Článek
Přiznám se vám rovnou – včera jsem strávila dvacet minut marným rozmotáváním oblíbeného zlatého řetízku. Čím víc jsem za jemná očka tahala a snažila se uzel povolit hrubou silou, tím pevněji se do sebe zakusovala. Nakonec jsem musela udělat přesný opak toho, co mi velel instinkt. Přestat tahat dopředu, celý uzlík jemně stlačit k sobě a nechat ho povolit nepatrným couchnutím zpět.
V tu chvíli mi došlo, jak moc se tahle drobná frustrace podobá našemu každodennímu přístupu k vlastnímu tělu a kondici.
Znáte to samy. Chceme se cítit lépe, toužíme po pevnějších křivkách a zdravých kloubech, a tak na sebe zkoušíme vyvíjet tlak. Dřeme v posilovnách na strojích, které vypadají jako mučicí nástroje ze středověku. Přemlouváme se k běhu, i když po prvním kilometru lapáme po dechu a naše kolena vysílají zoufalé signály. Sama v tomhle začarovaném kruhu chvílemi beznadějně plavu. Únava se sčítá, záda pobolívají a někdy si večer tajně přeji, aby na těle existovalo tlačítko „reset“.
Donedávna jsem žila v domnění, že jediná cesta ke zdraví vede skrz zaťaté zuby a neustálý urputný postup vpřed. Zkrátka přes překážky dál.
Co když ale někdy k posunu nepotřebujete zrychlit? Představte si, že zabloudíte v hustém lese. Můžete se dál prodírat trním s mačetou v ruce, doufat v náhodu a ignorovat škrábance. Nebo prostě otočíte mapu a vydáte se ve vlastních stopách kousek cesty nazpět. Přesně tohle je princip fyziologického úkazu, který si momentálně podmaňuje svět zdravého pohybu a rehabilitačních klinik. Nepotřebujete k němu permanentku, speciální legíny ani drahé vybavení. Stačí jen zahodit předsudky a podívat se na naprosto obyčejnou činnost z úplně jiného úhlu.
Nečekaný lék ukrytý v obyčejném kroku
O co jde? O chůzi pozpátku, ve světě známé pod termínem „retro walking“. Na první pohled to možná vypadá, jako byste se pokoušely o nějaký zvláštní taneční prvek nebo jste si omylem pustily život jako filmový pás běžící pozpátku. Když to zkusíte venku v parku, možná si ze začátku vysloužíte pár zvednutých obočí od pejskařů.
Ale věřte mi, jakmile zjistíte, co přesně se odehrává uvnitř vašeho těla, ty pobavené pohledy okolí vám budou naprosto ukradené.
Tento na první pohled bláznivý nápad totiž podle odborníků naprosto mění způsob, jakým zapojujeme svaly. Přináší obrovskou úlevu pro naše přetížené klouby a dokonce funguje jako velmi efektivní posilovna pro náš mozek. Pojďme se podívat pod pokličku toho, co se v nás při kroku vzad vlastně děje.
Spalování, které konečně nebolí
Když jdeme normálně dopředu, fungujeme čistě na autopilota. Naše tělo je naprostým mistrem v úspoře energie. Využívá hybnost a gravitaci. V podstatě s každým krokem padáme kontrolovaně vpřed. Jakmile se ale otočíme a jdeme pozpátku, náš organismus musí tento vysoce efektivní vzorec okamžitě zahodit a začít poctivě pracovat.
Zkuste si představit, že byste najednou musely začít psát levou rukou (pokud jste pravačky). Ten okamžitý výdej energie a maximální nutnost soustředění je přesně to, co zažívají vaše svaly. Odborné studie potvrzují, že chůze pozpátku spálí až o 30 % více kalorií než klasická chůze vpřed při stejné rychlosti. Mnohem více se při ní totiž musí zapojit čtyřhlavý sval stehenní, lýtka, ale také hluboký stabilizační systém středu těla.
Změna směru vytrhne tělo z letargie. Najednou se musí spoléhat na hrubou svalovou sílu namísto pouhé setrvačnosti, což vede k rychlejšímu metabolismu. To v praxi znamená, že dlouhodobější zařazení tohoto pohybu do rutiny může efektivně snižovat BMI (Body Mass Index – zjednodušeně řečeno, poměr vaší tělesné váhy a výšky, který se používá k určování kategorií nadváhy). A to vše, aniž byste se musely strhat na běžeckém pásu.
Vaše kolena vám pošlou děkovný dopis
Tohle byl pro mě osobně ten nejzásadnější přínos. My ženy s přibývajícím věkem, stresem a neustálým shonem své klouby obrovsky trápíme. Ať už je to z nošení těžkých nákupů, pobíhání kolem dětí, nebo špatně zvolené podzimní obuvi.
Při klasické chůzi dopředu dopadáme tvrdě na patu. Pokaždé, když to uděláme, otřes se přenese přímo do kolenního kloubu. Vypadá to jako série malých, vytrvalých úderů kladívkem. Naproti tomu, když couváte, vaše noha zcela instinktivně našlapuje ze špičky na patu.
Koleno je v tu chvíli mírně pokrčené a absorbuje náraz s plynulou lehkostí tlumiče u drahého sportovního auta. Nedošlapujete tvrdě, ale měkce se odrážíte.
- Jemnější došlap: Chráníme chrupavky a citlivé menisky před opotřebením.
- Posílení okolí: Budujeme zadní stranu stehen a lýtka, díky čemuž se koleno celkově lépe stabilizuje.
- Úleva od bolesti: Zmírňujeme obrovský tlak na přední část kloubu.
Není proto divu, že v medicínských časopisech se běžně dočtete, jak moc se retro walking hojně využívá v rehabilitaci a při zotavování po zraněních a významně ulevuje při problémech s artrózou. Vaše nohy si prostě konečně odpočinou od té věčné brzdné síly, kterou na ně dennodenně vyvíjíte.
Mozek na plné obrátky
Co mě ale dostalo do kolen (tentokrát už jen obrazně), je vliv chůze pozpátku na naši mysl. Říkaly jsme si, že chůze dopředu je pro mozek rutina. Zvládneme u toho vyřizovat telefony, přemýšlet o večeři i řešit včerejší konflikt s kolegyní.
Jakmile ale zařadíte pomyslnou zpátečku, váš mozek začne bít na poplach – v tom nejlepším možném smyslu. Protože jednoduše nevidíte za sebe, tělo musí okamžitě zapnout všechny ostatní senzory. Vaše vnímání prostoru se zintenzivní. Tento netradiční pohyb prokazatelně aktivuje prefrontální kortex, část mozku zodpovědnou za paměť, řešení problémů a komplexní myšlení.
Když se snažíte balancovat bez klasické zrakové opory, vaše nervové dráhy jedou naplno. Během toho se zvyšuje produkce vzácného BDNF(Brain-Derived Neurotrophic Factor – mozkový neurotrofický faktor), což je v podstatě takové výživné hnojivo pro náš mozek. Podporuje růst nových neuronů a přímo zpomaluje stárnutí mysli. Abyste totiž neupadly, musíte být stoprocentně tady a teď. Je to dokonalá aktivní meditace spojená s fyzickou námahou.
Krok správným směrem nemusí vést vždy dopředu
Možná si teď říkáte, že v sobě nemáte špetku odvahy vyrazit pozpátku pro rohlíky do nejbližšího supermarketu. A já vám naprosto rozumím! Nemusíte se hned hlásit na mistrovství světa v retro maratonu.
Úplně postačí začít v bezpečí domova. Dlouhá chodba od ložnice do kuchyně je ideální prostor. Zkuste si dát pár minut tam a zpátky, třeba když zrovna čekáte, až se uvaří voda na odpolední kávu. Nebo, pokud občas zajdete do fitka, zkuste se na pásu chvíli otočit, stáhnout rychlost na minimum a jít pár minut proti směru (jen se na začátku raději přidržujte madel).
Sama moc dobře vím, jak nesmírně těžké je najít v sobě motivaci měnit zaběhnuté pořádky. Jsme zvyklé hnát se neustále kupředu a dívat se jen upřeně před sebe. Ale možná právě to občasné couvnutí, ta drobná chvíle, kdy dovolíme svému tělu přenastavit parametry a vybočit z rutiny, je přesně tou laskavostí, kterou k sobě tak moc potřebujeme.
Nebojte se dělat věci jinak. Ze začátku u toho možná budete vypadat trochu komicky (moje první pokusy na zahradě spolehlivě pobavily celou rodinu), ale ten finální pocit uvolněných zad, lehkých kolen a dokonale vyčištěné hlavy za to zkrátka stojí. Odcházet od starých problémů neobvyklou cestou dokáže být silně osvobozující. Zkusíte dnes alespoň pár kroků stranou, nebo spíš… pěkně dozadu?
P.S.
Věřím, že největší kontrolu nad svou kondicí nezískáme slepým následováním dogmat o dřině, která prý nutně musí bolet, ale v momentě, kdy pochopíme, jak elegantně dokáže naše tělo reagovat na sebemenší změnu rytmu. Abych mohla i nadále psát o tom, jak si udržet agilní mysl a zdravé tělo díky vědě a selskému rozumu, potřebuji vaši podporu. Drobný finanční příspěvek nebo sdílení je pro mě hřejivým signálem, že moje práce dává smysl. Ukazuje to, že vás baví odkrývat pravdu o tom, že někdy stačí jen udělat krok zpět, abychom se společně posunuly o míle vpřed.
