Podralsko umí překvapit: Zvonkohra v Mimoni, magické sochy ve skalách a unikátní Pekelné doly

Výlet jsme minulý týden začali v Mimoni a v předešlém článku jsme skončili u čapího hnízda ve Velkém Grunově. Pokračujeme a už zdálky nás vítá rozkvetlá, oku ladící, hyacintová zahrádka. Respektive stráňka před mini arboretem, na které upozorňuje cedule. My se však nejdříve kocháme nádherně vykvetlými hyacinty. Stovka je určitě málo a jsou šmrncnuté i rozsvícenými narcisy.

Hyacinty se předhánějí v odstínech fialové, temně vínové, červené, modré. Ba i bílá vědoucí si svého svatebního kouzla, pyšně dává na odiv svůj buclatý podlouhlý květ. Opatrně přiklekneme a fotíme si tu nádheru. Po zkušenostech z bílé krásy, kdy jsme byli vykázáni z šafránové louky, jsme opatrnější. Dále raději nejdeme.

Hyacintová nádhera sousedí se Skalkovým mini arboretem. Majitel nás zve na návštěvu a hned na úvod se ptá: „A už jste byli na hyacintové zahrádce?“ Těší nás, že zde jsou návštěvníci vítáni. Otevíráme vrátka, která mimochodem prý máme nechat dokořán a vstupujeme do mini arboreta. Ze všech stran se na nás usmívá laskavost. Je ukrytá nejen v rostlinkách, keřích ale i různě poskládaných kamenech. A že jich tu je! No, ono to asi na skalkovém arboretu jinak nejde.

Naráz jsme zahrnuti tolika informacemi, tolika latinskými názvy, že jen němě polykáme slova. Naše ušiska vysunou radary, aby zachytily co nejvíce. Nemáme šanci. Z úst pana Miroslava Tomka se linou, ač v příjemném tónu, latinské názvy jeden za druhým. Na mou prosbičku se ale už objevují i české. Posloucháme se zatajeným dechem a s nadšením. Z pana Miroslava doslova prýští láska k rostlinkám a k přírodě. Vždyť, i mezi řečí zmíní, že byl a stále je trempíkem.

Žlutá chudina, Pulsatilla slavica čili Koniklec slovenský, Iberka štěničník, anebo sivutka, která kvete prý už dobrých 14 dní, puškinie. Tady se ukrývá za kamenem Narcis bulbocodium, jeden z nejmenších narcisů vhodných pro pěstování ve skalce. A nesmějí chybět ani první poslové jara. Lomikameny. V arboretu, když budete mít štěstí, najdete přes 130 druhů lomikamenů a přes 1 000 druhů rostlin.

„Něco se už zatáhlo, jiné kvetou, další ukážou svou krásu až na podzim,“ usmívá se jejich tatínek. Poprvé se setkávám s názvem Čarověník. Také vám již jen název Čarověník asociuje třeba Čáryfuka anebo prostě pohádková kouzla? Možná se dá říci, že příroda čaruje. A to tak, že na stromě vznikají různé chuchvalce, anebo se může zdát, že na stromu roste strom. Genetická kouzla přírody.

Ač mini, budoval ho asi 10 let. K nebíčku vzhlížejí i zakrslé stromky anebo i jinak. Zrovna tady: „Borovice Peňás, která mívá zpravidla jen jednu větev. Vyroste cca do 15-20 metrů a měla by růst jen štangle,“ říká pan Miroslav. U každé rostlinky se schovává jmenovka. Má to pán ale ošéfované. Přehled být musí, jinak se v té kamenné kráse dá lehce zabloudit. Procházím po cestičkách, laskám pohledem. Skláním se k nádhernému konikleci, který si o pohlazení přímo říká. Skalkový král mezi princeznami.

Přenáší svou rychle plynoucí energii i na nás. To se ani jinak nedá. Přijde mi, když jste ve společnosti pozitivně naladěného člověka, který má dar předávat energii a vy přijímat, energie se násobí. Prostě vás prostoupí a je vám dobře. Tak dobře nám bylo na jedné malé zahrádce ve Velkém Grunově. Děkujeme. A je zván každý, kdo s dobrým srdcem a úsměvem přichází. Nicméně mě pan Miroslav převezl. Ptám se, zda ho můžu vyfotit?

„A kam si mám stoupnout?“

„Třeba vedle toho, co máte rád.“ Na to okamžitě s šibalským úsměvem kontruje: „Vedle manželky?“

Pomaloučku se blížíme k cíli dnešní cesty, která začala v Mimoni, pokračovala přes pertoltickou krasavici-lípu, oživlou zvoničku, nádhernou kamennou lávku a lokomotivu Prasátko do Velkého Grunova. Kde se nacházíme právě nyní.

Manžel občas Mimoní projíždí na kole a asi to má dobře načasované. Příjíždí pak s udivenýma očima, protože se mu zdá, že namísto kostelního zvonu slyší hudbu. Podezíravě na něho hledím, jestli se mu něco nestalo? Ale nenechá si to vzít. Ptali jsme se proto slečny v infocentru Mimoň, zda je možné, aby namísto zvonů hrála hudba? Slečna vrtí hlavou, že o ničem neví.

Mé podezření se násobí a hledím úpěnlivě na manžela, zda si to nespletl? Je sice na vážkách, ale stále tvrdí, že slyšel muziku. „Snad ne andělské zvonění?“ bleskne mi hlavou. V zájmu záchrany zdraví dotazuji Biskupství litoměřické a konečně přichází fundovaná odpověď. Tímto chci moc poděkovat Mgr. Martinu Barusovi, archiváři a zástupci kancléře Biskupství litoměřické, který si s námi dal ten čas a kontaktoval pana faráře. Odpověď zní: „V poledne se městem nesou tóny zvonkohry, kterou nechalo město nainstalovat na kostelní věž.“ Uff, oddychla jsem si. Tak manžel slyšel dobře!

Už jste někdy slyšeli o zvonkohře na kostelní věži? Přijde mi to jako moc pěkný počin, jen je dobré to vědět. Tak si ji pojedu do Mimoně ráda poslechnout. A nezapomeňte, přesně v poledne. Třeba se u kostela sv. Petra a Pavla setkáme s hlavami vyvrácenými dozadu a srdcem naplněným štěstím.

Zahrádka na konci Velkého Grunova vznikla v roce 2010. Kocháme se malým arboretem a je tu i Skalní pramen. Bohužel není pitný. Otevřený prostor obklopený skálou nabízí příjemné spočinutí a nabrání sil tulákům. Děti potěší pohádkové království mezi permoníky doplněné vodníkem. Pohodu navíc umocňuje cedule U líné žáby. Nestavte se tady! Jen se na ni podívejte. Takový žabí život bych si nechala líbit. Až na ty čápiska. Proto je také schovaná ve skále za mříží. Mimochodem, Líná žába klame tělem. Ukrývá kešku, a jak známo, keškaři líní nejsou.

Že by nešťastná Veronika? Místní pověst vypráví totiž o sličné panně Veronice, vnučce nejbohatšího sedláka v okolí. Verunka ráda chodila se džbánkem do studánky pro vodu, o které se říkalo, že je kouzelná. U studánky se setkala s mysliveckým mládencem a zamilovali se do sebe. Dědovi nebyl mládenec po chuti. Že prý je chudý, pročež hrozil mládenci, aby za Verunkou nedocházel. Jinak ho zničí. Nešťastný mládenec se oběsil a Verunka stále docházela ke studánce a vyhlížela svého milého. Až se jednoho dne nevrátila a na břehu blízké říčky našli její džbánek. Nešťastný děda se utrápil a brzy zemřel.

Ale každý rok v noci na sv. Jána se prý vrací obraz Verunky a mysliveckého mládence, kterak spolu u studánky sedávají v láskyplném objetí.

Sochy ve skalách v Brništi. Úchvatná přírodní podívaná. Z hlavní odbočujeme doleva a následujeme žlutou. Téměř do cesty vstupuje obrovské mraveniště. Procházíme po lesní pěšině protkané kořeny stromů. Mladé listnáče se klenou nad našimi hlavami a vytvářejí přírodní tunýlek. Zahaluje nás opojná vůně střemchy. Tak opojná, že se nedivím včelkám, že si na pylových tyčinkách rády smlsnou. Ne nadarmo se střemše říká medonosná. Vůně zabrnkala na duši a uchvacuje nás i samotný vstup do skal.

Procházíme starou úvozovou cestou s předzvěstí magických tváří, zvířat a znovu objevené kapličky z roku 1863. Provázet nás budou trollové, duch lesa, tančící víly, srdnatý rytíř na koni. Nechte se vést stezkou dlouhou 1600 metrů a vnímejte krásu, kterou zvěčnily ruce vedené čistotou duše a mysli. Vnímejte snové obrazy v pískovcových skalách umělců z Čech a Německa, inspirovanými tajuplnými legendami a všudypřítomným lesem.

Přicházíme k Bráně snů a před ní obdivujeme skromnou Panenku Marii. Naproti obrovská hlavu Trolla vzhlíží snad až k nebesům. Nádherná dechberoucí díla a další stále potkáváme. Kousek za Branou snů napravo zbystřete. Mohli byste ji snadno minout. Je tak nenápadná ale nádherná. A jmenuje se Myslivcům sen. Fascinuje mě, kterak tvůrce využil ukončení vysoké štíhlé skály. Jakoby se tu dívčí tělo klenulo od pradávna.

Dáváme si čas a pozvolna přicházíme k obrovskému reliéfu sv. Huberta a jelenem s nápisem: „Postůj Huberte, dospěj k poznání.“ Kde se vzal, tu se vzal, na nás shlíží Duch lesa a z jeho pohledu mě až mrazí, tak věrohodně vypadá. Strážce lesa, Cesta časem, Zkamenělý troll. A další nádherný reliéf, kdy svatý Jiří bojuje s drakem. Úžasný velký obraz dokonce přes hranu velkého pískovcového bloku. Leckdy mrazivé snad až autentické pohledy zjemňuje dřevěná procházka.

Zde zase potkáváme dřevěné sochy, které doslova hladí. Vyzařují teplo. Procházíme srdcem z klestí. Obdivujeme Duběnku. Nevím, zda se tak jmenuje, ale název nám při pohledu na ni přichází samovolně.

Scházíme z kopečka. Dřevěné sochy končí sousoším medvíďat a my se vracíme do Brniště. Stezku Skalními reliéfy můžeme z celého srdce doporučit. Je pěkné ji zažít. Vkládám video, které jsem objevila a když vyčkáte do druhé minuty, můžete se pokochat pohledem na skalní reliéfy naživo:

Po povalovém chodníku procházíme po zatravněném pozemku. Okolo jsou rozesety další dřevěné sochy. Vysázené stromy mají své jmenovky. Přicházím blíž: Šácholán japonský, višeň pilovitá, cedr atlaský a další. A také objevujeme milý nápis: „Omluvte neposekanou plochu, poskytujeme domov hmyzáčkům.“

Směrovka ke kavárně. Manželovi se nechce, prý je to zacházka. Říkám, co je to kilometr na dlouhé pouti životem? Obracím své kroky a zamířím do kavárny s líbezným názvem Jako doma. Vy byste nešli? A vážně líbezné a útulné. Dřevěné staré židle, krajky, nádobíčko připomínající staré krásné doby a co víc! Pekařka Pavlínka zrovna přináší horké koláče, které se ještě před chvilkou slunily v troubě. Naducané koláče tvarohové, povidlové, makové se na nás jen usmívají. A ještě se z nich kouří. A jak voní. Vůně prolne kavárničkou a po koláčích se jen zapráší. Jen musíme chvilku vyčkat, než se vydýchají. Mňam. To jsme si fakt šmákli. A milá obsluha. Co víc si přát.

Vyjela na kole a prý se bez koláče pro manžela nesmí vrátit. Na to, že paní hlásá, že se jí přehoupl sedmý křížek a frčí stále na kole bez pohonu, obdiv a velký respekt. Hádali byste jí stejně míň, ale to podle mě dělá prostě úsměv, vyrovnanost a to, že v našem věku už neřešíme zbytečnosti. Už na to není čas. Proč také? Je přece spousta důležitějších věcí na světě. Jako je zdraví, radost, smích, pohoda, láskyplná duše, vlídné slovo, domov.

Kousek se vracíme, a to hned po Skleněné stezce, kam svým počinem přispěl i Bořek Šípek, český výtvarník a designér. Necháváme se vést zelenou. Naposledy se ohlédneme a na rozloučenou nám zamává kopec Tlustec. No, trochu si po těch koláčích připadám jako jeho blízká příbuzná.

Po asfaltce dojdeme ke skalní kapli Boží hrob při cestě do Velenic. V letech 1710-1711 ji vytesal lidový umělec a hospodář Schille z velenického statku. Vnitřek kaple byl bohatě zdobený, aby opět po roce 1945 docházelo k postupnému ničení. Podařilo se zachránit jen dva venkovní reliéfy, které byly po letech opět vráceny. Kaple byla opravena, dostala neprostupnou mříž, která nenechavé ruce odstrčila do nenávratna.

Pravá ruka drží zlacený kříž a levou rukou přidržuje řetěz, jenž je připnutý k obojku okolo ďáblova krku. Velenice jsou vesnicí nádherných pěkně udržovaných chaloupek. S potěšením je pozorujeme. Moc bychom vám ty pohledy přáli. Přesto Velenické opouštíme a míříme dál. Vlevo kolem nás pokojně plyne průzračná klidná meandrující říčka Svitavka. Napravo cestu střídavě lemují různě tvarované pískovcové skalky. Porostlé nezdolnou borovičkou, které je ještě více prodlužují.

Modré nebe nad námi, spokojenost, pohoda. A aby té pohody nebylo příliš, odbočujeme vpravo do lesa a strmě vzhůru se vydáváme hledat Rabštejnskou vyhlídku. Opravdu strmě nahoru. I když mi to po suchém jehličí dost prokluzovalo, alespoň malé borovicové šišky sloužily jako záchranná brzda. Zatahovala jsem ji docela často.

Jednou jsme daleko od vyhlídky, podruhé jsme ji přešli. Ale muž se nedá a tvrdošíjně se vrací na místo, kde prý nemáme být. A ejhle, objevujeme vytesané schody v úzké skalní průrvě. S netrpělivým očekáváním po nich vystoupáme až na velkou vyhlídkovou plošinu.

Na vyhlídce odpočívá obrovitánská kamenná lavice. To je ale překvapení. Výhled do kraje sice částečně zastiňují vzrostlé stromy, avšak na Velenický kopec dohlédneme. Usedáme na kamennou krásnou lavici, a tak si říkám: „Čí kroky sem v minulosti asi mířily? Kdo se tu na vršku potkával a s kým?“ Po krátkém rozjímání a odpočinku kloužeme po jehličí dolů a vydáváme se Velenickým údolím směr Svitava. Máme v nohách něco přes 20 km a časomíra se ustálila na dvojici 16:30.

Ale to jen tak vypadá. Budova se těsně přimyká ke skále, do níž byla vytesána i část výrobních prostor. Brusírnu zrcadel Rabštejn (pojmenovanou po okolních skalách) nechal v roce 1854 postavit v neogotickém stylu Karel Kinský. Mimochodem první zrcadlárnu nechal vystavět již v roce 1750 ve Sloupu v Čechách hrabě Josef Jan Maximilián Kinský. Avšak po dokončení zrcadláren ve Velenickém údolí byl provoz sloupské brusírny ukončen.

V brusírnách na Sloupském panství se vyráběla i benátská zrcadla, která byla vyvážená do celého světa. Továrny na zrcadla byly v provozu až do hospodářské krize ve 30. letech 20. století. Dnes oba domy slouží k bydlení. Navíc Rabštejnská zrcadlárna je památkově chráněná. Neodmyslitelnou součástí zrcadláren byl důmyslný systém podzemních tunelů a kanálů, kterými byla do brusíren přiváděna voda z nedaleké Svitavky. K broušení byl používán písek z místních podzemních zdrojů, ovšem ne každý se hodil. A my vás za chvíli provedeme jedním z ručně vyhloubených pískovcových náhonů.

Skalní motorkářská restaurace. Navštívili jsme ji před lety a nevycházeli z údivu. Motorkáři vjížděli do jeskyně na svých ořích. Mohou ji projet skrz na skrz. Prý unikátní zážitek v rámci celé Evropy. Podmínkou netúrovat a negumovat. To vše za symbolické vstupné 60 Kč. Pro tentokrát jsme se nestavovali, nějak se nám nechce z lůna přírody mezi halasný lid. Ale za nakouknutí Pekelné doly určitě stojí. V sezóně otevřeno pátek-neděle od 10-18 hodin, občerstvení ano.

A tak se po čase noříme do temného skalního průlezu, resp. bývalého vodního náhonu. V pekelné kuchyni vyhasl oheň. Přivítal nás chlad a černočerná tma.

Muž rozsvěcí čelovku, aby ji po chvíli opět schoval. Magickou atmosféru totiž umocňují hořící svíčky. Také jsme čtyři přinesli a rozsvěcíme je. Čtyři prázdné kalíšky odnášíme. Pro turisty i pro děti může být skalní průlez malým dobrodružstvím. Vycházíme na světlo a příznačně Tichým údolím, jen za zpěvu ptačího chóru, který nás na našich jarních výletech provází, si užíváme okolní přírody.

Také vám to tak uteklo? V Lindavě zkusíme štěstí ve Sklářské krčmě, která mimochodem návštěvníky přenese opravdu do jiného světa. Informace na webu neklame. Bohužel nám už nenatočí. Zpozdili jsme se o půl hoďky. Chápeme. Tak pro vás vyfotíme alespoň okolí.

A zamíříme pěškobusem do nám pochvalně známé hospůdky U Mlejna Radvanec, která nikdy nezklame. Jak otevírací dobou, skvělou obsluhou, dobrými nápoji i jídly.

Dnešní putování nás zavedlo mezi rozkvetlé zahrady, skalní umění a pohostinné lidi. S více než 30 kilometry v nohách a srdcem plným dojmů se s vámi dnes loučíme a těšíme se na další společné objevování krás naší krajiny. Děkujeme, že jdete s námi.

Zdroje:

http://www.ekocentrumbrniste.cz/turistika/sochy-ve-skalach.html

http://www.luzicke-hory.cz/mista/index.php?pg=zmbozhc

https://www.cokolivokoli.cz/58019-socha-svateho-prokopa-ve-velenicich/

https://www.pamatkovykatalog.cz/zrcadlarna-15068624

https://pekelne-doly.cz/

https://www.ajetoglass.com/sklarska-krcma