Článek
Když všechno nazveme šikanou, ztratí to smysl
Učím už víc než deset let. Viděla jsem šikanu doopravdy – tu tichou, krutou, nenápadnou, kdy se dítě pomalu vytrácí z kolektivu, přestane se smát a jeho oči se dívají někam úplně jinam. To je šikana.
Ale dnes se ten pojem rozmazal.
Stačí poznámka spolužáka, hádka o míč, odmítnutí přisednout si do lavice – a už to „řešíme jako šikanu“.
Jenže čím víc věcí takhle označíme, tím víc přehlédneme ty skutečné.
Dítě už nemusí mít pravdu – stačí, že to řekne první
Jedno dítě se cítí ukřivděné. Přijde domů, řekne, že „se mu smějí“.
Rodič napíše e-mail, ve kterém zní všechno mnohem vážněji.
Škola svolá komisi, píší se zápisy, řeší se strategie.
A když se nakonec ukáže, že šlo o běžný konflikt, který se dal vyřešit během pěti minut – zůstane pachuť.
Učitel si příště dvakrát rozmyslí, jestli vůbec něco zasáhne. Protože i on může být obviněn. A často bývá.
Strach se stal součástí práce učitele
Nejvíc mě děsí, že už ani nejde o děti.
Jde o alibi.
O to, aby „škola reagovala“. Aby „rodiče byli spokojeni“. Aby „nikdo neřekl, že jsme něco zanedbali“.
Takže místo práce s třídou se píší protokoly. Místo rozhovoru s dětmi se volá poradna.
A místo hledání pravdy se hledá, kdo se bude omlouvat.
Ti, co to vidí, mlčí
Děti nejsou hloupé. Vidí, jak to funguje.
Když se někdo ohradí proti spolužákovi, může skončit jako „agresor“.
Když se brání, je „problémový“.
Když mlčí, má klid.
A tak mlčí všichni – i ti, co by mohli říct, co se opravdu stalo. Protože nechtějí být další, kdo to odnese.
Kde zůstala zodpovědnost?
Když se dítě naučí, že všechno, co bolí, je šikana, přestane hledat vlastní roli.
Přestane přemýšlet, co udělalo samo, jak mohlo situaci změnit, co se naučit.
A my tím vychováváme generaci, která místo odolnosti hledá viníka.
Rodiče, učitelé, systém – všichni ustupujeme
Rodič se bojí, aby jeho dítě netrpělo. Učitel se bojí, aby ho někdo neobvinil. A vedení školy se bojí, aby se nic nedostalo ven.
Jenže když všichni ustupují, kam vlastně ustoupíme?
Zůstane prázdná třída, plná strachu.
A v ní skutečné oběti, které už nikdo neposlouchá.
Co s tím?
Musíme se vrátit k podstatě.
Šikana je vážná věc – a právě proto ji nesmíme zneužívat.
Dítěti můžeme věřit, ale zároveň musíme umět rozlišovat. Potřebujeme odvahu říct: „Tohle není šikana, tohle je konflikt.“
A stejně tak odvahu říct: „Tohle šikana je – a budeme to řešit.“
Závěr
Největší problém dnešní školy není v tom, že by se děti chovaly hůř.
Je v tom, že se dospělí bojí pojmenovat pravdu.
A dokud se budeme bát, budou se bát i děti.
