Článek
Ruku na srdce. Taky se občas přistihnete, jak po celodenním kolotoči stresu, vyřizování e-mailů a péče o rodinu stojíte ve 22 hodin před otevřenou ledničkou a potají ujídáte sýr? Já tedy ano. Často v tom sama dost plavu, zvlášť když se zrovna snažím dodržovat nějaký ten „zaručeně funkční“ zdravější režim. Koupím si drahé suroviny, naplánuji si jídelníček a večer stejně padnu únavou s kouskem čokolády v ruce.
Všude nám totiž léta vtloukají do hlavy jednu jedinou posvátnou rovnici: váš kalorický výdej musí být větší než příjem. Tečka. Všechno poctivě vážíme. Každou přijatou kalorii si otrocky zapisujeme do chytrých aplikací v telefonu. Se slzou v oku si odepřeme i ten malý dezert ke kávě s kamarádkou. A přesto se tak často stane, že po týdnech obrovského odříkání stoupneme na váhu a… nic. Ručička se ani nehne. Následuje jen zklamání, frustrace a neodolatelná chuť to celé vzdát. Znáte ten pocit bezmoci?
Představte si ale naše stravování jako velký symfonický orchestr. Můžete pozvat ty nejlepší světové hudebníky – v našem případě třeba nutričně dokonalé avokádo, čerstvého lososa a superpotraviny od výmyslu světa. Můžete jim rozdat ty nejvzácnější nástroje. Ale když nebudou hrát ve správný čas, když jim bude chybět dirigent, který přesně určí tempo a nástup, místo nádherné symfonie vznikne jen ohlušující, chaotický hluk. Vaše tělo je přesně takový citlivý orchestr. A oním dirigentem není nic jiného než obyčejný čas.
Konec slepého počítání: Tajemství se skrývá v hodinkách
Možná jste doposud věnovaly veškerou svou energii tomu, co přesně máte na talíři, a úplně jste zapomněly řešit, kdy to tam vlastně máte. Tento zásadní aha-moment naprosto boří zažité a nesmírně vyčerpávající mýty o hubnutí. K překvapivému závěru totiž nedošli žádní samozvaní guru ze sociálních sítí, ale tým špičkových kapacit.
Za vším stojí velmi podrobné a překvapivé výsledky rozsáhlého španělsko-amerického výzkumu, který vedli přední odborníci Marta Garaulet a Frank Scheer z Harvardovy univerzity. Co přesně tito vědci udělali? Sledovali obrovskou skupinu více než 400 žen a mužů. Všichni účastníci v programu přijímali do puntíku stejné množství kalorií. Měli zcela identické složení jídelníčku. Hýbali se úplně stejně. Dokonce i stejně dlouho spali.
Na první pohled tedy naprosto stejné podmínky. Byl tu ale jeden jediný klíčový rozdíl: načasování hlavního jídla. První polovina obědvala dříve (před třetí hodinou odpolední), zatímco ta druhá si svůj hlavní, nejvydatnější chod posouvala až na pozdní odpoledne.
- Zajímavost z výzkumu: Lidé, kteří jedli své hlavní jídlo později, hubli podstatně méně a nesrovnatelně pomalejším tempem než ti, kteří se najedli dříve. A to vše při zachování naprosto stejného kalorického příjmu i výdeje! Záleželo čistě na čase.
Proč naše tělo potřebuje pevný jízdní řád?
Jak je to z vědeckého hlediska vůbec možné? Odpověď se ukrývá hluboko v naší biologii. Zkuste si představit svůj metabolismus jako precizně fungující továrnu s běžícím pásem. Ráno a v poledne jedou všechny stroje na plné obrátky. Mistři bedlivě dohlížejí na hladký provoz a veškerý dovezený materiál (vaše jídlo) se okamžitě přetaví v čistou energii pro váš náročný den. Jakmile se ale začne blížit večer, továrna přirozeně utlumuje výrobu. Zhasínají se světla, denní směna končí, uklízí se.
A teď si představte, že do takto uspané a téměř zavřené továrny navezete v osm večer hromadu nového materiálu v podobě těžké večeře. Co se asi stane? Stroje už nejedou, zpracovat se to prostě nestíhá, takže se materiál narychlo odloží na velkou hromadu do skladu. A tou nešťastnou hromadou jsou bohužel naše tukové zásoby v oblasti boků, břicha a stehen.
Odborně se tomuto řídicímu systému říká cirkadiánní rytmus. Jak potvrzují studie zkoumající takzvanou cirkadiánní výživu, náš trávicí systém zkrátka není evolučně stavěný na to, aby fungoval nonstop na plný výkon. Když se ráno probudíme, tělo je hormonálně nastavené tak, aby potravu s lehkostí využilo. Večer se ale už připravuje na útlum a regeneraci.
Pokud se zoufale snažíme snížit své BMI (Body Mass Index), ale přitom kvůli práci obědváme ve čtyři odpoledne a večeříme v deset večer u televize, je náš boj proti vlastním biologickým hodinám předem prohranou bitvou. Jdeme zkrátka hlavou proti zdi.
Jak uvést své tělo znovu do harmonie (a bez stresu)
Co to pro nás ale znamená v běžném, občas trochu bláznivém životě plném povinností? Rozhodně ne to, že si musíte úderem páté hodiny odpolední zamknout lednici na tři západy, zahodit klíč a jít spát s hlasitě kručícím žaludkem. To by byl jen další zbytečný stres navíc. A upřímně, stresu máme my ženy v životě už tak víc než dost.
Spíše jde o to jemně a velmi laskavě přeskládat některé naše zažité stereotypy. Zkuste na to jít postupně, krok za krokem:
- Udělejte z oběda krále dne: Zkuste udělat z poledního jídla skutečné energetické centrum vašeho dne. Dopřejte si opravdu plnohodnotné, vydatné jídlo ideálně mezi dvanáctou a druhou hodinou. Nebojte se v tuto dobu pořádně zasytit a dát si to, co máte opravdu rády.
- Lehký posun večeře: Pokuste se posunout čas večeře jen o malý kousek dříve. Pokud běžně jíte až po osmé, zkuste to stihnout kolem půl sedmé nebo sedmé. Vaše trávení tak získá drahocenný časový náskok, aby vše v klidu zpracovalo, než půjdete spát.
- Večerní odlehčení: Večeře by už rozhodně neměla být hysterickým doháněním celodenního hladovění. Představte si ji spíše jako takovou lehkou, příjemnou tečku, která vás jen zlehka zahřeje a ukolébá ke spánku. Teplá zeleninová polévka nebo kousek ryby dokážou zázraky.
- Respektujte svou únavu: Často se stává, že když jsme večer k smrti vyčerpané, tělo si začne podvědomě říkat o rychlou energii formou sladkostí a slaných pochutin. Zkuste v ten moment udělat jednu těžkou, ale zásadní věc – místo cesty do spíže prostě zalezte s dobrou knížkou nebo oblíbeným seriálem rovnou pod deku. Mnohdy totiž naše tělo nepotřebuje další kalorie, ale jen obyčejný, prostý odpočinek.
Hubnutí by nikdy nemělo být o utrpení, nekonečných pocitech viny a úzkostlivém počítání každého zrnka rýže na talíři. Někdy vážně stačí jen trochu ztišit ten hlasitý svět kolem sebe, zaposlouchat se do svého vlastního těla a sladit se s jeho přirozeným, odvěkým rytmem. Jsme krásné takové, jaké jsme. Jakákoliv snaha o změnu by měla vycházet z lásky k nám samotným, nikoliv z touhy se trestat za kousek sýra navíc.
Zkuste si hned zítra udělat čas na hezký, velký oběd o něco dříve než obvykle a večer nechte své tělo konečně vydechnout. Uvidíte, že se brzy nejen pohne ta paličatá ručička na váze, ale hlavně se dočkáte pocitu, kdy se budete cítit krásně lehké, svěží a plné tolik potřebné energie. A o to v životě přece běží, nemyslíte? Držím vám (i sobě) obrovské pěsti!
P.S.
Věřím, že tu největší kontrolu nad svou váhou a životní energií nezískáme otročením kalorickým tabulkám a chytrým aplikacím, ale v momentě, kdy pochopíme, jak elegantně můžeme s naší biologií spolupracovat pouhým respektováním přirozeného času. Abych mohla i nadále bourat mýty o „nevyhnutelném utrpení při dietách“ a psát o tom, jak si udržet zdravé tělo a klidnou mysl díky vědě a selskému rozumu, potřebuji vaši pomoc. I drobný příspěvek je pro mě hřejivým signálem, že moje práce dává smysl a že vás baví odkrývat pravdu o tom, co se skutečně děje v hlubinách našeho metabolismu.
