Článek
Odchod ze školy není útěk. Je to rozhodnutí
Většina mladých učitelů nastupuje s nadšením.
Chtějí učit jinak, moderně, smysluplně. Věří, že jejich práce má význam.
První rok ještě drží. Druhý začínají pochybovat.
Ne kvůli dětem. Kvůli systému.
Nízký plat, přibývající administrativa, suplování, tlak rodičů, minimum podpory, nulová perspektiva. A hlavně pocit, že ať dělají cokoli, pořád je to málo.
Rozhodnutí odejít často nepřijde v afektu. Přijde tiše. Po večerech. Nad výplatní páskou. Nad kalendářem plným práce, která nikdy nekončí.
Kam skutečně odcházejí
Neexistuje jeden typický scénář.
Ale některé cesty se opakují překvapivě často.
Do firem. Ne proto, že by chtěli „kariéru“
Část mladých učitelů končí ve firmách. V administrativě, HR, zákaznické podpoře, projektovém řízení.
Ne proto, že by snili o korporátu.
Ale proto, že tam:
- mají jasně vymezenou pracovní dobu
- dostávají zaplaceno za přesčasy
- nemusejí obhajovat každé své rozhodnutí před třiceti lidmi
- mají pocit, že jejich práce má hranice
Často říkají: „Nechci víc peněz. Chci normální život.“
U vzdělávání zůstávají, jen mimo školu
Mnozí neodcházejí od vzdělávání jako takového.
Odcházejí ze škol.
Přecházejí do:
- vzdělávacích center
- neziskových organizací
- projektů zaměřených na neformální vzdělávání
- tvorby výukových materiálů a kurzů
Zůstávají u dětí nebo dospělých, ale bez každodenního tlaku systému, který jim bere energii.
Podnikání jako nutnost, ne sen
Někteří mladí učitelé začnou podnikat.
Kurzy, doučování, kroužky, lektorská činnost, online projekty.
Ne proto, že by chtěli „být podnikatelé“.
Ale proto, že zjistí, že za stejný čas a energii dokážou vydělat víc – a hlavně mít kontrolu nad svým životem.
Ironie je, že dělají to, co dělali ve škole. Jen bez systému, který je brzdí.
Úplně jiný obor. A úleva
Pak jsou tu ti, kteří školství opustí úplně.
Jdou pracovat do úplně jiných oblastí.
A velmi často se opakuje jedna věta:
„Poprvé po letech se mi ulevilo.“
To není selhání jednotlivce.
To je signál, že něco dlouhodobě nefunguje.
Co je spojuje
Mladí učitelé, kteří odcházejí, nejsou líní.
Nejsou neschopní. Nejsou bez vztahu k dětem.
Spojuje je:
- pocit nedocenění
- dlouhodobé přetížení
- nulová perspektiva růstu
- rozpor mezi tím, co se od nich chce, a tím, co za to dostávají
A hlavně pocit, že se od nich očekává oběť, ale bez uznání.
Otázka, kterou si nechceme položit
Co to říká o systému, ze kterého odcházejí ti, kteří do něj vstupovali s největší motivací?
Dokud budeme od mladých učitelů chtít nadšení, flexibilitu a obětavost,
ale nebudeme jim schopni nabídnout stabilitu, respekt a důstojné podmínky,
budou odcházet dál.
A žádná reforma to sama nezachrání.
