Článek
Ještě před pár lety bylo jasné, co škola je. Místo vzdělávání, struktury a pravidel. Ne vždy dokonalé, často přetížené, ale srozumitelné ve své roli. Dnes se role školy rozšířila o něco, na co nebyla nikdy systémově připravena: má se starat o psychickou pohodu dětí v plném rozsahu.
Zní to lidsky. A taky to tak bývá prezentováno. Jenže realita ve třídách je mnohem méně uhlazená.
Učitelé dnes nejsou jen pedagogové. Očekává se od nich, že budou terapeuty, krizovými interventy, mediátory rodinných konfliktů i první linií péče o duševní zdraví. Bez odpovídajícího vzdělání, bez podpory, bez času. A často bez možnosti říct, že tohle už není jejich role.
Zatímco se veřejná debata točí kolem duševního zdraví dětí, málokdy zazní otázka, kdo to má ve škole vlastně nést. Školní psycholog je luxus, který si mnoho škol nemůže dovolit. Speciální pedagog je přetížený. Asistenti často suplují všechno možné. A učitel stojí uprostřed třídy s třiceti dětmi, z nichž každé má jiný příběh, jinou zátěž, jinou hranici.
Výsledkem není bezpečnější prostředí. Je to prostředí přetížené emocemi, ve kterém se stále méně mluví o odpovědnosti, důsledcích a výkonu. Ne proto, že by na nich nezáleželo, ale proto, že se učitelé bojí udělat chybu. Každý zásah může být interpretován jako necitlivý. Každé nastavení hranic jako selhání empatie.
Škola se tím pomalu mění. Ne v místo, kde se děti učí zvládat tlak, ale v místo, kde se tlak snažíme odstranit dřív, než se objeví. Jenže svět venku takhle nefunguje. Tam nejsou individuální úlevy, bezpečné zóny ani nekonečný prostor pro vysvětlování emocí.
To, co se děje ve školách, není chyba učitelů. Je to důsledek rozhodnutí, která byla přijata bez nich. Společnost chtěla citlivější školu, ale zapomněla se ptát, kdo ji má každý den držet pohromadě.
A tak dnes máme školy, kde se hodně mluví o pocitech, ale čím dál méně o hranicích. Kde se řeší, jak se dítě cítí, ale už méně, co udělalo a proč. Kde se empatie stala cílem, místo aby byla prostředkem.
Nejde o návrat k tvrdosti ani k autoritářství. Jde o rovnováhu. Škola nemůže suplovat terapii celé společnosti. Nemůže nést všechny rodinné, sociální a psychické problémy, které si dospělí neumějí vyřešit jinde.
A pokud to po ní budeme chtít dál, bez systémové podpory a bez hlasu učitelů, skončí to jedním výsledkem: vyhořením těch, kteří v té „terapeutické místnosti“ stojí každý den před tabulí.
Možná je čas se zeptat ne, co všechno ještě má škola zvládnout, ale co už na ni jen pohodlně přehazujeme.
