Čekali 15 lidí, přišlo 36. Pochod pro mozek v Okrouhlé překvapil i organizátory

Vloni nás bylo 15.
Letos? 36 lidí a 5 psů.

Na návsi bylo najednou nezvykle živo. Batohy, nordic hole, vodítka se psy, rodiny s dětmi. Mezi tím smích lidí, kteří se většinou viděli poprvé.

Na startu Pochodu pro mozek se nepotkali jen sousedé, ale dorazili lidé z celého kraje.

Z Okrouhlé, Nového Boru, České Lípy, Děčína, Ústí nad Labem i Liberce.

Nejmladší účastnici Nelince bylo přibližně 20 měsíců, nejstaršímu účastníkovi 75 let.

Po krátkém seznámení jsme společně vyrazili a cestou se k nám přidávaly další skupinky.

Veselé procesí, které budilo zvědavost přihlížejících.

Nelinka si pochod užívala z krosny na zádech sportovně laděného tatínka, který s noblesou nesl patnáct kilogramů živé váhy. A maminka zásoby „hami-hami“.

O kousek vedle šlapal šestiletý Toníček s tatínkem. Ti měli v nohách už čtyři kilometry ještě předtím, než jsme vůbec vyšli!

Nelinka o sobě dávala vědět rozjařeným pohledem a milým úsměvem doplněným žvatláním hami-hami. A maminka už podávala pochutiny. Rodinu doplňovaly dvě fenky.

A když maminka podávala hami-hami Nelince, obě fenky automaticky zvedly hlavu a žádaly také o svůj díl.

Celá trasa měřila přibližně 14 kilometrů a vedla z Okrouhlé přes Nový Bor ke Kamzičí studánce, pod horu Klíč a nakonec k nádraží Jedlová.

Vydali jsme se směrem k obloukové dřevěné turistické Lávce Nový Bor, která nás převedla přes frekventovanou silnici.

Mimochodem Lávka je součástí cyklostezky nazvané „Cesta k sousedům“, která propojuje města a obce na obou stranách česko-německé hranice.

Vykročili jsme z ní na lesní cestu.

Ocitli jsme se v lese a cesta se začala krapet zvedat.

Dorazili jsme (já s funěním) ke Kamzičí studánce (530 m n. m.), kde jsme se občerstvili a svlažili hrdlo úžasně chutnou pramenitou vodou.

Od studánky se cesta zvedala už notně. Kdo měl nordic hole, liboval si.

Po pěti stech metrech stoupání jsme došli do sedla pod Klíčem.

Když jsme tam odpočívali,Toníček se mě bezelstně zeptal:

„Kam vlastně jdeme?“

Moje odpověď, že nás v cíli čeká restaurace a limča, ho očividně neoslnila.

„Já myslím, že se na limču s taťkou vyprdneme a půjdeme zpátky!“ prohlásil rezolutně.

Limča asi nebyla ta pravá motivace. Toníčkovi stačil klacek, foťák na krku a radost z pohybu.

Dětské účastníky doplňovaly skautky Janča (12) a Zuzka (10). Na fotografii s maminkou.

Zpočátku jsme následovali červenou turistickou, pak sešli na modrou. Prodírali se místy křovinami - to když jsme obcházeli blátivou cestu, přecházeli potůček ale stále s úsměvem na rtech.

Sdíleli jsme spolu vzácné okamžiky štěstí a volnosti pohybu. Sešla se skvělá parta. Ačkoliv jsme se všichni neznali, turistika a radost z pohybu nás spojila.

Vyměňovali jsme si zkušenosti z turistiky, horobraní i tipy na výlety a dovolené.

Horobraníků se sešlo několik a prozradil je odznáček na batohu. Jak se mezi sebou poznali, už lítaly názvy kopců, kde kdo byl.

Rodina z Děčína přidala k lepšímu kopec s nejnižší nadmořskou výškou sedm metrů a turistka z České Lípy horu vysokou 3 500 metrů ve Švýcarsku.

Také se sešli Stezkaři s odznáčkem na batohu – my s mužem máme v nohách Stezku Českem od západu po východ a rodina s Nelinkou má za sebou také pár etap. Stejně jako Tereza z Liberce.

Dokonce jsme se po dvaceti letech potkali i s kolegyní ze zaměstnání. Jedno překvapení za druhým – a to všechno za pochodu.

Pod horou Klíč jsme se napojili na Naučnou stezku Údolí pod Klíčem, vedoucí krásnou ale zatím spící přírodou Chráněné krajinné oblasti Lužické hory.

Rozcestník Pod Boučkem (600 m n. m.) nás naváděl k dalšímu rozcestníku Svatý Antonínek.

Jaro na sebe ještě nechává čekat. Kolem nás stojí stromy ponořené do zimního spánku. Asfaltečku lemují suché traviny.

Radost ale přinášejí zelenkavé mladé smrčky a nesměle vykukující žluté hlavičky podbělu. Dovádivě září jako malá sluníčka.

Jdeme v klidu a pohodě. Občas na sebe čekáme a sledujeme šipky z klacíků na zemi, kterými nás předvoj a vedoucí Honza starostlivě upozorňuje na změnu trasy.

Je tu příjemně.

Příroda je mocná. Vy nic moc nemusíte – stačí jen být a v tichu pozorovat.

Pomalu se blížíme k železniční zastávce Jedlová.

Toníček si už na začátku pochodu našel klacek a hrdě si s ním celou cestu vykračoval.

Kromě toho se mu na krku houpal dětský foťák.

Na konci pochodu mi jen tak mezi řečí skromně řekl:

„Pár fotek sem udělal.“

A mně najednou došlo, že v té jedné větě je vlastně celý náš pochod.

Po přibližně 14 kilometrech pochodu nahoru a dolů jsme dorazili do nádražní restaurace Jedlová.

Strávili jsme tam v příjemném rozpoložení krásnou hodinku do příjezdu vlaku.

Svlažili hrdla, oblažili žaludek, prohnali mozkové závity, vydýchali se.

A uvědomili si jednu jednoduchou věc:

Jít sám je dobré.
Ale jít s partou je výjimečné.

K osvětové akci Pochod pro mozek se může připojit každý.

Akce je součástí Národního týdne trénování paměti, který pořádá Česká společnost pro trénování paměti a mozkový jogging.

Cílem je připomenout jednoduchou věc:
pohyb a bystrá mysl patří k sobě v každém věku.

Od roku 2016 se k této iniciativě připojuje také organizace Právě teď! o. p. s., která koordinuje pochody po celé republice.

Pokud se chcete do Pochodu pro mozek zapojit, máte letos ještě možnost.

Akce probíhá v týdnu 23.–29. března 2026.

Přidat se můžete k některému z pochodů po republice, nebo si dokonce zorganizovat vlastní.

Stačí se jen projít. Pro zdraví, pro dobrou náladu – a hlavně i pro mozek.

Přejeme šťastný krok a také tak skvělou partu!

Atmosféru z cesty přes Kamzičí studánku až na Jedlovou jsme pro vás zachytili objektivem. Projděte si kompletní fotogalerii z letošního rekordního ročníku:

📸 Fotogalerie: Pochod pro mozek 2026 (15.3.2026)

Zdroje:

pochodpromozek.cz

trenovanipameti.cz

avcr.cz