Článek
Každý prosinec se opakuje stejný rituál. Média se ptají, jestli si učitelé zaslouží odměny. Lidé na sociálních sítích mají okamžitě jasno: „Za co by je jako měli dostat?“ A učitelé mezitím kontrolují účet a čekají, jestli letos patří mezi „šťastné“ nebo „smolaře“.
Jenže klíčová otázka nezní jestli si je zaslouží.
Ta otázka zní: Proč o tom vůbec diskutujeme?
Učitelé nejsou u pásu.
Jejich práce nekončí zvoněním. Opravují, plánují, řeší konflikty, domlouvají se s rodiči, připravují akce, nosí domů papíry, hlídají děti, které nezvládají emoce, a suplují psychologa, asistenta i sociálního pracovníka v jednom.
Nikdo jiný v této zemi nemá tolik neviditelné práce, která není započítaná do úvazku.
A nikdo jiný za ni není tak málo oceňovaný.
Odměny nejsou dárek. Jsou náplast.
Školy je používají, aby zalepily chaos, který jim stát nechal na stole.
Jenže problém je v tom, že:
Neexistuje jednotné pravidlo. Neexistují kritéria. Neexistuje kontrola.
A tak odměny závisí na tom, kde pracuješ, ne jak pracuješ.
Což je přesný opak motivace.
Loterie jménem „školní rozpočet“
Podívej se, jak to vypadá v praxi:
- Škola má dobrého ředitele, který umí plánovat → všichni dostanou 10–25 tisíc.
- Škola jede rok co rok na hraně → nula. Žádné odměny, žádné „děkujeme“.
- Škola, kde se odměny rozdávají podle oblíbenosti → pár vyvolených dostane slušnou částku, ostatní tleskají.
A učitelé, kteří dělají totéž (a někdy i víc), mají úplně jiné výsledky na výplatnici.
To není spravedlivé. A není to ani normální.
„Za co by měli dostat?“ je špatná otázka.
Když má policista odměny — v pořádku.
Když má lékař odměny — v pořádku.
Když má úředník odměny — v pořádku.
Ale u učitelů má společnost potřebu je přesvětit, že jejich práce „není zas tak náročná“, protože přece „mají prázdniny“.
Jenže realita je prostší:
Kdyby učitelé dělali jen to, co je v pracovní smlouvě, školství se okamžitě zhroutí.
To je ten rozdíl.
Největší paradox? Ministerstvo mlčí.
Nesjednotilo kritéria. Nenastavilo pravidla. Nezajistilo spravedlnost.
A tak místo systému máme improvizaci.
A místo rovnosti máme chaos.
A do toho všeho znovu dokola ta otázka: „Zaslouží si učitelé odměny?“
Ano. Zaslouží.
A bylo by fajn, kdyby to stát konečně řekl nahlas.
Závěr
Učitelé nechtějí privilegia.
Chtějí jen to, co je samozřejmé všude jinde — jasná pravidla, předvídatelný systém a odměny, které nejsou loterií podle PSČ.
A možná je na čase přestat se ptát, „jestli si je zaslouží“,
a začít se ptát: Proč jedině učitelé musí svou práci obhajovat před celou společností?
