Podralsko jinak: Trapas ve vlaku, pád v Ka(f)rárně, magické Pusté kostely a riskantní vyhlídka

Natěšeně jsme vyrazili rychlíkem do Zákup, abychom si připomněli, v jaké nádheře žijeme. Naše radost byla tak veliká, že jsme proto zapomněli zkontrolovat jízdní řád. V Zákupech krapet znejistíme. Nádražím jsme profrčeli s vykulenýma očima. Průvodčí pobaveně sděluje, že rychlík v Zákupech fakt nestaví. Nu což, vystoupíme v Mimoni. Nato jsme švihem přeběhli na autobusové nádraží, abychom se přepravili zpátky do vytoužených Zákup.

Proto se dnes zastavíme na delší dobu. Nejprve zamíříme ke kostelu sv. Fabiána a Šebestiána, který je druhou nejstarší kulturní památkou města. První písemné zmínky pocházejí ze 16. století v souvislosti s přestavbou kostela Zdislavem Berkou z Dubé. Další úpravy byly prováděné díky patronce kostela, Anně Marie Františce Toskánské. V novogotickém kostele odpočívají členové rodiny Berků z Dubé a také velkovévodkyně Anna M. F. Toskánská, která z Říma dovezla od svatého otce největší vzácnost kostela. A to relikviář s ostatky svatého Felixe, římského prvomučedníka.

Upoutal nás barokní sloup se sousoším Nejsvětější Trojice a sochami světců. Je právem považován za jednu z nejvýstavnějších památek města. Opět svým počinem zazářila velkovévodkyně Toskánská. Byla to ona, jež v letech 1706-1710 iniciovala stavbu monumentálního barokního sloupu s bohatou sochařskou výzdobou.

 A právě zde potkáváme známého, kterého jsme snad dvacet let neviděli. Radostně jsme se přivítali a když viděl náš zájem, Honza okamžitě referoval:

„Na barokní sloup se jezdí podívat zájezdy až z Holandska. České zájezdy sem nejezdí – ty jedou na zámek a konec. Co vidíte, je Trojiční sloup coby poděkování za ukončení morové rány z 18. století. S podivem ovšem při opravách zjistili, že má úžasné základy, se kterými nikdo nehne. Dělali sondu do základů.“ Vyslechli jsme ještě spoustu zajímavých informací a vydali se poté na zámek.

Svého času zámek ozvláštnili dva živí medvědi Michal a Medoušek, za kterými se návštěvníci sjížděli z celé republiky. Vznosně se tu také procházeli pávi. Dnes už medvědy neuvidíte, ale zákupský zámek stojí určitě za prohlídku. Tím spíše, že ho navštěvoval i samotný císař František Josef I. Zážitkem je i zámecká kaple, ve které se v roce 1900 konala svatba následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a hraběnky Žofie Chotkové.

Přes nádvoří zamíříme do Ka(f)rárny. Ano, čtete správně. V kavárně se prostě kafrá. Vstoupíme a rázem nás obklopí úžasná dobová atmosféra. Buclaté zámecké židličky s vypolštářkovanými sedátky zvou k posezení.

Poetická chvilka při kafíčku dostává zanedlouho nečekaný zvrat. Jak jsem se natáhla s telefonem do zástrčky k nabití, židle na se se mnou naklonila a buch! Už jsem ležela na zemi. To vám byla rána! Manžel se smál, že jsem se do představy zámecké paní položila. A jak jinak než doslova. Alespoň jsme se zasmáli. No, zasmáli, já se řehtala na zemi jako kůň. Nicméně kávička a dortíky přišly k chuti, stejně jako nás potěšil výhled na zalesněný Kamenický vrch.

Ke klášteru vede cesta přes zrekonstruovaný barokní most s restaurovanými sochami.

Zrod Kapucínského kláštera přináší až dechberoucí příběh vévody Julia Františka Sasko-Lauenburského, majitele zákupského panství. Vévodu zachránil ve válce proti Turkům jeho bílý kůň.

Pročež vévoda požádal dopisem kapitulu provincie o povolení v Zákupech postavit klášter coby výraz díků za svoji záchranu v tureckých válkách. A tak se i stalo. Raně barokní areál kapucínského kláštera s kostelem sv. Františka Serafínského byl vybudovaný v letech 1681–1684. Architektura kláštera je záměrně jednoduchá, v souladu s posláním řádu kapucínů. Žili skromně, bez vlastního majetku a starali se o chudé a nemocné. Přesto byl klášter v roce 1950 se zdůvodněním …pro nepřátelské postoje jeho příslušníků proti novému řádu…, uzavřen. Údajně se nachází v soukromém vlastnictví a ač zapsán do seznamu kulturních památek, chátrá.

Chátrající památky nás rozesmutňují. Avšak jakmile vkročíme, byť jen na okraj lesa, duši narostou křídla, dech se zklidní, mozek dostává dovolenou. V tu chvíli mě naplní pocity štěstí a radosti. Vše zlé je zapomenuto a necháváme se konejšit přírodou, tou nádhernou kouzelnicí. Stačí, abychom se jí jen pomyslně dotkli. Stačí, aby rozevřela náruč a mateřsky nás přivinula. Přivřete oči a zkuste si ten pocit třeba vybavit. Pocit jistoty a štěstí provázený stále přítomnou láskou. Necháváme se jím vést.

Pozvolna stoupáme obklopeni mateřskou náručí Paní Přírody. Napravo rozkvetlé trnkové keře a za nimi v dáli spící démon, tak přezdíváme kopci Spící panna (Lysá skála). Cestu lemují žlutá kola pampelišek. Přilétá vzpomínka, jak jsme jako děti běhaly po louce, trhaly žlutá sluníčka a vily věnečky. Když pamrplice zbyla, šup, už jsme si vázali prstýnek na prstík. To jsme dutý stvol pampelišky rozpůlili a obratně už kamarádka uvazovala ocásky stonku. Anebo jsme na dutinku troubili. A že jsme měli umazané ruce? To vůbec nikdo neřešil. Bláhové a šťastné dětství. Sahám do šuplíku vzpomínek…

Cestu obklopují statné duby se svými mladšími dorostenci. Procítěnou náladu umocní zvláštní světlo. Na úpatí Kamenického vrchu se ve své kráse skví barokní Kaple sv. Josefa oděná do světle žlutého hávu. Jak na ni svítí sluníčko, žlutá se odráží a projasněně září do dáli.

Oproti Kapucínskému klášteru, ač v soukromých rukách, tato církevní památka jen kvete. Je vskutku nádherná. A navíc je postavená přesně v kolmici na východní stranu zákupského zámku a v zalomené linii ke Kapucínské kapli. Proč? Historie udává, že linie kaple, kláštera a zámku vyzdvihovala vztah mezi zámkem a Kapucínským klášterem. Pravděpodobně začátkem 20. století byl za kaplí postavený hostinec „Schützenhaus“. Hostinec ani tehdejší kamenná rozhledna, které bývaly oblíbeným výletním místem, se nedochovaly. Smutný příběh kaple z roku 1698, která byla po mnoho let prázdná a zanedbaná, má naštěstí dobrý konec.

Okolo nás poletují malé vosičky. Motýli neúnavně létají z kvítku na kvítek, ptáci vesele cvrlikají. Zvědavý bělásek usedá na pampelišku. Od kapličky letí pořád s námi. Stoupáme stále do vršku.

A po chvíli jsme zakufrovali. GPS lítala jako poblázněný kompas. Také jste to už někdy zažili? To byly tedy migy! Takže podle ní jsme našlapané kilometry sledovat nemohli. Naštěstí máme ještě druhou aplikaci.

Kamenolom fungoval do roku 1979. Kamenický kopec vulkanického původu má určitou zvláštnost. Oplývá totiž dvěma vrcholy. Ten vytěžený je o téměř 30 metrů nižší a druhý vrchol je zalesněný. Podél cesty se objevují první fialky, kupodivu zde už odkvetlé pampelišky, svou žlutou náruč nabízí podběl. Přicházíme k Ferdinandově vyhlídce, ke které vedou kamenné schůdky. Nabízí se nám tak trochu zamžený výhled. Přesto dohlédneme na kopec Vlhošť, vísku Božíkov, další kopec Ronov, Kozelský vrch. Před námi v dáli Česká Lípa a pod námi se rozprostírají Zákupy. Ve výhledu trochu brání mladé břízky, které se rychle vyšplhaly za sluníčkem. Kamennou vyhlídku částečně pokrývají lístečky lesních jahůdek. Pokocháme se a po modré pokračujeme dál na Kamenický vrch.

Jelikož nás po celou cestu doprovází symfonie ptačích hrdélek. Symfonií se zjevně řídí také paví očka, bělásci i žluťásci, kteří okolo nás snad i tančí. Zákrutovým chodníčkem stoupáme po kamenných schodech ještě výš. Za zvuku úžasných ptačích zpěváčků a tančících motýlků jsme i my dotančili až na Kamenický vrch. A šlo to úplně samo. Přicházíme k lavičce i se stolem a zbudovaným ohništěm. Pozorně čteme informační ceduli o erupčním vývoji Kamenického vrchu. Krátké, ale zajímavé video o sopečné erupci můžete zhlédnout zde:

Vystoupáme ještě kousek výše a rázem staneme na opravdu vykotlaném vršku. Docela riskantní vyhlídka. Lavička jen kousíček od strmého srázu. Přesto si přenádherný výhled nenecháme ujít. Usedáme na bytelnou lavičku, pod námi téměř podemletý lom.

Chválím manžela za krásný výlet. Kocháme se. V jeden okamžik muž zpozorní a pokouší se identifikovat nějaké řachtání. Najednou zahlédneme vysoko na obloze kroužit dva čápy. Tak od nich pochází ten rámus! A jakoby to nestačilo, připlachtí další dva, oba páry se jakoby minou a každý se rozlétne opačným směrem. Úžasná podívaná.

Kol kolem nás úchvatná panoramata, nad hlavami krouží čápi, okolo poletují motýli, jsme obklopeni nabíjející lesní zelení. K tomu vyhrává neúnavný ptačí sbor. Vysvitne slunko, modravá obloha se projasní a vyvolá úsměv nejen na tváři, ale zahřeje i duši. Vychutnáváme si společnou chvilku pohody.

Po cestě opět pozorujeme úžasnou krajinu protkanou spoustou kopečků. Napravo se rochňá kopec Tlustec, blýskne se Ještěd, o kus dál kopec Ralsko. Před námi Ortel, jenž vypadá jako zmenšenina Řípu, Klíč, Slavíček, Tisový. Občas výhledy zakrývají nahé smrky zakončené na vršku chocholkami.

Prvním je Jakubův pramen a podél potůčku pokračujeme k železitému Dívčímu prameni, kam si odskočíme přes lávku. Skoro neteče. Míříme dál patrně k nejvýznamnějšímu prameni v lese. Prameny jsou vyhlášené a spousta lidí věří v jejich léčivou moc. Lidičky sem jezdí pro vodu dokonce s kanystry. Přesto je tu pěkně. A možná je to i tím, že se zachovala řada církevních památek, např. Mariánský sloup či kamenné pomníky.

Napravo, v objetí sasanek, nás doprovází průzračný potůček, který si jen tak tiše vrní. Ztrácíme pozornost a skoro se praštíme o Želví hlavu, která vykukuje do cesty. I když pohledy rozostříme, želvu nevidíme. Zato však vidíme něco úplně jiného. Ale nebudeme vám napovídat. Také to vidíte?

Pramenitá voda byla odtud kdysi dokonce sváděna dřevěným potrubím do kláštera. A proč pramen Tří svatých? Tento pramen je zasvěcen Františku z Assisi, Antonínu Paduánskému a Janu Nepomuckému. Prý jde o silnou vodu s výrazně mužskou ochranitelskou energií.

Potůček se nás stále drží, jen se šmiknul doleva. Lesní Naučnou stezku Historie lesnické školy lemují informační cedule. K tomu se přidávají další cedule upozorňující na přírodní památky v okolí, jako např. Konvalinkový vrch či mokřad Pod Hvězdou, který je jediným místem na Kokořínsku, kde se vyskytuje rosnička zelená. Pokračujeme Hubertovým údolím, přecházíme říčku Svitavku a už vcházíme do Nových Zákup. Zastavujeme se u památníku parašutistům s nápisem: Největším nepřítelem je strach.

Skrze luka přicházíme do Velenic. Přímo naproti nám na dohled se do šířky rozplácnul Velenický kopec. Docela často nás míjejí motorkáři. Zastavujeme se u skalní kaple Ecce Homo se sochou Krista, který má na hlavě zvláštní zlaté ostny.

Za kapličkou si všímáme do krásy rozkvetlé hrušně. Za bývalým penzionem Hubertus odbočujeme vlevo z kopečka po žluté, a to doslova. V zahrádkách ve své zlatavé kráse září zlatice a doplňují ji opět svítivé pampelišky. Procházíme mezi malebnými chaloupkami přes lávku ke studánce s vodníkem a klapajícím mlýnkem. Vesele se točí a zpívá si. Žlutá turistická nás vede podél pískovcových skal s vytesanými přístupnými sklepy. Břehy potůčku jsou vroubené spoustou žluťoučkých blatouchů. Žlutá dnes vévodí.

Vzájemně si vyměňujeme zkušenosti s poblázněnou GPS. I oni mají stejný problém. Popřejeme si šťastné putování a pokračujeme ke smírčímu kříži. Poškozený kříž z roku 1633 se nachází na soukromé zahradě č.p.19. Tehdy byl postaven jako památka na rychtáře Georga Schilleho zastřeleného Švédy. Smírčí kříž sem byl přenesen z lipové aleje stojící o cca 300 metrů dál při velké těžbě dřeva. Ke smírčímu kříži vede ukazatel.

Prodíráme se skrze mlází, snad vyšlapanou cestičkou zvířátek. Hledáme totiž skalní reliéf. Namísto něj však pod skalním masivem historického sídla Výrov nacházíme trempskou osadu Medvědí kemp. Opodál protéká širokým korytem Svitavka, kterou lemuje bílý závoj ptačince, ubytování v jeskyni. Moc pěkné místo zasazené vprostřed přírody.

Skalní reliéf je pro nás tedy výzva pro příště. Navíc na mapách není značený. Od Svitavy směrem k Velenicím se v oblasti podél říčky Svitavka ukrývají četné jeskyně. Jejich původ je rozlišný. V některých prý žili mniši, kteří jeskyně sami hloubili, v dalších se těžil písek. Ten byl zapotřebí k výrobě zrcadel.

Motorkáři ho znají pod názvem Pekelné doly. Tento Pustý kostel vznikl zásluhou hraběte Josefa Kinského, který poblíž založil dvě továrny tzv. zrcadlárny. Písek k broušení zrcadel dělníci získávali těžbou v okolních pískovcových skalách. Hloubení jeskyní měla svá pravidla. Vždy museli ponechat široké skalní pilíře, aby se strop nezřítil. Zahloubené prostory zasahují asi 60 metrů do nitra skály, na šířku mají cca 140 m a výška dosahuje až 3,5 m. Tajemnou velkou jeskyni s 30 pilíři objevil i filmaři, když zde natáčeli pohádku S čerty nejsou žerty. Vzpomínáte?

„Úkol je jasný! Přinést do pekla Dorotu Máchalovou, nebo se nevracet,“ hřímá Lucifer, a to hned příznačně v Pekelných dolech. Pekelné doly, dnes motorkářskou hospodu, můžete navštívit v sezóně a počítejte s mírným poplatkem za vstup. Občerstvení v místě.

Jeskyně volně přístupná, hned u silnice, nemůžete ji přehlédnout. Už také proto, že okolo parkují auta. Parkování není zpoplatněno. Připravte se na to, že při vstupu vás obemkne chlad potemnělé jeskyně, jejíž dno je až 2 metry pod okolním povrchem. Svažující strop podpírá 16 skalních pilířů, mezi kterými děti rády probíhají. Doporučujeme s sebou čelovku. Oproti jeskyni Nautilus si Pustý kostel č. 2 zachoval svou původní podobu. Vedle jeskyně na skalce je vytesaný reliéf Ukřižování od neznámého lidového umělce.

Z výletu se raduji, jsme opět v přírodě. Procházíme mezi pastvinami, jejíž okraje lemují krajkové límečky uháčkované z barevných kytiček a zelených lístečků. Jetelíček, kakost, jitrocel, všudypřítomná kopřiva, řeřišnice. Tolik šťavnaté nádhery vůkol. Ale úplně sami tu nejsme. Nalevo kravičky, napravo ovečky. Blížíme se k Záhořínské kapli, pěšinu lemují mladé boučky vymalované nádhernou až průsvitnou zelenou.

A už jsme na rozcestí s pěkně opravenou kaplí. Byla oblíbeným místem sloupského rodáka, spisovatele Ferdinanda Břetislava Mikovce. I když je to mimo plán, říkám, když už jsme vystoupali až sem, chci se podívat na kopec Šišák. Místními nazývaný Břidličný vrch. Zakrátko dosahujeme asi vrcholu. Asi proto, že není označený. Výhledy sem tam. Jakmile se totiž boučci zazelenají, výhledy mizí. Přesto jsme koutkem oka zahlédli alespoň Ještěd.

Zamíříme z kopečka opět mezi pastviny, kde se pro změnu s kravičkami pasou i koně. Koníci klidně postávají, jen hříbátka si čas od času povyskočí. A za chvíli koníky vystřídají na druhé straně poníci. Srdce oblažují nejen kytičky, ale i duše zvířat ve volné přírodě. Jejich klid je přímo nakažlivý. Přicházíme k pěknému odpočívadlu, kde vyklepávám kamínky z bot a zamíříme na Sloupskou terasu. Z celého srdce můžeme doporučit. Dortíky vlastní výroby, ceny více než příznivé, obsluha milá, posezení venku i uvnitř. To je Sloupská terasa.

A tak s příjemnou únavou a hlavou plnou zážitků opouštíme Sloup v Čechách. Podralsko s letmým dotykem Lužických hor a okolí Zákup nás opět přesvědčily o své rozmanitosti a skrytých pokladech. Ať už vás láká historie, příroda nebo jen dobrá káva, tato oblast má rozhodně co nabídnout. Tak vzhůru za dobrodružstvím.

Zdroje:

https://www.farnostzakupy.cz/

https://www.pamatkovykatalog.cz/kapucinsky-klaster-15891009

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pust%C3%A9_kostely

https://www.putujici.cz/?p=p_638&sName=Prameny-tri-svatych

http://www.luzicke-hory.cz/mista/index.php?pg=zmveluc