Článek
Každý rok se o tom šeptá ve sborovnách, ale málokdo to řekne nahlas: v Česku nezáleží jen na tom, jak učitelé pracují. Záleží na tom, kde pracují. Dvě školy vzdálené deset kilometrů můžou mít úplně jinou realitu — a stejné je to s odměnami.
Jedna škola oznámí, že letos budou vánoční prémie. Ne závratné, ale slušné.
Na druhé škole ředitelka rozpačitě řekne: „Nic nebude. Nejsou peníze.“
Stejný stát. Stejný systém. Jiný svět.
1) Zřizovatel. Jeden z největších rozdílů, o kterém se veřejně mlčí.
Školy si řídí obce nebo kraje. A tím to celé začíná i končí.
V bohatších městech se prostě do škol investuje víc. Mají rezervy, víc peněz na provoz, někdy i vlastní fondy. Takže když chybí peníze na odměny, zřizovatel je doplní.
Na menších obcích se řeší, jestli se vůbec zaplatí topení a náklady na budovu.
Mluvit o odměnách je luxus.
Takže ano: peníze pro učitele často závisí na tom, jestli stojí škola ve „správném“ městě.
2) Ředitel. Ne všichni hospodaří stejně.
Ředitel je manažer. A rozdíly mezi školami jsou někdy až absurdní.
Někdo umí plánovat. Drží si rezervu. Hlídá rozpočet celý rok. Komunikuje se zřizovatelem, vyjednává, argumentuje.
A někdo jiný jede systémem „hlavně přežít měsíc“ a na konci roku není z čeho brát.
Někdy si učitelé myslí, že „škola na to nemá“. Ale pravda je, že jiný ředitel by ty peníze našel.
3) Rozhodnutí, co je priorita.
Školy mají omezený balík peněz. A je jen na vedení, kam ho pošle.
Někdo dá peníze do vybavení, oprav, projektů, exkurzí, asistentských hodin — a na odměny se nedostane.
Jiná škola má minimalistický provoz, nepořádá akce, šetří celý rok — a v prosinci rozdá.
Je to nepříjemné, ale pravdivé: odměny často nejsou o spravedlnosti. Jsou o volbě vedení.
4) Počty žáků. Více dětí = více peněz.
Financování škol je postavené na počtech žáků.
Když má škola hodně dětí, dostane větší balík.
Když jich má málo, sotva pokryje platy.
A v tom je jádro problému: malé školy, často ty nejpotřebnější, mají nejméně prostředků.
Velké školy v sídlištích nebo městech si můžou dovolit rozdělit odměny i několikrát do roka.
5) Projekty a bonusy. Některé školy mají přístup k penězům navíc.
Někde se daří čerpat dotace, zapojovat se do projektů, získat finance z grantů.
To uvolní tlak na rozpočet a umožní distribuovat odměny.
Jinde se do projektů nikdo nepouští — z obav, z nezkušenosti nebo proto, že už teď nestíhají. A odměny nejsou.
A teď ta nejdůležitější věc:
Učitelé nejsou odměňováni podle toho, jak učí. Ale podle toho, kde učí.
To je realita, která by měla být skandální. Ale už ji skoro nikdo neřeší. Všichni ji jen přejali jako fakt.
Závěr
Rodiny si myslí, že když jedna škola dává odměny a druhá ne, je to o schopnosti učitelů.
Ale tohle s kvalitou práce nemá vůbec nic společného.
Je to o penězích, které se do škol nedostanou rovnoměrně.
O ředitelích, kteří bojují — nebo nebojují.
O obcích, které si můžou dovolit víc — nebo skoro nic.
A dokud se tohle nezmění, bude české školství stát na lichých slovech o spravedlnosti.
A učitelé budou dál žít v systému, kde o jejich ocenění rozhoduje adresa školy, ne jejich práce.
