Článek
Původní křížové výpravy byly označením pro války o dobytí Jeruzaléma. Na jejich vyhlášení bylo potřeba požehnání samotného papeže a vedly se proti pohanům a bezvěrcům. Stovky mužů táhly napříč Evropou, aby se dostaly do kolébky náboženství a osvobodily Boží hrob. Cílem bylo obsazení města, které „válečníci víry“ považovali za něco, co bylo jejich Bohu ukradeno. Protivníky jim pak bylo především vojsko tvořené muslimy. Aby představitelé křesťanstva přinutili bojovníky k odvážnému a mnohdy doslova sebevražednému tažení, bylo bojovníkům naslibováno kompletní odpuštění hříchů a těm, kteří by snad v boji zahynuli, věčná spása na nebesích. Těchto původních válek bylo celkem devět a odehrávaly se mezi lety 1095 – 1272. Poslední pak skončila drtivým vítězstvím mamlúků (islámských euroasijských bojovníků), těm se podařilo obsadit všechna území Dálného východu, kterými do té doby křižáci disponovali.
Později se označení „křížová výprava“ začalo využívat pro v podstatě jakékoliv tažení ve jménu papeže a víry. Takto se bojovníci s vyšitým křížem na ošacení postupně dostávali například do Egypta, Řecka, ale postupem let a staletí i třeba do Skandinávie nebo Pobaltí. Během těchto výprav také vznikaly tzv. křižácké státy, jakým byly třeba Prusy založené Řádem německých rytířů. Dokonce ani naší zemi se tato tažení nevyhnula. Samozřejmě šlo o naše staré dobré kališníky – husity.
Nás ale budou zajímat spíše ty původní výpravy, které se týkaly Jeruzaléma. Právě do těch by se nejlépe daly zařadit již zmiňované „dětské křížové výpravy“. Tedy, když přimhouříme jedno očko. Nebo spíš obě pevně zavřeme.
Legendy o dětských křížových výpravách
Známé jsou dva proudy malých křižáků. Jeden z německých zemí a druhý z Francie. Jsou si v mnoha ohledech až podezřele podobné. Pochod do Jeruzaléma měl v obou zemích započít roku 1212. V obou případech se malému chlapci zjevil anděl, který mu přikázal vydat se do Jeruzaléma. V německé variantě se hoch jmenoval Mikuláš, ve francouzské to byl Štěpán. V obou případech se tato zpráva rozšířila široko daleko a cestou se k „požehnanému“ přidaly na desetitisíce dětí. Obě výpravy měly namířeno do přístavů a při dosažení tohoto cíle byl původní počet cestujících dětí snížen minimálně o třetinu.
Proč do přístavu došlo tak málo poutníků?
Ve francouzské i německé verzi se uvádí, že mnoho dětí zemřelo cestou. Obzvláště drastické to muselo být u výpravy malého Mikuláše. Ta měla začít v Kolíně nad Rýnem a mířila do Janova. Aby se tam však děti dokázaly dostat, musely překonat pohoří Alp. Většina malých poutníků byla chudá, dost možná i bosá, a tak je nabíledni, co se mohlo v horských průsmycích stát. Zima, nebezpečné srázy a pravděpodobně i hlad vehnaly spoustu hubených dětských krčků do náruče smrti.
Ani u Štěpánovy výpravy se převážná většina do cílového přístavu (Marseille) nedostala. Mnoho z nich zemřelo hlady či vyčerpáním, nabízí se ale i dost pravděpodobná domněnka, že to během putování některé prostě vzdaly a vrátily se domů.
Přesto se oběma skupinám podařilo k moři dostat. A obě taktéž doufaly, že se po tomto strastiplném přesunu před jejich vůdcem rozestoupí moře, jako tomu bylo u Mojžíše. I přes všechny modlitby se, ke zklamání všech, tak ale nestalo. V tomto okamžiku už se příběhy rozcházejí.
Osudy Mikuláše a Štěpána
Německá verze:
Mikuláš se rozhodl nevzdat a zamířil se svojí hrstkou věrných do Říma. Tam byl odhodlán setkat se s papežem Inocencem III. Papež chlapce ku podivu přijal, vyslechl a dal skupině i nějaké peníze. Nicméně trval na tom, aby se výprava vrátila domů. Chtíc nechtíc děti uposlechly. Převážná většina se přesto domů nevrátila. Většina zemřela při zpáteční cestě, a to včetně Mikuláše samotného. Přitom v době, kdy byla výprava v plné síle, čítala okolo 20 – 50 tisíc dětí.
Francouzská verze:
Jakmile se i před Štěpánem moře zarputile odmítalo rozestoupit, rozhodl se pro pomalejší, za to však praktičtější způsob. Investoval hodě času a řečnického umu, aby svým věrným poutníkům zajistil lodě, které je do Jeruzaléma dopraví. Ani zde však nečekejte šťastný konec. Ukázalo se, že lodě patří překupníkům s otroky, což ale Štěpánovy „křižáci“ zjistili až ve chvíli, kdy už bylo pozdě. Někteří strávili zbytek svých dní v okovech, zbytek pak zahynul na palubě jedné z lodí, která během plavby ztroskotala. Do které skupiny patřil Štěpán, není známo. Počáteční výprava měla činit 30 tisíc dětských poutníků.
Inocenc III.
Dětská? Křížová? Všechno špatně!
V prvé řadě ani v jednom z případů nedostala výprava papežovo požehnání. Proto se o pravou křížovou výpravu nemohlo jednat. Mohla by to tedy být jen Dětská výprava. Problém je, že vlastně ani slovo „dětská“ nemusí být tak docela pravdivé. Historicky se vychází z latinského slova pueri, což znamená dítě. Dá se ale též přeložit jako bezmoc, chudoba nebo, pokud budeme vycházet z francouzštiny, jako zápach či smrad (puer). Ačkoliv se rozhodně nedá vyloučit, že v obou výpravách skutečně byly děti, pravděpodobně s nimi bylo i mnoho dospělých. Poutníci tak mohli být pouze chudí lidé, kteří chtěli vyváznout ze svízelné životní situace a rozhodli se (dost možná s jistou mírou fanatismu) putovat do země zaslíbené.
Pokud jste dočetli až sem, moc děkuji. Níže v odkazech můžete mrknout na další články z oblasti historie. Ještě jednou díky a zas někdy jindy. Páček slimáček.
Zdroje informací:
