Madeira v prosinci bez iluzí: bouře Emilia, levády a první střet s realitou

Madeira: Držíme se zábradlí mostu. Vítr nám podsekává nohy. Poryv vysklil autobusovou zastávku a dopravní značky ohýbá jako papír. Tohle není ráj z katalogu. Tohle je bouře Emilia. Vítejte na nevyzpytatelné a neuvěřitelně zelené Madeiře.

Na Madeiru jsme přijeli začátkem prosince kvůli levádám, horám a klidu mimo sezónu. Místo slunce a lehkého vánku nás hned první den přivítal vítr a déšť, který si s předpovědí dělal, co chtěl. Ostrov nám dal jasně najevo, že tady se plánuje opatrně – a s respektem.

Na Madeiru jsme přiletěli 9. prosince ze sychravých Beskyd. V nohách máme přes 1300 kilometrů po Stezce Českem a na ostrov jsme utíkali za teplem. Jak hluboce jsme se mýlili. Madeira nás místo pohody vtáhla rovnou do reality: prudké svahy, úzké levády, proměnlivé počasí a krajina, která je krásná, ale nic nedává zadarmo.

Těšili jsme se na stezky, kterých je na Madeiře nepočítaně. Avšak nepočítali jsme s proměnlivým počasím. A měli jsme navíc to „štěstí“, že na sever, kde jsme pobývali, se přiřítil silný vítr přicházející z bouře Emilia. Vichřice si vybírala svou daň — porážela stromy, vysklila zastávku, lámala stožáry veřejného osvětlení.

Netušili jsme, že důsledky Emilie si to tu vezmou na povel.

Naší známé — Jitce, vytrhl silný poryv deštník z postranní kapsy batohu. Ani mu nestačila zamávat. Své by mohli vyprávět i sympatičtí Brňáci z našeho hotelu, kterým vítr zrušil odlet a pobyt jim tak neplánovaně o dva dny prodloužil.

Není divu.

Meteorologická stanice v São Vicente zaznamenala nejsilnější nárazy v pátek 12. prosince 2025: 128 km/h. My vláli podél zábradlí mostu, když jsme přecházeli přes bouřící řeku ústící do oceánu. Dokonce zastavovala i auta a Portugalci nabízeli pomoc s odvozem.

Přiletěli jsme 9. prosince a hned druhý den vyrazili pěšmo na jednu z tras. No, měli jsme co dělat. Netušili jsme, že Madeira je přírodní amfiteátr. Skrz São Vicente stále do kopce. Pár kilometrů před cílem jsme míjeli místního usměvavého pána, který okopával plody své práce na zahrádce a když viděl můj ufuněný obličej, oči se mu rozsvítily. Smál se: „Jdete nahoru?“

· Půjčení auta: My využili nabídku delegátky. Za malé auto pro čtyři lidi jsme na 3 dny zaplatili 120 € plus benzín. Sice jsme neměli kreditku, která je nejspíše vyžadovaná, ale číslo debetní karty slečna neřešila. Bez auta je situace v São Vicente komplikovanější ale ne neřešitelná.

· Taxi a aplikace: Nejlépe se nám osvědčil Bolt. Můžete využít i Uber. Dle sdělení delegátky jsou tradiční žluté taxíky nejdražší. I když nás jeden řidič „žlutého“ později velmi mile překvapil (ale o tom až příště).

· Autobus: Vyžaduje více odvahy, plánování a nadšení, ale jak dokázala naše známá Eva z Ústí nad Labem s přítelem, ostrov se takto dá procestovat taky.

Stezky jsme platili poprvé v životě — a upřímně, vůbec jsme netušili, jak to celé funguje.

Na Madeiře se za vstup na nejoblíbenější trasy (označené jako PR) platí poplatek 3 €. Vše vyřídíte na webu SIMplifica Madeira. Potvrzení s QR kódem vám přijde do emailu, pro jistotu si ho printněte. Pokuty za neuhrazení dosahují až 500 €.

Dobré vědět: pokud stezky zaplatíte večer a správa je přes noc kvůli počasí uzavře, peníze se nevrací.

Stejně jako na Stezce Českem, i na Madeiře jsme měli štěstí na lidičky. Bylo nám řečeno — hlídejte si, zda jsou stezky otevřeny. Bohužel informace o aktuální otevřenosti tras na webu SIMplifica jsme nenašli.

Oslovila jsem u večeře sympatickou skupinku. Paní Veronika z Brna nám ochotně, s pomocí manžela Bjorna, nainstalovala do mobilu webovku, kde se uzavírky tras aktualizovaly.

Navíc Eva z Ústí nám poskytla další webovku — Čecha, jenž miluje Madeiru a tvrdí, že ji zná lépe než své boty. I tam se stezky pravidelně aktualizovaly, a navíc v češtině. Takže jsme už byli v klidu. My prostě necháváme vše na poslední chvíli. Omluvou nám snad může být to, že jsme platby za stezky netušili.

Také existuje FB skupina Česká Madeira, kde vám ti zcestovalí rádi a ochotně poskytnou informace — a to je nade vše. Potřebné odkazy naleznete v tomto článku.

3 € zaplatíte za osobu na nejpopulárnějších trasách (cca 30+ tras). Týká se skoro všech hlavních tahů. POZOR! Jinak tomu bude v roce 2026. Jsou naplánované velké změny včetně registrace, zdražení tras a bukování trasy už ne na celý den ale na určitý čas.

Poprvé jsem slyšela o levádách a když jsem ji uviděla, okamžitě mě okouzlila. Vůbec mě Madeira vzala za srdce. Nejvíc mě uchvátily hory proměnlivé v mnoha odstínech zeleně a barev.

Madeira — kouzelný ostrov věčného jara.

U nás jsou hory zpravidla hornaté, ale tady jsou barvy a struktury naprosto jiné — jako kdyby byly hory pokryté měkkými mechovými polštářky.

Anebo jako když se ocitnete v čarokrásné krajině mezi divotvornými elfy a hobity, kde vše dýchá sametem.

Pozorujeme malebné hory, tyčící se snad až do modravých nebes. Kontrast bílo-modré se svěží zelení a mechovými koberečky je neuvěřitelný.

Dychtivému oku lahodící pohled.

Nemohli jsme se těch zelenkavých hor pyšně se vypínajících do nebes nabažit. A rádi věříme, že nejsme sami. Navíc po cestě vzhůru nás doprovázely pohledy na nádherné stromy, květy, barevné keře.

Poprvé jsem viděla v reálu plody papáji nebo monstery. Věděli jste, že monstera má výtečné plody? Chutná jako exotická směs ananasu, banánu a manga.

Naše první výprava byla právě přes São Vicente nahoru k PR 16 Levada Fajã do Rodrigues. Probouzíme se do 13 stupňů a oceán bouří. Pokocháme se ranním pohledem z balkonu na divoké vlny s nadýchanými čepičkami mořské pěny.

Před mostem uhýbáme doleva a jdeme po chodníčku podél skal. Doprovází nás hustý porost rozpínavých červených aloí. Jsou i hodně ořezané, nejspíše se hodně rozšiřují.

Ještě jsme pořádně nevyšli a už se nám tu líbí. Všude okolo nás vysoké skály, pod námi zurčí voda. Na vrcholku kopců trůní mlha. Procházíme krátkým skalním tunelem s oknem na oceán, shora kape voda.

Po pravé straně soustava jezů na řece Ribeira Grande. Cestu lemují obrovské keře oranžové Strelicie královské. Pro svůj špičatý zobák bývá také nazývána Rajským ptákem. .

Přecházíme most. Doprovázejí nás lantany – stále zelené keře se zářivě žlutými květy, či hortenzie ukrývajících se pod deštníkem palem.

Své místo si v parku vydobyl dračinec dračí — ikonický endemit Madeiry. Je známý tím, že po naříznutí kmene produkuje červenou pryskyřici, která se nazývá dračí krev.

Proplétáme se úzkými uličkami, poskakujeme po schodech a ocitáme se na asfaltce, po které stoupáme až k odbočce Caminho do Lombinho. Nalevo pěkné vyhlídky se spoustou okrových domečků s červenými střechami obklopenými vysokými strmými horami. Symbolicky mezi zelení se vypíná ikonická kaple Panny Marie Fatimské. Mlha objímá vrcholky hor.

Kráčíme po kamenném chodníku a takto se nám to střídá za pomoci barevných pohledů na spoustu květin až nahoru. Nevěřím svým očím — „naše“ lichořeřišnice ale hned za ní banánovník s obrovským pevným trsem žlutozelených banánů.

Opět aloe. Poprvé vidím velké keře pryšce, známějšího pod názvem vánoční hvězda s obrovskými červenými listy.

I když je to prý plevel, obdivuji keř lilku s chlupatými fialkovými květy a drobnými kulatými plody. Též nazývaný tabákovník. Vnímám spoustu, pro mě nových, rostlin a keřů. Pořád se zastavuji a kochám se.

Čím výše stoupáme, tím více vinic míjíme. Obklopuje nás naprostý klid občas protknutý cvrlikáním ptáčků zpěváčků. Pokojné příjemné městečko. Je tu milo a obklopuje nás zvláštní až klidná pozitivně nabíjející energie. Vše plyne jako by pozvolna, tak i já jdu pozvolna do toho stoupáku.

Naštěstí občas zavane vítr a odfoukne mi zpocené vlasy z čela. A zase jiná úzká silnička. Odhadujeme stoupání na cca 30 procent. A to jsme pořád ve městě!

Mezi tím shlížíme do údolí na krásné domečky rozeseté po celé šíři. Vypadají z dálky jako dětská skládačka. A tato skládačka je obrostlá zelení, kouzelný pohled. Hory se tyčí vedle nás, za námi, před námi. Duši mi zaplavuje zvláštní klid, houpavý úsměv, hladící oči.

Třeba jste přírodu na Madeiře vnímali podobně?

Leváda Fajã do Rodrigues začíná vlastně v oblasti Ginjas u São Vicente a vede směrem do kaňonu Ribeira do Inferno. My si ji prodloužili hned od hotelu. Po 7 kilometrech stoupání konečně staneme u vůbec naší první levády.

První portugalští osadníci je začali budovat již v 15. století, aby odváděli nadbytek vody ze severu na jih. Na severu a severozápadě činí totiž úhrn srážek úctyhodných až 2 000 mm.

Levády mají po celé své délce mírné klesání. Byly tesány do skal a dozdívány kamennými zídkami. Později je nahradil beton. Podél nich vede zpravidla úzká cestička. Kanály jsou spíše hluboké než široké a proudí v nich pěkně studená voda. Vozí se po ní i spadané listí a pěkně si to sviští.

Mimochodem zajímavostí je využití např. Levada dos Tornos dlouhé 106 kilometrů, která byla uvedena do provozu v roce 1966 a využívá síly vody. Pohání hydroelektrárnu a zavlažuje tak 9 900 hektarů půdy!

Přicházíme ke kaskádovitému vodopádu a prvnímu tunelu. Nasazujeme čelovky. Po relativně krátkém tunelu procházíme opět podél historického zavlažovacího kanálu lemovaném na jedné straně skalními stěnami s občasnými jemně ševelícími sprškami.

Míjíme několik dalších vodopádů prýštících z vysokých skal. Vytvářejí spolu s úžasnou divočinou až magickou atmosféru. Mnohdy přes jejich mlžnou oponu vstupujeme do tunelu.

Na trati se střídají upravené levádové chodníky s temnými tunely. My čelovky, jiní si svítili i mobily.

A hup do dalšího velmi úzkého asi 500 metrů dlouhého neosvětleného tunelu s úzkou stezkou podél skalní stěny. Vzájemně se vyhýbáme protějším turistům. Někteří se připlácnou na stěnu, jiný se rozkročí přes levádu. Vycházíme si vzájemně vstříc.

Není moc vysoký a ze stropu hrozivě ční kamenné ostré dračí zuby. I nám se v hlavě jednu chvíli pořádně rozsvítilo, když jsme nedávali pozor.

Pro nás kombinace kaňonových výhledů, působivého vysokého vodopádu, pod kterým procházíte či tunelů, dávají Levada Fajã do Rodrigues osobitý charakter a stávají se tak atraktivní trasou pro nadšené a zvídavé turisty.

Anebo jdeme po překladech, které nám klapou pod botami. Nad námi se klenou obrovské kapradiny jako deštníky vyrůstající ze skalních průrv. A hlavně se neustále kocháme okolní divokou přírodou.

Turisty potkáváme, avšak přelidněno není. Cesta podél levády je místy rozbahněná, takže postupujeme po úzkém betonovém kraji chodníčku a přidržujeme se zábradlí.

Cíl naší cesty nás odměňuje velkolepým pohledem: vysoký hučící vodopád v srdci divoké přírody. Cesta končí a po krátké pauze se vydáváme stejnou stezkou zpět. Tato trasa měří zhruba 8 kilometrů a v tomto terénu zabere průměrně 4 až 6 hodin.

My si dnešní trasu krapet prodloužili a našlapali téměř 25 kilometrů. Kromě úžasných výhledů a hustých exotických lesů jsme se na zpáteční cestě zastavili pro odměnu. A tou byla Poncha.

Poncha je typický madeirský alkoholický nápoj. Koktejl připravovaný z místního bílého rumu (někde vám ho namíchají i s vodkou), medu a ovocné šťávy (pomeranč + citron). Míchá se speciální dřevěnou kvedlačkou „Caralhinho“ a podává pěkně napěněný v malých sklínkách na nožičce.

Původně byl prý používán jako lék proti kurdějím díky vysokému obsahu citronů. Měla jsem pocit, že mě zachvacují kurděje, tak jsem pro jistotu ochutnala hned dvě sklínky. Výtečné!

Tento článek není o tom, jak Madeiru zvládnout, ale o tom, jaké to je, když vás Madeira zaskočí — a přesto si ji zamilujete. A už vůbec se necítíme být těmi, kteří dávají rady. Jsme nováčci na Madeiře a první zkušenost nás vyučila tak, že si dovolujeme dát pouze doporučení.

Je divoká, barevná a nepředvídatelná. Pokud se na ni chystáte, buďte připraveni na všechno, ale hlavně si ji užijte — stojí to za to.

Zítra nás čeká Pico Ruivo, nejvyšší vrchol ostrova. Přidejte se k nám a objevte jednu z nejikoničtějších horských túr Madeiry.

A jestli jsme něco přehlédli nebo víte o něčem, co sem patří, napište nám do komentářů – budeme moc rádi za každý podnět. Děkujeme!

Zdroje:

Praktický průvodce a mapy Simplifica Madeira

https://www.facebook.com/groups/367517770389846

https://simplifica.madeira.gov.pt/

https://ifcn.madeira.gov.pt/en/atividades-de-natureza/percursos-pedestres-recomendados/percursos-pedestres-recomendados.html#

https://www.srdcem-na-cestach.cz/lucie-sajnarova/