Kolik stačí k ukončení Turkovy kariéry?

Role médií a novinářů je v demokratické společnosti nezastupitelná. Mravenčí a usilovná práce zaměstnanců médií zastavila prezidenství Richarda Nixona skrze kauzu Watergate, ale reportéři také položili firmu Theranos podvodnice Elizabeth Holmesové nebo odhalili skandální zneuživání dětí kněžími katolické církve, v jejímž důsledku církev utrpěla nedozírné reputační škody. Jmenovat lze ale také kauzu Pentagon Papers, díky které deník The Washington Post čelil několika soudním sporům s vládou USA a informace z kauzy vyplývající vedly k občanským nepokojům ve Spojených státech a související návazné reportáže také notně přispěly k ukončení války ve Vietnamu.

Tyto čtyři kauzy měly jedno společné. Novináři na kompilaci informací a důkazů pracovali měsíce, ne-li roky, zejména v případě týmu Spotlight a odhalení rozsáhlého církevního skandálu. Neméně dlouho se ověřovaly informace vedoucí k zveřejnění kauz Watergate a Pentagon Papers a v případě skandálu firmy Theranos trvalo novináři Johnu Carreyrouovi měsíce, než přemluvil pět přímých svědků manipulace se vzorky, jejichž jména musel uvést jako zdroje informací. Pokud by důkazy v jakékoli ze jmenovaných kauz neobstály, deníky by čelily soudním sporům o odškodné, což se ve Spojených státech rovná bankrotu a potenciálně až miliardovým nákladům v dolarech.

Úvod článku s popisem slavných kauz píši z velmi dobrého důvodu. Ve všech případech se redakce opíraly o nezpochybnitelné důkazy v podobě listin, svědectví a jmenovaných zdrojů s takovou relevancí, že zjištění nebylo možné zpochybnit. Pak je tu kauza Filipa Turka, jejíž obsah je postaven na údajných smazaných příspěvcích na síti Facebook z let 2009 až 2014. Ty měla získat redakce Deníku N a následně tyto příspěvky novináři zveřejnili, čímž zřejmě okamžitě během necelých 18 hodin skončila i politická kariéra Filipa Turka.

Pravidelní čtenáři mých textů vědí, že jsem v minulosti odsuzoval výroky Roberta Fica a Viktora Orbána směřující proti sexuálním menšinám, výroky Dominika Duky směřující k podpoře odkazu nacionalisty Andreje Hlinky, jehož politická strana byla odpovědná za množství zvěrstev během druhé světové války a také odsuzuji i četné kroky Donalda Trumpa ve Spojených státech, jakými jsou represe vůči kritikům, vojenské zásahy v mezinárodních vodách nebo také úvahy nad zrušením práva habeas corpus, které garantuje všem bez rozdílu právo na soudní slyšení a nezávislý proces. Jsem posledním člověkem na světě, který by se zastával rasisty, antisemity a arogantního egomaniaka. Jak ale pravil klasik, v demokracii neslouží presumpce neviny našim přátelům, ale těm nejhorším zločincům a nepřátelům.

Po přečtení původní reportáže Deníku N - odkaz uveden pod článkem - se nemohu ubránit pocitu, že jsou důkazy předložené novináři minimálně nedostatečné, ba přímo diskutabilní. Filip Turek je jedním z nejviditelnějších politiků na tuzemské scéně a již jeho kontroverze v minulosti, například reportáž o detailech z trestního oznámení podaného Turkovou bývalou partnerkou, měly své vady ve vyváženosti i v prokazatelném důkazním břemenu. Postavit reportáž proti veřejně známé osobnosti na tvrzení žalobce bez potvrzení dalšími svědky nelze rozhodně brát na lehkou váhu. Pokud by stejně konali i reportéři deníku The Boston Globe při odhalování církevních skandálů, médium by pod nátlakem církevních žalob zkrachovalo a reportáž by neuspěla. Informaci takové závažnosti lze publikovat pouze a jen v případě, kdy je tvrzení primárního zdroje schopen potvrdit někdo další, nikoli však anonymně, ale veřejně. Anonymní zdroje pak mohou být relevantní pouze v případě, je-li redakce média schopná jejich informace a pořízené audiozáznamy dále nezávisle ověřit. Pokud má být Filip Turek odsuzován jako násilník, což ostatně mnohokrát byl, měly být důkazy o jeho provinění daleko obsáhlejší.

Dnešní kauza rasistických a antisemitských výroků je, bohužel, postavena na podobně vratkých důkazech. Informace Deníku N se opírají o historické příspěvky na sociálních sítích, které lze jednoduše zfalšovat a k mému nepochopení novináři nepřichází s dalším seznamem zdrojů, například z Turkova okolí v té době, které by nezávisle na sobě a na záznam potvrdily, že byly svědky jeho nepřístojného chování. Reportáž takové závažnosti nelze postavit pouze na důkazech, jejichž pravost si čtenáři nemohou zpětně ověřit. Pokud by se Filip Turek choval jako rasistický egomaniak adorující nacistickou ideologii, jistě svá moudra nešířil pouze na sítě, ale také do soukromých komentářů ke svým přátelům či známým a musí existovat jasně doložitelné konverzace, jejichž obsah Turka usvědčuje. Reportéři ale tyto doplňkové zdroje neuvádí, což rozhodně nelze pochválit.

Pro komparaci uvádím původní článek reportérů Boston Globe, který navždy změnil katolickou církev. Povšimněte si, jak jsou zdroje uváděny a o jaká tvrzení se deník opírá. Nelze také přehlédnout častý výraz allegedly, tedy v češtině údajně. Toto slovo je před každým tvrzením, které se o anonymní zdroje opírá a tak je zajištěno i kritické přijetí čtenářem, který fakta vyhodnotí podle svého uvážení a nečte je jako jasně prokázaná.

Co mne, zastánce presumpce neviny a občanských práv přímo vyděsilo, je absence slova „údajně“ v reportážích o Turkově chování na Seznam Zprávách, Novinkách i dalších nejčtenějších médiích v České republice. Toto slovíčko je přímo nezbytné k obraně proti právním krokům v případě, že by se Turek domáhal odškodnění za pomluvu nebo zničenou politickou kariéru v případě, kdy by Deník N svou reportáž neobhájil před soudem, který jistě přijde. Slovo údajně pak chybí i v převzatých článcích na Seznam Zprávách, Novinkách, ale i v dalších médiích. Absence slova údajně vede čtenáře k dojmu, že jsou tvrzení v reportáži Deníku N nezpochybnitelná, což si média nikdy nesmí dovolit. Příště nemusí být reportáž o Filipu Turkovi, ale o mně či mé ženě a v tomto ohledu si mediální prostor musí zachovat jistou míru skepse k jakémukoli předloženému obvinění. Kariéra Filipa Turka na postu ministra zahraničí pravděpodobně i v důsledku obvinění skončila ještě dříve než začala. Důkazy, které Deník N předložil, jsou ale vratké a reportáž mohla být vybudována násobně lépe a věrohodněji. Reportéři mohli rozšířit obsah například tím, že by Turkovy výroky ověřili svědeckými výpověďmi na záznam nebo zajistili další inkriminující materiály buď z mnoha anonymních, nebo z jednoho či dvou na sobě nezávislých a jmenovaných zdrojů. Pak bych byl spokojen i já.

Největší společenskou hrozbou je pak otázka, kterou si jistě klade mnoho Turkových příznivců i odpůrců - co když předložené informace nejsou pravdivé? Lidé mají běžně tendenci zpochybňovat i nezpochybnitelné, například Hitlerem způsobený holocaust, ale role médií nespočívá pouze v předložení informace, ale také v jejím podložení dostatečně silnými a ověřitelnými zdroji. Případy zničených životů i kariér Vlasty Parkanové nebo generála Halenky by v tomto ohledu měly být dostatečně odstrašujícími přešlapy, na jejichž dopadech pro dané osobnosti se média v České republice také silně podílela.

Tolikrát omýlaný fakt, že zlo nenávist nelze porazit nenávistí je třeba tesat do kamene a připomínat každý den znovu a znovu. Pronesl-li skutečně Filip Turek výroky uvedené v reportáži Deníku N, neměl by být pouze eliminován jako kandidát na ministra zahraničí, ale také by měl rezignovat na mandát poslance a přenechat své místo jinému a důstojnějšímu kandidátovi. První se stalo, druhého se možná dočkáme v blízké budoucnosti. Lze ale také očekávat soudní spor, ve kterém se Filip Turek bude domáhat odškodnění za pomluvu a omluvy skrze nedostatečně opodstatněné tvrzení. Tento spor bude zjišťovat, jak důvěryhodné a ověřitelné důkazy novináři Deníku N využili ke zpracování oné reportáže, kvůli které kandidát Motoristů sobě zřejmě přišel o post ministra a utrpěl reputační škodu. V tomto sporu nebudou stačit archivované příspěvky na Facebooku, jejichž pravost lze zpochybnit pouhým tvrzením a důkazní břemeno pak leží na žalovaném mediálním domě. Reportéři tak buď extrémně riskují a reportáž zpracovali narychlo, nebo disponují dalšími dosud nepublikovanými svědeckými výpověďmi a dodatečnými zdroji. Soudní dohra pak bude neméně důležitým testem demokracie a zažité politické presumpce viny a velice bych do budoucna uvítal, kdyby politické kariéry končily na základě detailně vybudovaných, ozdrojovaných a dostatečně podložených reportáží. Kauza Filipa Turka má i pro mne v roli jeho odpůrce hořkou pachuť v podobě až příliš rychlé mediální smršti, ve které chyběly základní rysy objektivního zpravodajství.

Turkovy činy mají totiž i trestněprávní rovinu v otázce popírání genocidy a šíření nenávisti vůči skupině obyvatel. V obou případech jde o velmi závažné trestné činy a nelze z pozice médií psát následující řádky, které pochází z reportáže serveru Novinky.cz

Nejčtenější médium v České republice převzalo text reportáže Deníku N bez jediného stínu pochybností a chybějící slovo „údajně“ pasuje Filipa Turka před zraky veřejnosti do pozice rasisty a antisemity. To vše na základě údajně (!) v minulosti smazaných Turkových příspěvků, které Novinky ani nemají k dispozici.

Jako ateista se nyní vyloženě modlím za tuzemskou mediální scénu, protože pokud udělal Deník N chybu, případ Filipa Turka změní Česko a důvěru občanů v hlídací psy demokracie navždy, nikoliv však k lepšímu.

Placené zdroje