Článek
Hodiny plné cvičení, málo mluvení
České školství miluje pracovní sešity. Místo opravdové komunikace drilujeme doplňovačky, podtrhávání a předpřipravené dialogy. Učitel opraví, děti splní, známka se zapíše — ale reálná dovednost nevznikne.
Dítě pak zvládne zakroužkovat správné „has“ či „have“, ale neumí spontánně říct: „I need help.“
A jazyk, který se nepoužívá, prostě mizí.
Strach z chyb dusí mluvení už v první třídě
České děti se bojí mluvit. Ne proto, že by byly stydlivé, ale protože jsou od začátku učení vedené k tomu, že chyba je problém. Místo radosti z komunikace přichází ostych, ticho, kontrola.
Když se dítě jednou za čas odváží něco říct, půlka třídy se směje. Druhá hodnotí. A učitel nemá prostor ani čas tvořit bezpečné prostředí.
Výsledek? Dítě si raději vybere mlčení.
Učitel mluví třicet minut. Žáci dvě minuty dohromady
Ve většině hodin má slovo učitel. Vysvětluje, opakuje, probírá učebnici, kontroluje úkoly.
A mluvení? To přijde možná na konci hodiny, často jen „v párech“ a jen s těmi, kteří se nebojí.
Jazyk se však učí přesně naopak: učitel by měl mluvit co nejméně, žáci co nejvíce.
Česká realita: obráceně.
Testy, které učí nesmyslné věci
Angličtina u nás není stavěná na komunikaci, ale na testy. A testy nutí školy učit to, co se dá snadno hodnotit: gramatiku, vyplňovačky, poslechy s křížkováním políček.
Když pak dítě odjede na dovolenou, neumí říct větu u pokladny.
Protože komunikace se u nás netestuje — takže se neučí.
Rozdíly mezi učiteli jsou obrovské
Ve dvou vedlejších třídách může být rozdíl jako mezi dvěma planetami. Jeden učitel jede konverzační výuku, druhý jede učebnici z roku 2007. Jeden mluví anglicky celou hodinu, druhý jen na začátku a konci.
A dítě nemá šanci to ovlivnit.
Jazyk je citlivý na kvalitu výuky.
A naše školství zatím nedokáže zajistit, aby ji dostával každý.
Rodiče mají pocit, že „to přece stačí“
„Má jedničky z angličtiny, tak co řešíme?“
Bohužel — známky neznamenají dovednost. Znamenají splněný úkol.
Rodiče často nechápou, proč dítě neumí mluvit, když „mělo angličtinu už od školky“.
Jenže odškrtnuté hodiny nejsou totéž, co funkční jazyk.
Na mluvení není čas. Na administrativu ano
Učitelé často chtějí komunikaci rozvíjet. Ale mezi papírováním, přípravami, třídními schůzkami a suplováním není prostor na promyšlenou, vykomunikovanou výuku.
Výsledkem je rutina: rychle cvičení, rychle kontrola, rychle další stránka.
Na skutečné učení se prostor hledá jen těžko.
Potřebujeme změnit mentalitu. Ne učebnice
Angličtina je dnes dovednost, ne předmět. A dovednost se neučí biflováním definic, ale používáním.
České školy to ale stále chápou spíš jako „výuku o jazyce“ než jako „výuku jazyka“.
Pokud neuděláme tři věci, nic se nezlepší:
- přestat se bát chyb,
- mluvit mnohem víc, než píšeme,
- hodnotit reálnou dovednost, ne vyplněné cvičení.
Děti nejsou líné. Jsou jen produktem nefunkčního systému
Když dítě po letech angličtiny neumí mluvit, není to selhání dítěte.
Je to selhání způsobu výuky.
Možná už je čas říct nahlas, co všichni víme:
Při učení jazyka nezáleží na tom, jak dlouho se učíme, ale jakým způsobem.
