Článek
Za vznikem divadla Semafor (SEdm MAlých FORem) stála skupina divadelníků a hudebníků soustředěných kolem Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Cílem autorské dvojice bylo vytvořit hudební divadlo, které by lidem přinášelo radost. Semaforské šlágry jako Pramínek vlasů nebo Malé kotě znal brzy každý.
Popularita divadla rostla zejména na počátku 60. let, kdy v něm zpívala Eva Pilarová s Waldemarem Matuškou. Jejich píseň Ach, ta láska nebeská, se dostala na vrchol popularity. Zarostlý, rebelsky působící zpěvák se stal pro mnohé idolem. Roku 1962 zvítězil v prvním ročníku čtenářské ankety Zlatý Slavík.
Waldemar Matuška
To, že mohl vystupovat v Semaforu, byl pro něj splněný sen. Angažmá v ikonickém divadle bylo pro nastartování jeho kariéry zásadní. Během svého působení v Semaforu zažil Matuška své první nahrávání ve studiu a také své první televizní vystoupení. Potkal zde i řadu přátel. Divadlo bylo i místem, kde jeden čas přechodně přespával. Bohužel se vztahy mezi zpěvákem a principálem divadla Jiřím Suchým začaly komplikovat, navíc divadlo Semafor přišlo o své stálé prostory v divadélku Ve Smečkách. Jednoho dne roku 1962 si slavný zpěvák vyslechl, že v divadle chystají něco komornějšího a že se s ním pro další sezonu nepočítá. Pro zpěváka to byla rána. Nicméně jak se říká, jedny dveře se zavřou, druhé otevřou. Matuška přešel do divadla Rokoko, kam s ním načas odešla i jeho kolegyně Eva Pilarová a Karel Štědrý. Nabral druhý dech a nazpíval řadu skvělých hitů.
Po odchodu Matušky ze Semaforu napsal Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem hru Jonáš a tingltangl, která se neskutečně chytila. Tehdy vznikla Suchého image jako jemného komika a zpěváka se slamákem a hůlkou. Toto představení, které shlédla delegace ÚV KSČ, mělo vliv na získání prostor v pasáži Alfa na Václavském náměstí. „Hráli jsme tehdy v dnes už neexistujícím divadle Na Slupi proti Apolinářské ulici hru Jonáš tingltangl a média začala po naší veleúspěšné premiéře zvolna obracet. Začalo se o nás psát dobře a ti soudruzi se přišli podívat, aby na vlastní oči viděli, co to ten Semafor je zač, že je tak populární. Lidi se tehdy smáli a funkcionáři byli evidentně mile překvapeni a říkali, že je to vlastně pokrokový. A položili mi pro mě nepochopitelnou otázku: Prosím vás, co proti vám mají? Trochu rozpačitě jsem odpověděl, že nevím. Oni se ptali dál, jestli něco potřebujeme, jestli nám mohou v něčem pomoct. Myslel jsem, že omdlím. Strana, která nás likvidovala, se najednou otočila o sto osmdesát stupňů. Odpověděl jsem: Nemáme kde hrát,“ vzpomínal Jiří Suchý v roce 2016 ve svém knižním rozhovoru. Během několika dnů přiklepli soudruzi divadlu Semafor prostory bývalého divadla Oldřicha Nového v dnešní Stýblově pasáži. Tyto prostory divadlo využívalo až do roku 1990. Pak proběhla restituce a nemovitost se vrátila původním majitelům.
Jiří Suchý
Semaforu se opět začalo dařit. Suchý se Šlitrem začali řešit, co dál: „Nemůžeme celý zbytek života hrát jenom my dva. A tak jsme začali sestavovat nový soubor. A do toho přišla zpráva, že ve Vltavě zpívá jistý Karel Gott.“ Tehdy je na talentovaného mladíka upozornil skladatel a režisér Karel Mareš.
Romanticky založený Karel Gott byl tehdy ještě amatérským zpěvákem, který po večerech vystupoval v kavárně Vltava. Odmala ho to táhlo k výtvarnému umění, bohužel se mu ale na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze na Žižkově nepodařilo dostat. Dal tedy na svého otce, který se z dělníka ve Škodových závodech postupně vypravoval na vysoké pozice, a odešel do učení v ČKD v oboru elektromontér. Během učňovských let rostla jeho vášeň pro hudbu, řešil jak se dostat na konzervatoř. Nakonec spolu s podnikovým lékařem, psychiatrem Zdeňkem Dytrychem, vymysleli plán. Lékař mu v roce 1960 napsal posudek, který umožnil mladíkovi dostat se z továrny a vydat se na uměleckou dráhu. Tehdy totiž nebylo možné jen tak opustit fabriku, když stát financoval výuku k řemeslu.
Díky této lsti se Gottovi povedlo opustit ČKD a začít studovat na konzervatoři, kde se potkal s pedagogem a zpěvákem Konstantinem Kareninem. Byl to právě on, kdo jej naučil zpívat. Navíc mu vysvětlil roli romantického tenora. Tedy že nemá křičet, ale jemným zpěvem hladit ženy po duši. Možná si tehdy Gott vzpomněl na své dětství, kdy naslouchal vyprávění své maminky, která milovala Oldřicha Nového. Gott záhy pochopil, že galantní styl a slušné vystupování bude tou správnou cestou k úspěchu.
Na Gotta se usmálo štěstí. Jednoho večera, kdy vystupoval v kavárně Vltava, se na něj přišli podívat Suchý se Šlitrem. „Najednou jsme slyšeli hlas, který u nás nebyl v populární muzice vůbec běžný. Nejen hlas, ale i osobnost. Karel Gott tehdy dělal hlavně jazz. To nám bylo blízké, tak jsme mu nabídli angažmá a on k nám šel,“ uvedl Suchý. A tak se Karel Gott stal od 1. února roku 1963 členem Divadla Semafor. Pro mladého zpěváka to byla skvělá příležitost. Těšil se, že se i on dočká nějakého hitu, který ho vynese na výsluní. A dočkal se. Poté, co si autorská dvojice S+Š všimla, že Gott tíhne ke kantilénám, tedy písním, kde může s hlasem romanticky pracovat, nabídli mu píseň Oči sněhem zaváté. Pro tuto píseň neměli interpreta, vlastně jí ani moc nevěřili. K jejich překvapení se ale píseň stala hitem. Po jejím uvedení na trh se jí prodalo přes tři milióny kusů. Gottovi tento úspěch vynesl prvního Zlatého slavíka. Další hity na sebe nenechaly dlouho čekat. S Evou Pilarovou, která se vrátila do Semaforu, nazpíval hit Dotýkat se hvězd.
Tak jako tomu bylo u Matušky, tak i z Karla Gotta se díky Semaforu stala hvězda. Tomuto divadlu ale věrný nezůstal. V Semaforu se Gott seznámil se svým dvorním textařem a kamarádem Jiřím Štaidlem, který ještě v rámci svého semaforského působení napsal slavný hit Tam za vodu v rákosí. Ti dva si neskutečně sedli. Štaidl byl pro každou špatnost, byla s ním prý velká zábava. Navíc byl velmi talentovaný. „Byl obrovský talent a jeho texty byly geniální. Sdělné a jednoduché. Měl čich pro slogan,“ prohlásil o něm skladatel Karel Svoboda.
Podle Jiřího Suchého začal být Karel Gott v Semaforu nešťastný. „Některé písničky jsme mu přidělili a některé z toho neměl rád. Vždy jsem oceňoval to, že nám to nikdy neřekl. Třeba písně Zdvořilý Woody nebo Sáně, že to nenáviděl, mi řekl, až jednou po létech, kdy jsme spolu seděli v televizní šatně. Svěřil se, že některé věci u nás zpíval se zaťatými zuby,“ uvedl Suchý před šesti lety. „Byl ale takový profesionál, že dokud byl v angažmá, tak splnil vše, co na něj bylo kladeno. A to jsem ocenil,“ dodal.
Karel Gott podle něj toužil zpívat písně typu Oči sněhem zaváté, kdežto Suchý se Šlitrem preferovali jiný repertoár. Jejich cesty se rozešly v roce 1965, kdy Karel Gott s Jiřím Štaidlem odešli do nového divadla Apollo.
Karel Gott dává autogramy
A jak Suchý na odchod Karla Gotta vzpomínal? „Byla to trochu složitá okolnost, protože zapracovalo Státní divadelní studio. Měl ve východním Německu nějaký incident a dostali jsme pokyn, že se máme rozejít. On to ještě podpořil, protože Jiří Šlitr s ním počítal do opery Dobře placená procházka, ale on nepřišel na tu první nejdůležitější schůzi. Šlitr z toho byl zklamaný a naštvaný. Do toho přišel ten pokyn, že s ním máme rozvázat pracovní smlouvu. Pokyn přišel od toho Státního divadelního studia, které s ním smlouvu uzavíralo, tak my jsme neměli na vybranou,“ uvedl v rozhovoru pro iROZHLAS.cz. „On na tom neprodělal, ani my jsme neprodělali, protože už jsme zase hledali jiné osobnosti. Nebylo to tragické, ani jsme to tragicky nebrali,“ dodal.
Gottova hvězda dál stoupala vzhůru i bez divadla Semafor. Díky Jiřímu Štaidlovi nazpíval ještě mnoho hitů. Mezi ty nejznámější patří například: Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?, C’est la vie, Cesta rájem, Má první láska se dnes vdává, nebo Kávu si osladím. Jejich spolupráci ukončila až Štaidlova předčasná smrt. Když jel Štaidl v roce 1973 navštívit své rodiče do Říčan u Prahy, stala se mu osudnou rychlá jízda s jeho novým vozem. Tehdy se snažil vyhnout nákladnímu vozu, ale marně. Po střetu vyletěl z auta, byl na místě mrtev. Pro Gotta to byla ohromná ztráta. „Byli jsme si natolik blízcí, že můžu říct, že mě znal lépe než moji rodiče,“ vzpomínal na svého kamaráda, autora mnoha jeho hitů.
Zdroje:
2) SUCHÝ, Jiří a HVÍŽĎALA, Karel. Legenda Suchý: rozhovor s Jiřím Suchým. Olivovníky. Praha: Galén, [2016]. ISBN 9788074922749.
3) KLUSÁK, Pavel. Gott: československý příběh. Brno: Host, 2021. ISBN 978-80-275-0598-2.
