Článek
Edith Piaf z Prahy, jak jí přezdívali zahraniční kritici, se narodila v době, kdy vrcholila hospodářská krize. Na rozdíl od slavné francouzské šansoniérky se Hana narodila do dobře situované rodiny bankovního ředitele, který měl slabost pro výtvarné umění, jejich dům byl plný obrazů. Doma jí říkali Carmen, neboť její babička milovala opery. Jelikož byla velmi neposedné dítko, přihlásila ji maminka do baletní školy. Už ve svých pěti letech tančila na prknech jeviště Slovenského národního divadla.
Vyrůstala ve slovenském Komárně, kde také odmaturovala na gymnáziu. Z politických důvodů nemohla studovat na vysoké škole a tak zkusila dvouletý kurz herectví při státní konzervatoři v Bratislavě. Přeci jen už měla nějakou tu zkušenost s veřejným vystupováním.
Vydala se na cestu dramatické umělkyně. Své první profesionální angažmá získala v žilinském divadle. Díky divadlu poznala také svou první velkou lásku. V roce 1954 se provdala za divadelního dramaturga a pozdějšího ředitele Slovenského národního divadla Dalibora Hegera. Roku 1955 se jí narodil syn. „Matúš se narodil do nelehké situace. Bylo to neplánované dítě, nebyli jsme připraveni. Ani já ani jeho otec, ten navíc odešel na vojnu a já zůstala na všechno sama,“ vzpomínala. Bohužel manželství nemělo dlouhého trvání, po třech letech se rozvedli.
„Tehdy jsem snila o Národním divadle a hrála za šest stovek v Žilině. Bylo to tak málo peněz, že jsem ani nevěděla, čím budu v zimě topit. A tak abych si vydělala na uhlí, vzala jsem přes divadelní prázdniny angažmá v bratislavské Tatra-revui. Pravda je, že tam byli nějací pánové, kteří mě pozvali na konkurz do Prahy. A tak jsem se dostala do divadla Rokoko. Bylo to v roce 1958. I tehdy jsem si říkala, že to vezmu jen na rok, ušetřím na vysavač a ledničku a vrátím se zpátky na Slovensko. Ale omyl. Z Prahy jsem se už nehnula,“ vzpomínala na dobu, kdy řešila své stěhování do Prahy.
O práci v Praze uvažovala jako o přechodném období, a tak nechala svého syna Matúše nejprve u své matky, posléze u otce dítěte, který se podruhé oženil. Byla postavena před nelehké rozhodování, kdy musela dát na misku vah kariéru a rodinné vztahy. Podobné dilema v té době řešilo více slavných osobností. Byla si vědoma toho, že kariéra herečky a zpěvačky nejde ruku v roce s každodenní péčí o malé dítě. „Já jsem ho nemohla mít u sebe, bydlela jsem v podnájmu, měla spoustu práce a peněz nebylo nazbyt,“ uvedla.
Rok 1958 se tak pro její život stal zlomovým. Začala se objevovat na jevišti pražského divadla Rokoko a postupně se rozkoukávala. Hned po několika vystoupeních si zpěvačka s temným a hlubokým hlasem začala získávat své publikum. Pojmu šanson vtiskla důstojnost, kromě barvy hlasu zaujala také neobvyklým repertoárem, za kterým stál tandem Petr Hapka a Petr Rada. Bodovala také s písní Milord od Edith Piaf, kterou přebásnil Pavel Kopta.
V roce 1961 přestoupila do slavného Semaforu, kde opět slavila úspěch. Vrcholem jejího působení v Semaforu byl společný recitál s Miroslavem Horníčkem, který byl uveden v roce 1966. Mozaika několika písniček a výstupů, režírovaná Janem Roháčem, slavila u publika mimořádný úspěch. Horníček bavil obecenstvo, populární šansoniérka předváděla i svou veselou a temperamentní stránku.
Miroslav Horníček, 1989
Po nějaké době se rozhodla pro sólovou dráhu a Semafor opustila. Koncertovala nejen u nás, ale také v zahraničí. Dařilo se jí zejména v tehdejší Německé spolkové republice a ve Švýcarsku. „Já se přiznám, že to, proč jsem tolik v zahraničí, je motivováno do sedmdesáti procent jen tou finanční stránkou. A tak jsem v jednom interview v NSR řekla něco, za co jsem teď bita na obou stranách: řekla jsem totiž, že bych chtěla u kapitalistů vydělávat peníze, abych mohla doma dělat umění… Nezlobte se, ale když člověk musí dělat s tím, aby měl na příští měsíc, aby byl zabezpečen, vůbec aby neexistoval, tak to má veliký vliv na to, co dělá a jak to dělá…,“ prohlásila upřímně v roce 1968.
Mezi roky 1967 – 1969 byla na stáži v pařížské Olympii, což ji obohatilo o mnoho zkušeností. Pomohla tomu náhoda, kdy jednou vzala záskok v pražské Alhambře. Ten večer se tam zrovna byl podívat Bruno Coquatrix, tehdejší ředitel pařížské Olympie, který si vybíral umělce pro československý program na scéně považované za chrám šansonu. Jen co zaslechl Hegerovou, věděl, že našel, co hledá. Angažoval ji a o rok později ji pozval také na studijní pobyt do Paříže.
I na počátku 70. let dokázali v zahraničí ocenit vysokou úroveň české šansoniérky. Oblíbilo si ji nejen publikum, ale také odborná kritika. Za své úspěchy vděčila svému působení v Semaforu, neboť zde panovala skvělá tvůrčí atmosféra. „Tehdy jsme všichni mysleli jen na to, aby divadlo bylo dobré. V divadle Semafor jsem si vytříbila vkus, na jeho prknech jsem zpívala výborné texty – a tohle všechno do jisté míry ovlivnilo i mou další dráhu,“ uvedla před lety. Nelze nezmínit i její účinkování ve filmu Kdyby tisíc klarinetů, kde společně s Waldemarem Matuškou a Karlem Gottem nazpívala hit Tak abyste to věděla.
Po úspěších v zahraničí však na nějakou dobu následoval útlum jejích zahraničních aktivit. Na pár let se ztratila. Měla totiž problémy s orgány státní moci. Zpěvačka byla sledována doma i v zahraničí. Koncem 70. let se stalo něco, co zapříčinilo její pobyt v pankrácké věznici. Dodnes se přesně neví, kdo měl zájem na jejím uvěznění. „U výslechu se mě stále ptali, zda vím něco o nějakých samizdatových knihách, které se snad měly vozit z Francie. Mysleli snad, že jsem do toho zapletená. Neustále mluvili o nějakém autě, padlo i jméno Václava Havla. Nebylo to dlouho po Chartě 77,“ vzpomínala ve své knize Hegerová.
A kvůli čemu byla vyslýchána? Uvádí se, že na její účet přistál omylem honorář určený Karlu Gottovi. Zpěvačka si peníze nechala, hájila se tím, že si zprvu chybné transakce nevšimla. Na to, že Karlovi Gottovi chybí očekávaná částka, upozornil zpěvákův otec. Roku 1979 se vydal na pobočku spořitelny, aby oznámil, že synovy peníze nedorazily. Následovalo jednání ve státní bance, kde paní Hegerová závazek uznala a přislíbila peníze vrátit. Když měla podepsat písemné prohlášení, odmítla s tím, že se chce poradit ještě s právníkem. Snažila se kontaktovat Karla Gotta, aby se nějak rozumně domluvili, nicméně k jejich schůzce údajně na popud zpěvákova otce nedošlo. Nechtěl, aby se jeho syn nechal zmanipulovat do nějakého nevýhodného splátkového kalendáře.
Karel Gott dává autogramy
Situace se tedy řešila před soudem. Hegerová byla odsouzena za trestný čin zatajení věci z majetku v socialistickém vlastnictví. I když částku náležící zpěvákovi během soudního stíhání vydala, vyfasovala roční nepodmíněný trest odnětí svobody. Nakonec strávila za mřížemi jen půl roku. O dřívější propuštění Hany Hegerové se zasloužila Jiřina Švorcová, známá svou hlavní rolí v seriálu Žena za pultem, která byla tou dobou předsedkyní Svazu českých dramatických umělců a členkou ÚV KSČ. Reagovala na zpěvaččin dopis, ve kterém ji žádala o pomoc. Švorcová koncem roku 1980 napsala Husákovi žádost o milost pro paní Hegerovou a prezident jí v dubnu 1981 vyhověl.
V 80. letech se opět vrátila na hudební scénu a opět slavila úspěch. Začala opět spolupracovat s Petrem Hapkou, který ji seznámil s textařem Michalem Horáčkem. Vydala album Potměšilý host, na které kritici reagovali s nadšením.
Petr Hapka
Zatímco zpěvačka zažívala úspěšný comeback, její rodina se v 80. letech vzpamatovávala z velké tragédie. Snacha slavné zpěvačky nešťastnu náhodou spadla při mytí oken a zabila se. Aby toho nebylo málo, zpěvačka se dožila smrti svého jediného syna Matúše, který zemřel v roce zemřel v roce 2015, pouhé čtyři měsíce po oslavě svých šedesátin. Údajně měl problémy s alkoholem, čímž si měl zničit játra a slinivku břišní.
Ani zpěvačka nebyla ušetřena zdravotních problémů. V roce 2011 musela podstoupit náročnou operaci, při níž jí lékaři odstranili z těla několik nádorů. Pár let poté prodělala infarkt myokardu a musela být uvedena do umělého spánku. Zemřela v roce 2021 kvůli komplikacím po prodělané zlomenině krčku. Bylo jí 89 let.
Zdroje:
ROHÁL, Robert. Královny českého popu: nejen hvězdné chvíle. Praha: Petrklíč, 2003. ISBN 8072290851.
