Článek
Nikdo to nahlas nepřizná, ale vánoční dárky pro učitele jsou jedním z nejsložitějších sociálních rituálů ve školách. Ať už se to tváří jako tradice, poděkování nebo projev úcty, realita je mnohem méně idylická: většina učitelů se v tom cítí nepříjemně.
Ne proto, že by si nevážili pozornosti.
Ale proto, že z toho udělala společnost minové pole.
Někde je to povinnost. „Naše maminky už vybíraly…“
Na některých školách se rodičovská skupina na WhatsAppu rozjede sama od sebe.
„Jdeme vybrat po 200 na paní učitelku?“
„Loni jsme dávali 300, letos dáme víc.“
Tlak vytvoří pár aktivních rodičů. Ti ostatní se přidají, protože nechtějí být ti „špatní“.
A učitel?
Ten jen čeká, co přijde — a doufá, že to nebude nic, co by působilo nevhodně nebo přehnaně.
A někde je to trapná tradice, které se všichni bojí dotknout.
Jinde dárky nosí jen někdo, a ti ostatní se tváří, že to nevidí.
Učitelka dostane hrnek, čokoládu, svíčku a deset malých balíčků, které nepotřebuje.
A pak se trápí, protože nechce, aby se děti, které nic nepřinesly, cítily méněcenně.
Tohle dilema nezažije žádná jiná profese.
Účetní neřeší, zda jí dárky dávají jen některé rodiny.
Lékař se necítí trapně, když nedostane čokoládu od pacienta.
Učitel ano. Protože ve třídě je každý rozdíl vidět.
Učitelé se ocitají mezi minami. Cokoli řeknou, je špatně.
Když řeknou „nedávejte nic“ → rodiče si myslí, že to říkají jen na oko.
Když řeknou „děkuju, ale nemusíte“ → rodiče se urazí.
Když přijmou dárek → může to být považováno za nevhodné.
Když ho odmítnou → někoho tím raní.
Výsledek?
Učitel mlčí a doufá, že to někdo vyřeší za něj.
A kdo to neřeší? Ministerstvo i vedení škol.
Nikdo neurčil, jak má škola k dárkům přistupovat.
Nikdo nenastavil etický rámec.
A většina ředitelů to nechává „na citu“.
Jenže cit nechrání učitele.
Ani rodiče.
Ani děti.
Výsledek je předvídatelný:
Na jedné škole rodiče dávají lahev prosecca, poukaz do wellness a drahou kosmetiku.
Na druhé škole učitelka dostane jen pocit, že je trapné říct cokoli.
Nedávat dárky není nevděk. Je to úleva.
Většina učitelů by si přála jednu jednoduchou věc:
Aby dárky nebyly povinnost, soutěž ani sociální tlak.
Nechce luxusní kosmetiku.
Nechce zdvořilostní hry.
Nechce, aby se dítě cítilo méně proto, že doma nemají peníze.
Chce normální předvánoční čas, kde nejde o věci, ale o vztahy.
Závěr
Vánoční dárky pro učitele nejsou problém proto, že by je učitelé nechtěli.
Jsou problém proto, že se z nich stal společenský test loajality, peněz a „slušnosti“.
A dokud nebude jasně řečeno, že poděkování má hodnotu i bez finančního rámce, budou učitelé dál stát na minovém poli, kde jediná jistota je nepříjemný pocit.
