Článek
Svatá Ludmila a její vrazi Tunna a Gommon
Babička svatého Václava a první doložená česká světice. Ona a její manžel Bořivoj I. byli vůbec první lidé, kteří v českých zemích přijali křest. Dva její synové se stali knížaty a ona sama měla jistý čas ve výchově oba vnuky. Václava a Boleslava. Později již měla ve výchově pouze Václava, kterého značně ovlivňovala. Boleslav přešel do péče matky Drahomíry. A právě Drahomíra pravděpodobně sehrála nejdůležitější roli v Ludmilině smrti.
Vražda sv. Ludmily
Ženy se neshodovaly. V náboženství, ve výchově chlapců a nejspíš ani v politických názorech. Jejich vzájemné vztahy později vygradovaly do takové míry, že se (údajně) Drahomíra rozhodla využít svých dvou osobních strážců – Tunny a Gommona. Rozkázala jim nepohodlnou tchýni zavraždit, k čemuž skutečně došlo, a to roku 921 v Tetíně. Jako nástroj údajně použili její vlastní závoj, který se později stal Ludmiliním symbolem. Vrazi měli později být sami odsouzeni k trestu smrti právě Drahomírou. Za vlády syna Václava byla po jistý čas vyhoštěna ze země, později se ale směla vrátit. Na místě Ludmilina zavraždění nechala později postavit kostel zasvěcený sv. Michalovi. Jestli to bylo z úcty k tchýni či z čirého alibismu, už nechám na vašem uvážení. Její konečný osud není znám. Zmiňuji též v: Hra o trůny v podobě českých historických osobností
Svatý Václav - zabit na rozkaz vlastního bratra
Vnuk již zmiňované sv. Ludmily. Patron českého národa a symbol státnosti byl zbožným a mírumilovným vládcem. Nesnažil se o rozšiřování území a spíše se zaměřoval na jeho udržování a rozvoj. Ačkoliv je vyobrazován jako pacifista, v tehdejší rozbouřené době neměl možnost se vyhnout některým otevřeným střetům. Pravděpodobně byl dobrý vojevůdce, ale dával přednost diplomacii a do sousedního Saska raději odváděl daň, než by svou zemi hnal do vojenského konfliktu.
vražda sv. Václava
Je paradoxní, že ačkoliv víme, že byl sv. Václav zavražděn 28. září, není jisté kterého roku. Spekuluje se mezi 929 a 935. A opět se jednalo o vraždu ze strany rodiny. Konkrétně bratra Boleslava. Ten měl svého vládnoucího bratra pozvat do Staré Boleslavi pod záminkou oslav svatého Damiána a Kosmy. Druhého dne se Václav vydal na ranní mši. Po cestě jej prý sám Boleslav napadl, avšak bezúspěšně. Václavovi se podařilo bratra odzbrojit a utéct. Když ale doběhl ke dveřím kostela, byly zamčené a už tam na něj čekali Boleslavem najatí vrazi - Tira, Česta a Hněvsa. Ti poté dokončili to, co se Boleslavovi nepodařilo. Jak to s vykonavateli dopadlo, není jisté, ale Boleslav dopadl, jak nejlépe mohl. Stal se po Václavovi knížetem.
Václav III. a nevysvětlený čin Konráda z Botenštejna
Král český, uherský a polský a taktéž poslední panovník přemyslovské dynastie. Vládu převzal roku 1305 po svém otci (Václav II.), který zemřel v poměrně mladém věku na tuberkulózu. Nový panovník se okamžitě musel zaobírat finanční situací v zemi, která nebyla vůbec dobrá a k tomu řešit diplomatická jednání s Habsburky, s kterými se teprve krátkou dobu udržoval křehký mír. Navíc se nechal ve velké míře ovlivňovat šlechtou, což také mohlo mít za následek jeho tragický konec.
Václav III.
Co se týče jeho vraždy, není úplně jasné, kdo byl jejím strůjcem. Diskutuje se o Albrechtu Habsburském či tehdejší české šlechtě. Ten, jenž měl v srpnu 1306 v Olomouci pozvednout nůž (či meč), třikrát krále bodnout a ukončit tak jeho krátký život, byl jistý Konrád z Botenštejna z rodu Durynků. Zda vůbec a proč tak učinil, už ale nemohl nikomu vyzradit. Když byl o nějakou dobu později nalezen se zakrvácenou zbraní v ruce, byl lidem doslova roztrhán na kusy. Nebohý Václav III. se dožil pouhých 18 let.
Alžběta Bavorská a pilníkový vrah Luigi
Mnohem známější pod přezdívkou Sisi. Byla manželkou Františka Josefa I. a bylo to jedno z mála manželství, které vzniklo ze skutečné lásky. Sisi byla na svou dobu neobyčejně zvídavá a vzdělaná, milovala módu a byla doslova posedlá svým vzhledem. Díky své neutuchající energii se na rakouském dvoře necítila dobře. Nebylo jí dovoleno starat se o vlastní děti, manžel na ni s přibývajícími povinnostmi měl čím dál méně času a nevycházela dobře se svou tchýní. To pak mělo vliv na její chátrající zdraví, kdy jí bylo doporučeno odcestovat do rodného Bavorska na rekonvalescenci. Tehdy nejspíš propukla její nová vášeň – cestování. To se jí také stalo osudným.
Alžběta Bavorská (Sisi)
Dospěla konce 10. září 1898, když mířila se svojí společnicí do ženevského přístavu. Tam čekal jistý Luigi Lucheni. Ten účelově přijel do Švýcar, aby spáchal atentát. Původní obětí ale neměla být císařovna, nýbrž princ Ludvík Orleánský. Jenže ten do Ženevy nedorazil. Což bylo štěstí pro něj a velká smůla pro Sisi. Italský anarchista jí způsobil 8,5 cm hlubokou bodnou ránu pilníkem. Udělal to vcelku nenápadně a císařovna v prvé chvíli neměla ponětí, že je zraněná. Sice ji bolelo na prsou, ale přesto zvládla ještě dojít na loď, kde teprve zkolabovala. Když okolo stojící objevili zranění, byla v mrákotách převezena do hotelu, kde později svému zranění podlehla. Luigi byl dopaden, uvězněn a odsouzen na doživotí, vůči čemuž důrazně protestoval. Provolával, že chce trest smrti. Nebylo mu vyhověno a o jedenáct let později byl ve své cele nalezen s oprátkou na krku. A proč krásné císařovně vzal život, když původně ani nebyla jeho první volbou? Prostě chtěl zabít kohokoliv z vládnoucích rodů jako varování a příklad ostatním.
František Ferdinad d´Este a Žofie z Hohenbergu skoro unikli, jenže přišel Gavrilo
František byl následníkem trůnu, na který měl usednout po Františku Josefu I. (manželovi Sisi). Ten po synově sebevraždě neměl přímého dědice, takže jím určil synovce Františka. F. F. D´Este nebyl právě populární. Mísila se v něm habsburská upjatost s bourbonským temperamentem. Habsburkové velmi dbali, aby jejich manželství byla jen s těmi nejvýznamnějšími rody. Navzdory tomu si F. F. D. vzal dvorní dámu Žofii Chotkovou, později povýšenou do stavu vévodkyně z rodu (tehdy již vymřelých) Hohenbergů. Možná to Žofii připadalo jako vítězství. O 24 let později to ale způsobilo její konec, když byli s manželem pozvání do Bosny a Hercegoviny na přehlídku jednotek.
František Ferdinand D´Este s manželkou Žofií při atentátu v Sarajevu
28. června 1914 projížděla Sarajevem kolona aut. V jednom z nich byli i František s Žofií. Atentát na ně byl dopředu naplánován vůdcem Černé ruky (tajná nacionalistická organizace), Dragutinem Dimitrijjevičem. Na atentát si domluvil sedm mužů, postupně ale ve svých úkolech selhávali a rozhodli se raději akci ukončit. K úspěšnému atentátu tak došlo spíše náhodou. Během neúspěšných útoků bylo zraněno několik lidí a František se Žofií je chtěli navštívit v nemocnici. Řidič si ale spletl směr a projel místem, kde se nacházel jistý Gavrilo Princip (jeden ze skupiny atentátníků). Řidič se, po uvědomění si svého omylu, jal couvat a toho Gavrilo využil. František i Žofie (tehdy těhotná) schytali po jedné kulce. Žofie zemřela na místě, František po příjezdu do nemocnice. Gavrilo se pokusil neúspěšně otrávit a byl zatčen. Protože měl pouhých 19 let, nemohl být jako nezletilý popraven a dostal dvacet let vězení. V něm se později pokusil znovu o sebevraždu. Zemřel ale o čtyři roky později v Terezíně na tuberkulózu. Vražda následníka trůnu zapříčinila propuknutí první světové války.
Václav Klaus a něco pro odlehčení
Uznávám, že pan prezident nebyl zabit. Nicméně jen proto, že „atentátník“ o jeho smrt ani neusiloval. Kdyby ale ano, jistě by se jednalo o zdařilý pokus. 28. září 2012, při otevírání nového mostu v Chrastavě, na něho šestadvacetiletý mladík „vystřelil“ z airsoftové pistole a způsobil mu tak několik oděrek na lokti. Ačkoliv by se to mohlo zdát spíše úsměvné, je vcelku znepokojující, jak snadno lze i dnes ohrozit hlavu státu.
Václav Klaus
Pokud jste dočetli až sem, velice si toho vážím a děkuji. Jestli máte rádi historii, můžete mrknout na mé předchozí články níže v odkazech. Také budu ráda, když mi dáte do komentářů tip na příští články nebo mi jen jednoduše zahlasujete v anketě níže. Ještě jednou díky a páček slimáček.
Anketa
Zdroje inf. web:
Zdroje inf. z knih:
Karl Vocelka, Vše o Habsburcích, vydání 2016, Ikar
Alena Ježková, Příběhy českých knížat a králů, vydání 2007, Albatros
Petr Čornej, Panovníci českých zemí, vydání 1992, Fragment
