu mohou ukázat, že se Senát dlouhodobě věnuje užitečné práci. Nad zákony diskutuje pečlivě, s mnohem méně emocemi než poslanci. Pořádá odborné semináře s vědci a experty, které tomu pomáhají.
O tom se ale nedozvídáme. Anonymních senátorů si ani média moc nevšimnou, tím se potvrzuje současný stav. Nepřijdeme jim na jméno, protože jsme je nikdy ani neznali.
Komora starších a moudrých odborníků
Neberme úctu šikovným starostům, místním lékařům a veterinářům, kteří tak často v senátních volbách vítězí. Ale tato dřívější zaměstnání z člověka nedělají vhodného senátora. Neladí s jeho pravomocemi a úkoly.
Při nich k práci ústavní právo nepotřebují. Mezinárodní smlouvy a vysílání českých vojsk kamkoliv taktéž neřeší.
Se Senátem nejde zametat při jednání o ústavních a volebních (ne však referendových) zákonů. Nabízí se tedy, že v něm mají zasedat ústavní právníci a politologové. K tomu někdo přes bezpečnost a zahraniční politiku pro případy vyhlašování válečného stavu a rozhodování o vojácích. Mezinárodní právo se hodí ke čtení oněch smluv.
Senát také navrhuje některé kandidáty na ombudsmana, měl by znát právo a etiku. Vybírá členy úřadu dohlížejícího na politické strany, brzy má začít volit i kusy Rady ČT a Rady České rozhlasu. Tak ať v něm najdeme pár lidí, kteří rozumí i těmto oblastem.
Prezident posílá horní komoře návrhy na ústavní soudce. Senátoři by tak měli vědět, jak Ústavní soud pracuje a jaké schopnosti je dobré u jeho představitelů mít.
Jenže vzdělání není možné vyžadovat, v demokracii smí kandidovat přece téměř každý. A nějaké věkové omezení, zde možná zbytečně vysoko nastavené na 40 let, se po světě vcelku přijímá.
Jen politické strany nebo tisíc podpisů pod peticí určují, kdo bude v našem bydlišti kandidovat. Sami jsme potom odpovědní za to, jak Senát vypadá. I pokud nabídka kandidátů nám připadá otřesná.
Dokud do něj volíme místní miláčky, kteří v něm moc nesvedou, je ještě snazší nadávat a chtít se Senátu radši zbavit úplně.
