Článek
Všichni chtějí kvalitu. Nikdo nechce platit
Ve veřejných debatách se shodneme rychle.
Školství je důležité. Učitelé mají klíčovou roli. Děti jsou budoucnost.
Jenže ve chvíli, kdy přijde řeč na peníze, tón se mění. Najednou se mluví o poslání, o prázdninách, o tom, že „to přece nedělají pro peníze“.
Chceme učitele, kteří budou trpěliví, empatičtí, vzdělaní, kreativní, psychicky odolní a neustále se vzdělávající. Zároveň ale trváme na tom, aby stáli co nejméně.
Levný učitel = drahé důsledky
Školství funguje podle jednoduchého principu, který si ale odmítáme připustit:
pokud je práce dlouhodobě podhodnocená, přestanou ji dělat ti, kteří mají na výběr.
A přesně to se děje.
Mladí učitelé odcházejí. Ne proto, že by neměli vztah k dětem, ale proto, že chtějí normálně žít. Zaplatit nájem, mít rodinu, nebát se budoucnosti.
Zůstávají ti, kteří už odejít nemohou. Nebo nechtějí. Často vyčerpaní, přetížení, rezignovaní. Ne proto, že by byli špatní učitelé, ale proto, že systém z nich energii vysál.
Co všechno má učitel „zvládnout navíc“
Veřejnost často vidí jen vyučovací hodiny.
Nevidí ale desítky dalších povinností:
- přípravy a opravy po večerech
- suplování za nemocné kolegy
- řešení konfliktů mezi dětmi
- komunikaci s rodiči
- administrativu, která bobtná každým rokem
- školní akce, besídky, výjezdy, projekty
To všechno se bere jako samozřejmost. Jako něco, co „k tomu prostě patří“. Finančně se to ale často neodráží vůbec.
Prosinec jako ukázkový příklad
Prosinec je ve školách extrém.
Přípravy besídek, výroba rekvizit, výzdoba tříd, nácviky vystoupení, vánoční akce školy, často i účast na obecních akcích, například čertovském dni.
Všechno navíc. Všechno časově náročné.
A často bez jakékoliv odměny. Někdy dokonce placené z vlastní kapsy.
Ve jménu tradice. Ve jménu dětí. Ve jménu „vánoční atmosféry“.
Proč se pak divíme, že učitelé odcházejí
Když se mluví o krizi školství, často se hledá chyba v učitelích.
Jsou prý vyhořelí. Málo flexibilní. Málo moderní.
Jenže skutečný problém je jinde.
V rozporu mezi očekáváním a realitou.
Chceme špičkové školství, ale nejsme ochotni ho zaplatit.
Chceme motivované učitele, ale odmítáme je motivovat systémově.
Chceme kvalitu, ale trváme na nízkých nákladech.
Tohle dohromady fungovat nemůže.
Nepříjemná otázka na závěr
Jsme ochotni si přiznat, že kvalitní školství něco stojí?
Nebo budeme dál předstírat, že se dá postavit na levné práci a dobré vůli učitelů?
Protože dokud budeme chtít kvalitní školství a zároveň levné učitele,
budeme mít nakonec ani jedno.
