Článek
Albánský Berat leží něco přes hodinu cesty na jih od našeho ubytování v dračské riviéře u Jadranu. Jak opět stoupáme kopcovitým terénem albánského vnitrozemí, všímám si, jak vyprahlá tahle část země je. Řeky, pokud už přes nějakou jedeme, jsou v podstatě jen několik ubohých potůčků na dně prázdného koryta, a sady ovocných stromů s vinicemi ustupují polopoušti se suchomilnými borovicemi. Není divu, že ráz krajiny hodně připomíná sousední Řecko.
Suchá půda, borovice a starý mercedes parkující na vyprahlé cestě. Albánie ve zkratce.
Výhled na horské masívy od mohutných hradeb benátské pevnosti.
„Dneska máme kliku,“ prohodí můj společník s úsměvem, když nasedáme do autobusu. Vím, co má na mysli. Autobus je už skoro plný, což znamená, že objel hotely ze severu a náš vzal jako poslední, tudíž si ušetříme čekání a nahánění ostatních lidí. Dnes navíc máme českou průvodkyni, sympatickou blondýnu, která sice nemá tak hluboké znalosti jako Polák, se kterým jsme absolvovali legendární jezero Komani i výlet do Makedonie, ale nahrazuje to vstřícností, příjemným hlasem a především českým jazykem. Poslouchat polské žvatlání už se mi přece jenom zajídalo.
Vždycky mě baví na cestách objevovat starou československou techniku. V chudších zemích, hlavně v Asii a Africe, jí je stále dost.
Hradby jsou v některých místech dobře zachovalé a pevnost je v podstatě město ve městě: má lázně, kostely, sklady i vlastní domy.
Ačkoli jsem Berat označil za městečko, na albánské poměry to žádný trpaslík není. Má 40 tisíc obyvatel, takže je podle počtu obyvatel v třímilionové Albánii na devátém místě. Protéká jím řeka Osum, během naší návštěvy prakticky vyschlá. Není divu: když vystoupíme pod místní obrovskou benátskou pevností a dotknu se nohama země, i přes pevné botasky cítím, jak je rozpálená.
Výhled z pevnosti na Berat s řekou Osum a starým kamenným mostem z 18. století.
Místní hory se zelenají díky odstínění a vyšší nadmořské výšce. Není divu, že jim dávní obyvatelé přisuzovali mýtický význam.
Začínáme pevností, která shlíží na zbytek města z výšky dvou set metrů a je obehnána mocnými hradbami s celkem 24 věžemi a věžičkami různého provedení a zachovalosti. Z některých zbývají jen ruiny, jiné vypadají tak nedotčeně, že čekám, kdy se otevřou dveře a na cimbuří vykročí strážce s benátskou kuší. Těmhle časům však odzvonilo někdy v 16. století, dnes je to především velký turistický tahák.
Římské lázně se starobylými sloupy jsou stále dobře zachovalé a i v horkém červenci nabízejí chladivou vodu.
Berat má to podivuhodné kouzlo jižního Balkánu, které se těžko popisuje. Je to ten pověstný genius loci.
Město bylo osídlené už za římských dob, což dokládají dobře zachovalé zbytky římských lázní, kde je i v parném červenci příjemně chladná a osvěžující voda. Jen hordy turistů si bohužel vybírají daň: některé zatopené místnosti jsou plné odpadků. Jako vždy v Albánii si na focení vybírám tu hezčí stránku. Myslím, že se to tak prostě dělat musí: v Egyptě taky můžete fotit hromady odpadu na ulicích Káhiry nebo rozpadající se domy beze střech, ale známým budete ukazovat spíš pyramidy, velbloudy a korálové útesy.
Když si prodejce odskočí, na chvíli ho zastoupí obrázek svatého. Ten chrání zboží před krádežemi.
Ještě stále součást benátské pevnosti. Domy, ve kterých dříve bydleli vojáci, obchodníci a služebnictvo, dnes většinou slouží jako restaurace či muzea.
Berat se nachází naproti masívu legendárního pohoří Tomorr, u nás prakticky neznámého. Má velký význam v albánské mytologii, někdy se mu dokonce přezdívá albánský Olymp. V Albánii mu říkají Otec Tomorr a podobně jako Atlas v severní Africe je personifikován, v tomto případě jako obr s dlouhým bílým plnovousem a čtyřmi samicemi orla. Masív dosahuje výšky přes dva tisíce metrů nad mořem, v zimě tedy běžně zapadá sněhem.
Podle staré legendy se obři Tomorr a Shpiragu kdysi oba zamilovali do stejné krásné panny a začali spolu o ni bojovat. Bůh to pozoroval s nelibostí a když boj trval už příliš dlouho a přestával být férový, oba bratry proměnil v kámen. Krásnou pannu, které ze dvou nápadníků najednou nezbyl ani jeden, to rozplakalo, a z jejích slz vznikla řeka Osum, která dnes masív i s městem Berat obtéká. Druhý vrchol, Shpiragu, byl v roce 1968 na pokyn albánského diktátora Envera Hodži „ozdoben“ obrovským nápisem ENVER – každé písmeno mělo na výšku 100 a na šířku 60 metrů. Pozůstatky nápisu jsou na úbočí hory dodnes patrné.
V pozadí je varhanovitý masív Shpiragu, do kterého nechal diktátor Enver Hodža napsat své křestní jméno.
Odtud je ta nejslavnější část Beratu jako na dlani. Také je to jedno z mála míst, kde má řeka Osum více vody.
Sluší se podotknout, že panna během naší návštěvy už moc neplakala, protože z řeky mnoho nezbývalo. Ve středověku tu také bojoval Skanderbeg, jehož osud jsem více popsal v článku o Kruji, s osmanskými vojsky. Do dnešních dnů se zachovala tradice náboženských poutí na vrchol hory, oživená zejména v době, kdy komunistický režim v Albánii zakázal praktikovat náboženství. I dnes jsou při ní rituálně obětována kuřata, husy a kozy. Pro mě jako Středoevropana to samozřejmě je barbarské.
Směrem doleva vody v řece značně ubývá, panna z dávné pověsti už tedy příliš netruchlí.
Na návštěvě místní mešity. Islámské svatostánky bývají zařízené jednoduše, ale příjemně a účelně.
Jak scházíme rozpálenou dlážděnou cestou z pevnosti dolů, všimnu si dvou věcí: jedna je pozitivní a druhá negativní. Míříme k nejproslulejšímu pohledu na Berat, jemuž se přezdívá Město tisíce oken. Od jednoho z mostů přes Osum je krásný pohled na kaskádovitě uspořádané domky se spoustou malých oken, což vytváří iluzi jednoho velikého organismu odpočívajícího na úbočí hory.
Není divu, že právě tady se fotí svatební průvod s družičkami, krásnými štíhlými Albánkami oděnými v té nejjemnější a nejlehčí světle modré látce, jakou si vůbec lze představit. Rád bych vám řekl, co to bylo za materiál, ale móda šla vždy mimo mě. Méně příjemný je pocit v chodidlech, kde se už spalující horko beratských kamenů prokousalo odolnou podrážkou a nyní se zakouslo přímo do mých nohou, jako bych chodil naboso. Musím na chvíli zalézt do stínu jedné z mohutných borovic, na jehličí, které má snad o 50 stupňů míň.
Město tisíce oken. Na snímku jich je sice o něco méně, ale je zřejmé, co tuto přezdívku motivovalo.
Zelný a ovocný trh spojuje jednoduchost s účelností. Nařízněte jeden meloun a veškerý hmyz půjde tam. Mimochodem, je meloun ovoce, nebo zelenina?
Když se trochu vzpamatuji, napijeme se a dáme si svačinu, zamíříme podél řeky (nebo spíš koryta řeky) k nejslavnějšímu mostu Beratu, tzv. Kamennému mostu. Tento most o délce 130 metrů tvoří sedm oblouků a za vlády paši Ahmeta Kurta, jenž ho roku 1780 nechal postavit, spojoval křesťanskou a muslimskou čtvrť města, nazývané Gorica a Mangalem. Používá se dodnes a je jakýmsi symbolem vzájemného propojení a usmíření obou náboženství v téhle drsné jihoevropské zemi.
Odtud pořídím několik posledních snímků v Beratu a vlastně i v celé Albánii. Berat je totiž krásný odevšad a není divu, že se mu přezdívá také Albánský Bělehrad. Ten pohled na bílé osmanské domky, zelený kopec s mohutnou pevností a tyrkysovou řeku, která jej obtéká, si člověk zamiluje.
Kamenný most v Beratu je symbolem usmíření mezi křesťanským a muslimským obyvatelstvem, jejichž dvě čtvrti v roce 1780 spojil.
Poslední pohled na Berat, náš poslední výlet v Albánii, a druhý den ráno už vzhůru do oblak. Do Prahy je to jen hodina a půl.
Jak hodnotím Albánii jako celek? Vypravil jsem se tam v době nejtvrdšího covidu, kdy to byla jedna ze dvou zemí Evropy, která netrvala na tak přísných pravidlech. Z toho důvodu čelila největšímu náporu turistů za dlouhá léta, a mnoho lidí, mezi nimiž jsem byl i já, ji objevilo vůbec poprvé. Moje hodnocení by bylo asi jiné, kdybych trávil celé dny v přeplněné restauraci, u narvaného bazénu a na časem značně znečištěné pláži s otravnou hudbou a žahavými medúzami. My jsme to však pojali jako poznávací zájezd, na kterém jsme viděli všechny tváře téhle kruté, ale nádherné země, a takhle se mi to přesně líbilo.
Albánie není místo, které by se turistům vyloženě podbízelo, jako je Egypt, Turecko nebo třeba Mallorca. Pokud si umíte program zařídit sami a máte trpělivost, tak tady poznáte spoustu krásných zákoutí. Na válení se u moře v pětihvězdičkovém hotelu to ale vhodná volba není.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zkušenost autora s návštěvou Beratu
