Překvapivé Podralsko: Smutek v Mimoni, oživlá kaplička a také lokomotiva na zahradě

Tento výlet vás zavede na místa s neobyčejnou atmosférou – od zničené krásy zámku a oživlé zvoničky až po nečekaná setkání se zvířecí říší a okouzlující scenérie přírody. Naše putování začíná v Mimoni, kde nás přivítá staré nádraží, které si zachovalo své kouzlo. Vydáme se po červené turistické značce. Zpočátku podél kolejí, abychom se posléze propletli uličkami a objevili Poutní cestu Mimoň. Posléze zjišťujeme, že jí vlastně procházíme opačně a cik cak, ale raději opačně než ji minout úplně.

O barokní sousoší se zasloužil v roce 1689 městský rychtář a kovář Christof Thum. Kulturní památka znázorňuje Krista s andělem a třemi spícími apoštoly. Smutnou zprávou je, že se už nejedná o původní soubor. Dříve tu byly rozmístěny sochy sv. Petra, sv. Jana Evangelisty a sv. Jakuba Většího. V roce 2001 zaúřadovali zloději a socha sv. Petra zmizela. Z preventivních důvodů byly zbylé dvě sochy provizorně umístěny v areálu mimoňské fary. Gentsemanskou zahradu zdobí původní sousoší Krista s andělem. Přístup k němu na horu Olivetskou (uměle vytvořené návrší) je umožněn po osmi pískovcových schodech.

Prohlížíme si menší zahradu, a i když ji z obou stran obklopují rozkvetlé magnolie, přepadává nás docela tíživý pocit. Nevím, zda jsou to ještě pozůstatky nenechavých rukou anebo smutná historie? Ostatně již jen název tohoto zastavení vyvolává chmury: Agónie.

Odbočujeme z červené. Scházíme Kottovou uličkou po kamenných schodech s neobvykle umístěným zábradlím uprostřed schodů.

Přicházíme k dlážděnému náměstí, kde se nachází 3. zastavení: Sloup Nanebevzetí Panny Marie z roku 1677. Objevujeme tu i pěkný prosklený obraz mimoňského zámku. Zámku, jenž stával na východní straně náměstí a zdobil ho od roku 1570. Posledními majiteli byl rod Hartigů, který mimoňský zámek vlastnil od roku 1718 až do roku 1945.

Zámek byl poprvé vypálen v roce 1620 polským oddílem císařského vojska po bitvě na Bílé hoře. Byl zpustošený třicetiletou válkou. V roce 1806 vyhořel. Přesto vše přežil díky péči majitelů a stal se nakonec klasicistní moderně vybavenou novostavbou se sbírkou knih o 30 000 svazcích, grafik a obrazů. V přízemí byla zřízena kaple vysvěcená roku 1830. Zámku přibyly nové místnosti s vybavením i nové pískovcové schodiště. Zároveň s těmito úpravami probíhala i rekonstrukce zámeckého parku.

Dochází k počátku konce. Zkonfiskovaný majetek byl rozvezen do různých depozitářů, zbytek zničen. V roce 1950 zámek zasáhl požár. Další ránu mu zasadil rok 1968, kdy československou armádu vystřídala sovětská a devastace zámku pokračovala. Historie se opakuje. Podobný osud postihl i zámek ve Stráži pod Ralskem.

I když posléze přestavby pokračovaly, pro zámek v Mimoni se nenašlo využití. V roce 1985 zámek nenávratně mizí v propadlišti dějin. I když nás osud zámku rozesmutnil, potěšení nacházíme alespoň v zachovalém zámeckém parku. Přecházíme zámecký kamenný most a vstupujeme do jeho zeleného světa. Ač jsme v centru města, je zde velmi příjemně, zvuk aut sem nedoléhá. Park žil bohatým zámeckým životem. Procházející přecházeli různé můstky, obdivovali sochy, spočinuli v altáncích. Bývala tu i bažantnice a zelinářská zahrada. Patřil k nejvýznamnějším parkům v severních Čechách.

Mimochodem více o mimoňském zámku naleznete v knize Zámek v Mimoni – zbytečně zbořená památka. Její název jsem si s dovolením vypůjčila.

Na trávník se houfem seběhly bílé sasanky, nad kterými právě přeletěl bzučící čmelák. Hledá si své místečko. Park je vděčnou oázou klidu svádící k procházkám a rozjímání. Místo, kde se zastavil čas, umocňují vzrostlé buky, duby ale i břízy. Přes vodu se kocháme pohledem na nádherný vzrostlý kaštan, který v zámeckém parku už kdysi našel své nezastupitelné místo. Jeho větve dnes smutně shlížejí k vodě, jakoby se rády svlažily. Zámecký park vlastně přetíná koryto řeky Ploučnice. Doprovází nás vrkání holuba hřivnáče a spousta potěšujícího ptačího cvrlikání. Ruší ho jen ukřičená sojka, která o sobě dává hlasitě vědět.

Osvěžení kafíčkem v místní cukrárně se vydáváme hledat první zastavení Poutní cesty Mimoň, kterým je kaple Božího hrobu vystavená v letech 1665-1667. Vybudovat Boží hrob podle jeruzalémského vzoru si usmyslel císařský komorník Jan Putz z Adlersthurnu. Kaple Božího hrobu ale došla svého zrodu až sedm let po jeho smrti. Synové umírajícímu otci museli slíbit, že kapli postaví sami a svému slibu dostáli. Z popisu prvního zastavení vyjímáme zajímavou informaci: Přestože Boží hrob v Mimoni byl realizován až čtyři desetiletí po zakreslení plánu, patří k nejstarším ve střední Evropě.

Se zájmem vyslechneme poesiomat, jenž se nachází v parčíku před Božím hrobem. Manžel zatočí klikou a už se z reproduktoru line příjemný hlas seznamující se zajímavými historickými událostmi. Doporučujeme!

Vedle významné barokní památky, Božího hrobu, se nachází druhé zastavení: Mimoňský špitál. Dnes v něm sídlí informační středisko a městské muzeum.

Před muzeem se tyčí pískovcová socha mlčenlivého svatého Jana Nepomuckého z roku 1749, jednoho z českých patronů. Po prohlídce se vracíme na silnici, abychom pokračovali v našem putování směrem k vísce Pertoltice. Míjíme dům, kde se narodil autor první tištěné kroniky města Mimoně Josef Franz Tille.

A odbočujeme doprava na vedlejší cestu. Snad by se dalo říct, že jsme se ocitli v psí uličce. Za každým plotem vystartoval psík. Jeden nám šel dokonce i naproti, a přitom si jen tak jakoby nic, štěknul. Jdeme dál. Pejsek zacouval za plot a spustil. Tam byl hrdina! Smějeme se. V psí uličce se nás zmocnila opojná vůně fialek. Neodolám a skláním se k jemně fialovým kvítkům. Přivoním si a jsem zase ta malá holka u nás na zahradě, kde fialky kvetly pod švestkami. Jak já se na ně ráda chodila dívat. Vždycky jsem poklekla, sklonila hlavu a nikdo mě ze země nedostal dřív, než jsem všechny fialky oňuchala.

Opodál objevujeme hnízdečko čilých mlaďounkých kopřiv. Žlutou zářící orsej, modroučký rozrazil. Z prosluněné zelené trávy vykukují něžné hlavičky sedmikrásek přikrytých peřinkami řebříčků. Možná proto, aby po nich beruška mohla vylézt a uvelebit se na žlutém terčíku? Duši zaplavuje radost a broukám si: „Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko…“ Kousíček země a tolik barevné krásy.

Potěšili jsme se kytičkami a s úsměvem v duši se necháváme vést modrou. Rozhlížíme se po okolí a hledáme památný dub. I když je na informační tabuli zakreslený, nikde nic nevyčuhuje. Mimochodem se dočítáme, že Císařský dub byl zasazen na počest 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I. Ptáme se pána z Pertoltic, kdeže se ukrývá ten slavný Císařský dub? „Dub nepřežil úder blesku a udělali z něho alespoň zvoničku,“ namíří ruku směrem ke zvoničce.

Zpráva nás překvapila. Avšak zvonička je moc hezká a pěkně opracovaná. Ač mrtvý strom, říkáme si-třeba se jeho duše přestěhovala do krásně znějícího zvonu? Mimochodem zvonu Prokopovi se dostalo i požehnání. Manžel krátce a malounko zazvoní. Posíláme po sluníčku poděkování a vzpomínku Císařskému dubu.

Vedle silnice tu pěkně v klídku stojí novogotická Kaple svatého Prokopa. Oplývá bohatou historií, ze které mě zaujalo i přejmenování kaple. Původně byl kostel nazván Jubilejním kostelem císaře Františka Josefa I. Vysvěcení se konalo 17.listopadu 1908. Velkou ranou místním byla konfiskace starobylého zvonu, jenž byl použitý pro válečné účely na výrobu děl.

Důvodem bylo rozhodnutí československého parlamentu zbavit Habsburky práva na vládu nad bývalým Českým královstvím. Parlament k tomuto kroku přistoupil, protože Habsburkové nedbali blaha svěřeného jim národa. Kostelík v Pertolticích se stal Kaplí sv. Prokopa. U kaple byl též v roce 1908 vztyčen jubilejní sloup oslavující 60. výročí panování císaře Františka Josefa I. Parčík je pěkně upravený a udržovaný. Šlapeme dál po asfaltce a vyhlížíme nádhernou lípu malolistou. Vypadá jakoby své tělo zahalila do krajek. Díky své výjimečnosti patří mezi památné chráněné stromy České republiky.

S památnou lípou vysokou dvacet metrů a obvodem kmene 620 cm si hlavu neláme sojka. Přilétá a popolétává z větve na větev. Možná má v dutině stromu hnízdo, pořád se tady nenápadně promenáduje. Vycházíme z Pertoltic a nad hlavou nám prolétla volavka. Jsme neustále obklopováni živáčky. Napravo cedule Evropsky významná lokalita upozorňuje na výskyt mihule potoční. Prý tam někde béká srnec, mávne rukou manžel do polí.

Přicházíme k vísce Velký Grunov a cestou sbíráme stále věčný plast. Po dlouhé době okolo nás projíždí, ač nám neznámý, veselý motocyklista-babetista a volá na nás: „Ahooj!!“ Prostě jen tak. S úsměvem mu máváme a také zdravíme. Odbočíme k vodě, kde si prohlížíme nádhernou kamennou lávku.

Pozoruhodné je, že půlka lávky je z jednoho kusu kamene, druhá půlka již novodobá. Přesto má své kouzlo, které spojuje oba břehy Panenského potoka. Zrcadlí se v něm nebe. Dojemnou nádheru umocňují sklánějící se větve okolních stromů, které dosahují až k hladině. Skrze větve se prodírají a hladí nás sluneční paprsky. Překvapivě u břehu rozkvétá trnkový keř. Trnité větévky si oblékají bílý pláštík. Drobné bílé kvítky vidíme letos poprvé. Opět nastrčím nos a vítá mě příjemná vůně květů. Chystá se medový ráj pro spoustu hmyzu. Jak je tu příjemně. Možná i pro víru, že trnka měla růst u stavení stejně jako černý bez, aby i jako on odháněla zlé duchy…

Kousek za lávkou, asi na zahradě či přilehlém pozemku, tu stojí Prasátko. Nepátrejte po Pinďovi ani Fifince. Prasátko nebo také Pukl se přezdívalo lokomotivě řady 701, jak mi prozradil železničář srdcem a duší – Fanda Tylšar.

Tyto lokomotivy byly navrženy pro lehkou staniční posunovací službu, posun v lokomotivních depech a dopravu na vlečkách velkých průmyslových závodů. Právě ve vlečkovém posunu se osvědčila jednoduchá konstrukce lokomotivy. A nyní Prasátko odpočívá na kolejích a skrze závory hlídá vstup na pozemek asi dalšího milovníka železnice. Milé zpestření na cestě.

Uvědomujeme si, že při našich toulkách Českem potkáváme spoustu křížků různě zpracovaných a žádný není stejný. Pokaždé originál. Nicméně naše republika je protkaná i spoustou krásných kapliček. Obdivujeme píli a vděk původních obyvatel, kteří neváhali a mnohdy pořádali sbírky, aby mohli svůj vděk a pokoru zhmotnit. Na druhou stranu, například při odbočce na putování po Stezce Českem, kdy jsme procházeli pohraničí v Německu, snad žádný křížek naše putování neprovázel. Natož kapličky.

Zdálky pozorujeme vysoký tovární komín, kde si každoročně vystelou hnízdo čápi. Bohužel muž promeškal nádherný čapí přistávací manévr na vršku vysokého komínu. Čáp spěchající za čápicí byl holt rychlejší. Následně se nám zdá, že z hnízda vylétla čápice?

Představuje budoucnost, v níž člověk s úctou a pokorou vnímá přírodu, s obdivem pozoruje její krásy a aktivně se podílí na udržitelném využívání jejích zdrojů. Na webových stránkách společnosti můžete najít spoustu užitečných informací o akcích pro veřejnost, jako jsou například představení ptačích parků, kurz určování ptáků, termíny oblíbeného Festivalu ptactva či návody, jak konkrétně podpořit opeřené přátele. Anebo i zcela prozaicky – jak vyrobit ptačí budku. Manžel už před léty s úspěchem vyrobil dvě ptačí budky, takže zkušenost nějakou už má a toto video shledal velmi přínosným.

V tuto chvíli ještě netušíme, že na naší cestě potkáme i línou žábu! Dnešní etapu bychom tak mohli s klidem nazvat „zvířátková.“ Naše zvířátková etapa sice končí, avšak vzpomínky na Mimoň a její okolí, na ozvěny dávné historie i na radost z drobných přírodních setkání, zůstávají. Už teď se můžete, milí čtenáři, těšit, co zajímavého tato pozoruhodná krajina při dalších toulkách odhalí.

Zdroje:

https://www.hrady.cz/zamek-mimon-ceska-lipa

https://www.birdlife.cz/capi/

https://www.pertolticepodralskem.cz/kaple-sv-prokopa/

https://www.atlaslokomotiv.net/loko-700.html