38 kilometrů pěšky Lužickými horami: Pohádková jeskyně, mrazivá legenda a Skála smrti, labutí jezero

Dnes si řádně šlápneme, ale počítám s tím. Manžel mě ponouká, že to bude trénink na pokračování Stezky Českem. Co vám budu povídat, přes zimu svalíky tak trochu zlenivěly. Avšak stačí, aby na mě sluníčko mrklo a už se mi nožky rozebíhají. Mimochodem mě manžel nabádá, ať si prý vezmu sukni. Podivím se: „Proč sukni?“ „Jdeme na Skálu smrti. Tak aby ses aspoň o něco zachytila, až budeš padat dolů.“ Hahaha.

Čekají nás pískovcové reliéfy, pověstná Skála smrti, labutí jezero, lány sasanek. Navíc spousta jeskyní, mezi nimiž představuje vlajkovou loď jeskyně Kočár, vyhlídka Ortel, oáza Radvanec. Prostě zážitkový den. Začínáme v Jablonném v Podještědí.

Prohlídku města popisuji v článku Den plný překvapení v Jablonném. Naší pozornosti neunikly kulturní perly, ale ani výtečná cukrárna na náměstí. Tam jsme svou prohlídku vlastně začali. U našeho oblíbeného kafíčka. Mimochodem vřele doporučujeme i pro skvělé domácí koláče a milou obsluhu.

Scházíme po kamenných schodech a vzápětí objevujeme pískovcovou sochu Panny Marie Immaculaty z 18. století.

Socha světice měla sloužit k povznesení farníků. Jsme vděčni za opravu těchto nenápadných památek, které byly většinou po roce 1945 bourány a materiál bez citu rozebírán na stavební účely. Anebo se na památky zapomínalo, až postupem času zchátraly. Pozvolna odcházíme. Je tu docela provoz a těšíme se zase do přírody.

Po krátké chůzi nás u Františkova upoutal majestátní památný dub letní. Mohutný strom roste přímo vedle silnice propojující Jablonné s Velkým Valtinovem. V blízkosti tiše plyne Panenský potok, dotvářející malebnou scenérii. Dub dosahuje výšky 25 metrů s obvodem kmene 510 centimetrů. Obklopuje ho ochranné pásmo, které si vydobyl rozsahem své koruny.

Původně zanedbaný barokní zámeček s hospodářskými budovami prošel počátkem 20. století přestavbou a znovu rozkvetl do krásy. Vlastnilo ho mnoho rodů včetně Albrechta z Valdštejna a Pachtů z Rájova, kteří mu vtiskli barokní podobu. Poslední rekonstrukce proběhla po roce 2005. Avšak veřejnosti bohužel zůstává nepřístupný. I tak je na něho kouzelný pohled.

V dáli cítíme les. Zatím kráčíme cestou, jež vede mezi loukami. Najednou, kde se vzaly, tu se vzaly, po levém okraji cesty vystrkují žluté hlavičky tři zářící narcisy. Napravo na obzoru poštěkává Jezevčí vrch a nalevo, téměř už za námi, se rýsuje kopec Tlustec. Naposledy se ohlédneme a loučíme se pohledem s bazilikou v Jablonném. Zdá se jakoby ji příroda ochranitelsky objala do náruče. Nádherně svítí do dáli. Je skutečně nepřehlédnutelná.

Přecházíme koleje a za nimi se už rozprostírá svěží nádhera. Osetá pole se začínají jemně zbarvovat do jarní zeleně. Zelená doslova hladí duši a nabíjí.

Nicméně na jeho kraji objevujeme poprvé při našich toulkách žlutý křivatec. Jednu z mála rostlinek, které vykvétají zjara a jsou tak vítaným nektarovým pamlskem včel samotářek. Koutkem oka zahlédneme podběl a konečně vcházíme do lesa. Vítá nás hlasité bubnování strakapouda, kterým nejspíše láká samičku. Příroda nás konejší mechovými peřinkami rozestlanými mezi stromy. Smrky, břízy, duby, borovice, buky. Jakoby tančily mazurku. Jednou je vpředu ta, podruhé ona.

Pokračujeme dál a ještě než vyjdeme z lesa, okouzleni pozorujeme další scenérii. Bílé labutě na modravém zrcadlícím se rybníčku. Vznešený pohled. Kocháme se a ani nedutáme. Nechceme narušit podmanivé labutí kouzlo. Pokusíme se o pár záběrů a opatrně s nastěhovanou něhou v duši opouštíme mileneckou dvojici.

Chvilku jdeme otevřenou planinou. Hlady už mi šmajdají oči. Usedáme na trávu na okraji lesa. Sluníčko pěkně hřeje do kožíšku. Svačíme a vnímáme civilizační ticho. Nikde nikdo. Pozorujeme krajinu. Manžel máchne rukou: „Kopec Tlustec, za ním vykukuje vykousnuté Ralsko.“ Na chvilku se položím do trávy a vychutnávám si její vůni. Ani se mi nechce zvedat. Sluníčko mě lechtá, plně se mu oddávám. Příjemně hřeje.

Uklízíme po sobě ale i po ostatních. Nedá mi to a sbírám pohozené plastové lahve. Přicházíme k rozcestníku Nad Strží. Do Kunratic nám zbývají cca 4 kilometříky. Na pozdrav svá žlutá kola roztáčí podběl. Klesáme do strže, přecházíme potok. I když už máme oba dva ruce plné, vybalancujeme to.

Stromy před námi stojí jako na jevišti. Za nimi nenápadně paní Příroda natahuje modravý závoj. A laskavě kyne sluníčku, které skrze jemnou modravou oblohu posílá zvědavé sluneční paprsky. Blaho je slabé slovo. Cítíme nádheru okolo sebe. A přitom stačí tak málo. Usebrat se. A jen se dívat. Pociťujeme vděk. Nicméně odpadky nás vrací do přítomnosti. Sem tam opět něco sebereme. Vyjdeme na otevřenou planinu, před námi tančí spousta štíhlých bílých břízek. Tvoří různá seskupení. Tu protínají mez, jinde se baletky shlukly do hloučku. Svými dlouhými slabými větévkami povívajících ve vánku jakoby opravdu jemně propínaly své ručky. Skotačivé mladé břízky.

Podivuji se: „Co tu hledáme?“ Najednou ucítím nádhernou vůni fialek. Je jich tu spousta! Také je máte rádi? A jestlipak jste už fialku někdy ochutnali? Je krásná na pohled, voňavá pro nos a pro její vonné silice si ji vychutnají i ústa. A používá se i v lidovém léčitelství. Takový modrozelený „šmoulí“ čaj s lžičkou medu může pomoci například při odkašlávání. Samozřejmě, že nestačí jen mávnout kouzelnou hůlkou, vypít jeden čaj a jste zdraví jako řípa. Všeho do času, všeho s mírou, a hlavně s láskou k sobě samému. To je vůbec ten nejlepší lék pro každého.

Tak trošku jsem odběhla, ale nedivte se, fialky miluji pro jejich něžné kvítky a boží vůni. Přišli jsme vlastně k bývalé výletní restauraci U Severního pólu. Velmi krátce tu dokonce stávala i dřevěná rozhledna Na Kovářském vrchu. Bohužel vše vzalo za své odsunem místních obyvatel. Dost často mi bývá smutno, když objevujeme místa, která bývala navštěvovaná a krásně polohovaná. Jako například tento Severní pól. Ukrytý v lesích poskytoval příjemné spočinutí poutníkům či turistům.

Ovšem v popředí v hlavní roli třešinka, jíž se už nalévají baculatá poupata. Napravo pozorujeme Ještěd, nejvyšší vrchol Ještědsko-kozákovského hřbetu. Vzadu dohlédneme i na Smrk, před námi pózuje Jezevčí vrch. Nejblíže k nám kopec Kamenáč. Zdraví nás i Ortel. Jakoby věděl, že právě na něj míříme. Pokračujeme po zelené přes louky, které jsou porostlé břízami a osikami. Smrky se objevují sporadicky.

Po chvíli scházíme mezi prvními domečky, spíše chatkami do Kunratic. Cesta a chatičky se mi tak líbí a jsem jimi tak okouzlena, že zapomínám sledovat cestu. A jdu a jdu. Manžel se zdržuje vzadu a míří foťák tu a onde. Dojdu až k silnici a manžel nikde. Co čert nechce, má u sebe oba mobily. Podle svého sleduje mapu, mým fotí. A já, chuděra bezprizorní, čekám a čekám jak ten sám zajíček v jamce. Využívám volného času a vhazuji plasty do tříděného odpadu. A manžel stále nikde. Přece se nebudu vracet zpátky do kopečka?! Nehledě na to, že šel spíše jinou cestou. Samozřejmě tou správnou.

Asi po čtvrt hodině sbírám odvahu a přicházím k chaloupce, před níž stojí skupinka lidí. Ptám se paní: „Můžete mi prosím zavolat na můj mobil? Zaplatím vám to.“ Paní se na mě dívá, jako bych spadla z višně. No, nedivím se jí a vysvětluji, že můj telefon má manžel, který stále nepřichází. Usměje se a naťuká mé číslo. Domlouvám se s manželem. Samozřejmě jsem zapomněla odbočit. No nevadí. Vysvětluje mi, kam mám dojít. Poděkuji, paní zaplatit hovor nechce. Naopak se všichni usmívají a pán úsměv znásobí: „Když budete potřebovat ještě volat, jsme venku. Klidně se stavte.“

Kvůli tomu, že se mi zalíbila cesta z kopečku mezi chaloupkami, jsem neviděla sluníčko. Ale manžel mi ho alespoň vyfotil. A navíc i měsíček. Pískovcové sluníčko s měsíčkem, lidová tvořivost.

Její břehy lemují doslova sasanková běloskvoucí pole. Svitavka přirozeně meandruje a klidně protéká vyhloubeným korytem bez bázně a hany, řekl by básník. Bez bázně možná také proto, že nad ní ochrannou ruku drží statut Evropsky významná lokalita. Protéká vesničkami, lesními porosty i bezlesím tvořeným lukami. Svitavka od Lindavy až po státní hranici představuje lokalitu velmi početné populace mihule potoční vysokého regionálního významu.

O kousek dál nás překvapuje cedule: „Zákony osady.“ Pozorně si je přečteme, zvedáme dřevěnou závoru a vstupujeme. Je to tu dost zarostlé, ale asi do doby, než se osada probudí ze zimního spánku. Nakukujeme do jeskyně, které míjíme poté ještě asi dvě.

Plyne zvolna a stále, stejně jako čas. Občas o sobě dá vědět, když překonává menší jez a za chvíli už opět klidně protéká korytem. V příjemném stínu stromů nás doprovází živoucí energie vody. Přicházíme na silnici, abychom posléze u turistického značení Svitavka, jež upozorňuje, že tok o délce 38 km pramení v Sasku a u Brenné se vlévá do Ploučnice, odbočili vlevo. A dostáváme se opět o kousek blíže ke Skále smrti. Stezku k ní lemuje několik ve skále vytesaných sklepů. Největší z nich zřejmě sloužil k těžbě písku, který se používal k broušení skla v místních dílnách brusičů.

Konečně staneme na úchvatném místě, které má své až tajemné kouzlo. Patnáct metrů vysoká Skála smrti stojí ukrytá ve stínu stromů. Obtáčí ji úzká stružka, jež se vlévá do Svitavky. Na pískovcové stěně je vytesán reliéf rytíře na vzpínajícím se koni a dívky s roztaženýma rukama padající ze skály. Zdejší pověst vypráví o hrubém a drsném rytíři Kunovi, kterému se zalíbila líbezná dcera mlynáře. Avšak zbožná a tichá dívka se rytíři vyhýbala, seč mohla. Uchylovala se hlavně do lesa, neboť její vášní byla příroda.

Jednou ji tam nenadále překvapil zlý rytíř a jal se ji pronásledovat na koni. Dívka prchala a najednou se ocitla na okraji vysoké skály. Ze zoufalství se vrhla ze skály a příroda jí nabídla měkkou náruč rašeliníku. Dívce se tak podařilo z močálu zachránit. Kdežto kůň se smekl po strmé stěně a pod svým tělem v bažině krutého rytíře pohřbil. Skalní reliéf vytesali dva místní umělci v roce 1910 – učitel Karl Beckert a četnický strážmistr Karl Bundesmann. Jejich další dílo, reliéf Theodora Körnera, můžete spatřit na nedalekém Dutém kameni.

Z asfaltky, kde není až tak velký provoz, odbočujeme směrem ke hřišti. Po chvíli přicházíme k bývalým štolám. Jsou zabezpečené se zákazem vstupu. Zjistila jsem, že v okolí Nového Boru se v minulosti těžil křemičitý pískovec pro výrobu skla. Nehodí se každý, takže byl vybírán a těžen nejen povrchově. Avšak tyto štoly byly spíše jen průzkumné, krátké. Po pár krocích jsme vyplašili srnku. Ustlala si tu pelíšek. Frnk a byla na kopečku. Ještě se na nás podívala, doufám, že ne vyčítavě.

To mám na našich toulkách nejraději. Jak strčím nos do lesa i mezi luka, jsem na vrcholu blaha. A když vám k tomu spustí serenádu ještě sbor ptáčků zpěváčků! A když vám náhoda podstrčí do cesty houpačku, pak už opravdu není co řešit. Hupsla jsem na ní a s radostí se zhoupla. A zase jsem se vrátila o desítky let zpátky…

A už mírně stoupáme mezi pastvinami. Nalevo kopec Ortel, cíl našeho dnešního výletu. Na obzoru se rýsují další kopečky, které máme dnes stále v patách. Zelený vrch, vykukuje Hvozd, Jezevčí vrch. Dostáváme se do prosvětleného lesa a dosahujeme vyhlídky Ortel. Vyhlídka se vším všudy. Báječné výhledy. Postupujeme dál a téměř se zdá, jako bychom se ocitli v Adršpachu, kde jsme zaznamenali na Stezce Českem tak trochu podobný „chodník“ z velkých kamenů. Na Ortelu ale spíš jeho vzdálený příbuzný. Ještě pár kroků a stojíme na vrcholu kopce Ortel, 554 m.n.m.

Vychutnáváme si nádherná panoramata na zalesněná údolí, louky a pole. Naskýtá se nám pohled také na okolní kopce a hřebeny Lužických hor. Po chvíli kloužeme po jehličí dolů na cestu a manžel má pro mě překvapení. Na úpatí Ortelu objevujeme jeskyni Kočár. Ona opravdu vypadá jako kočár! Vejdete do jeskyňky dovnitř, posadíte se na vytesanou kamennou lavičku, jež je součástí jeskyně a průhledy – okénky se díváte ven. Boží posezení.

Připadám si jako princezna, která jede za svým princem. „Prr,“ zvolá vozka. Kočár zastavuje a s tichým skřípnutím se vysouvají schůdky. Princ mi nabízí ruku a já sesedám z kočáru. Úchvatná scéna. Jen je nám už o krapet více. Ale nic to na pohádce života nemění. Při pohledu na jeskyni Kočár se mi vybavila vzpomínka na pohádku Pyšná princezna, i když ta jela spíš na kládě… Pro pobavení si můžete připomenout trailer k této klasické pohádce, i když nově i animované.

Jednou mi čtenář Tomáš napsal do komentářů: „Cítit se můžete, jak chcete, ale stárnutí nezastavíte.“ Odepsala jsem: „Že stárnutí nezastavím? Proč taky, i stárnout je krásné. Ty zážitky, kamarádi, rodina, spolužáci, s tím vším se stárne nádherně. A spousta nového dobrodružství na Stezce Českem, kdy jsme s mužem prošli s bágly na zádech naši krásnou vlast zatím od Aše po Králíky nás nabíjí, i když je nám ve dvou 132 let.“ Tak asi tak to máme.

Zastavujeme v hospůdce U Mlejna v Radvanci. Na terásce tu na vás dýchne pohoda umocněná pozitivní energií, jež se vznáší v celém prostoru. Může za to rybníček, prostředí, obsluha, z posledních sil svítící slunko? Kdoví. Jisté je jen to, že tu vždycky rádi posedíme. Dnes jsme si řádně šlápli, máme za sebou přes 38 km. A tak s nohama plnýma kilometrů, ale srdcem naplněným půvabem Lužických hor, se vracíme domů. Dnešní den nám ukázal, jak bohatá a rozmanitá je naše krajina a kolik nečekaných pokladů se skrývá jen kousek za humny. Už teď se těšíme na další putování. A co vy? Necháte se také zlákat k toulkám Lužickými horami?

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dub_u_Franti%C5%A1kova

http://www.luzicke-hory.cz/mista/index.php?pg=obvvalc

https://portal.nature.cz/w/uzemi-2667#/

https://www.zamek-lemberk.cz/cs/tipy-na-vylet/6110-bazilika-minor-sv-vavrince-a-sv-zdislavy-v-jablonnem-v-podjestedi

https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/skaly-luzicke-hory-patrioti-tomas-vlcek.A180601_141325_liberec-zpravy_jape