Článek
Vladimír Šmeral se mnohým vryl do paměti zejména jako fanatický inkvizitor ve Vávrově dramatu Kladivo na čarodějnice. Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu zahrál vskutku fenomenálně, jeho výkon by byl hoden Oskara. Lepšího představitele mstivého a zákeřného právníka si Otakar Vávra snad ani nemohl vybrat.
Film podle románu Václava Kaplického vypráví o čarodějnických procesech v 17. století ve Velkých Losinách na Šumpersku. Po krádeži posvěcené hostie žebračkou si losinská hraběnka nechá na své panství povolat samozvaného inkvizitora Jindřicha Bobliga, který pak rozjede procesy, ve kterých je mnoho nevinných lidí vystaveno mučení. Ti se pak přiznávají ke smyšleným čarodějnickým praktikám a udávají další lidi. Poté, co skončí na hranici, je většina jejich majetku rozdělena mezi inkvizitora a losinské panstvo.
poprava čarodějnic, ilustrace ze sbírky Johanna Jakoba Wicka
Nepřipomíná vám to něco? „Okamžitě mi to připomnělo politické procesy z padesátých let,“ uvedl Vávra ve svých pamětech. Však měl taky autor knihy při jejím vydávání potíže s ideologickými orgány.
Vávru téma monstrprocesů velmi zaujalo. Začal pátrat, jak je možné, že se tolik lidí nechalo zmanipulovat k tomu, že se přiznali ke všemu, co nespáchali, a dokonce prosili o nejpřísnější potrestání. „Chtěl jsem o těch procesech znát podrobnosti. Kaplický mi doporučil archiváře v Šumperku dr. Spurného. Rozjel jsem se tam, ubytoval jsem se v zámku ve Velkých Losinách a pan doktor Spurný mi měsíc předkládal z archivních originálů psaných brkem, ze staroněmčiny zápisy sto osmdesáti ze dvou set devadesáti čarodějnických procesů i s autentickými charaktery a dialogy,“ popsal Vávra sbírání materiálu pro scénář k černobílému snímku. „Film byl skutečně úderný, byl to můj poslední nejlepší film. Ale politickým orgánům přece jen připomněl politické procesy, a proto se nesměl promítat ve středu Prahy. Diváci ale za ním jezdili autobusy na pražskou periferii i do okolních vesnic, takže v období premiéry dosáhl půldruhého milionu návštěvníků.“
Celkový dojem z filmu umocňovaly herecké výkony, mezi nimiž vynikal právě Vladimír Šmeral, kultivovaný intelektuál a osudový muž krásné Adiny Mandlové, který byl paradoxně zarytým komunistou.
Vladimír Šmeral a Marie Burešová ve hře Manon Lescaut, 1940
Šarmantní muž, který natolik okouzlil prvorepublikovou hvězdu Adinu Mandlovou, že s ním plánovala společnou budoucnost, se narodil 16. října 1903 v jihomoravském Drásově u Tišnova do chudé venkovské rodiny. Už jako dítě projevoval herecký talent. K jeho největším zálibám patřívalo napodobování známých lidí ze sousedství v místní hospodě. Od štamgastů sklízel často potlesk. „Pokaždé jsem si za to od nich odnášel kornout hrozinek, to byl tehdy pro malého kluka téměř nedostupný mls. A tak jsem jim to divadlo dělal rád,“ vzpomínal.
Po ukončení měšťanské školy studoval v Brně elektrotechnickou školu a od jejího posledního ročníku byl také studentem dramatického oboru na brněnské státní konzervatoři, který zdárně v roce 1926 ukončil. Už tehdy se projevovaly jeho sympatie k levicové avantgardě. Ještě během svého studia vstoupil v roce 1924 do KSČ a straně zůstal věrný po mnoho let. Tehdy se k levici hlásilo mnoho umělců pocházejících ze skromných poměrů, čistě proto, že měli silně vyvinuté sociální cítění.
V Brně se seznámil s Emilem Františkem Burianem, kterého v roce 1933 následoval do Prahy a stal se jedním ze zakládajících členů souboru právě začínajícího divadla E. F. Buriana D34. Z Burianova Déčka si na jednu sezónu odskočil do Osvobozeného divadla a stal se uznávaným hercem, kterému se otevřel svět kinematografie. V roce 1937 debutoval ve filmu Svět patří nám. Během natáčení se poprvé setkal se svou budoucí láskou Adinou Mandlovou, hvězdou stříbrného plátna, nicméně tehdy mezi nimi ještě jiskra nepřeskočila. Jeho srdce si tehdy získala krásná, o osm let mladší dcera ředitele Kralupské rafinerie minerálních olejů Marianna Fischlová, bývalá tanečnice z divadla E. F. Buriana, s níž se roku 1938 oženil.
Vladimír Šmeral, D34, Život za našich dnů, 1934
Novomanželé se nastěhovali do právě dostavěného moderního činžovního domu v Římské ulici a zdálo se, že mají před sebou skvělou budoucnost. Jenže pak přišla druhá světová válka, která jim udělala čáru přes rozpočet. Jelikož Marianna byla židovského původu, viselo nad nimi riziko deportace do koncentračního tábora. Vladimír věděl, že by mu rozvod mnoho věcí usnadnil, avšak takové řešení odmítal.
Adina Mandlová, která bývala obsazována do rolí elegantních a zhýčkaných slečinek, řešila také problémy soukromého rázu. Vzala si levicově zaměřeného mladého malíře Zdeňka Tůmu, jejich vztah měl však ke šťastnému manželství daleko. Sňatek byl ukvapený, v podstatě se skoro neznali. Měli naprosto rozdílné povahy, intimní život dle Adiny mezi nimi prý prakticky neexistoval. Do toho začala v divadle Na Poříčí zkoušet hru Chvála bláznovství, kde hrála s Vladimírem Šmeralem. Její muž jí začal podezřívat, že je do Šmerala zamilovaná, nicméně dle herečky to nebyla pravda.
Adina Mandlová
Jednoho dne se její muž rozhodl ukončit svůj život a pustil si plyn. Herečka jej našla bez známek života, když se nad ránem vracela domů. „V koupelně na zemi ležel Zdeněk mrtvý a v jeho studiu byla na pohovce moje fotografie s rozbitým sklem. Byl to záběr z mého posledního filmu a přes něj napsáno Zdeňkovou rukou: ,Šťastnou cestu!´“
Pro herečku to byl pořádný šok. Někdy v té době začala pociťovat silnou náklonost ke Šmeralovi. Začala být do něj zamilovaná a on se jí přiznal, že vyznávat jí lásku na jevišti není pro něj nic nepřirozeného, protože ačkoliv se tomu snaží bránit, nemůže si pomoci. A tak se z nich stali milenci.
To, že byl herec ženatý, nebylo pro Mandlovou překážkou. Šmeral jí vysvětlil, že láska mezi ním a jeho ženou už vyprchala a že tím, že se s ní nerozvedl, ji chrání před deportací do koncentračního tábora. „Chápala jsem a přijímala jako samozřejmost, že se nikdy nebudeme moci vzít, protože kdyby ji opustil, okamžitě by ji zatkli a poslali, možná na smrt, do nějakého tábora. Protože podobná manželství musela být skutečná, nejen na oko, musel se Vladimír každou noc vracet domů, aby mu nemohli dokázat, že spí někde jinde a jeho manželství je jenom formalita,“ popsala herečka ve svých pamětech.
Mandlová absolutně propadla Šmeralovu kouzlu. Věřila mu a nežárlila. „Časem jsem se na něm stala sexuálně závislá tak, že jsem si život bez něho už nedovedla představit. Poznenáhlu mě v rozhovorech nenápadně získal i pro své politické přesvědčení, a když mi jeho přátelé začali důvěřovat, často je překvapovala změna, jaká se se mnou stala. Byla jsem najednou přesvědčená komunistka a nijak jsem to neskrývala ani před svými bývalými přáteli, kteří byli pochopitelně největšími odpůrci komunismu. To, že jsem se později zase úplně obrátila, byl důsledek Šmeralova chování, jež se nedá nazvat jinak než zbabělost, vypočítavost a nezodpovědnost.“
Zamilovaná Adina přišla s hercem do jiného stavu, těšila se na společnou budoucnost. Vladimír měl však obavy z toho, co přijde na konci války, a proto plánoval, že herečku spolu s jejich dítětem schová na čas u svého bratra, kde by přečkali revoluci, o níž tvrdil, že bude krvavá.
Pak nastal den, kterého se obávali. Šmeral dostal předvolání k transportu, tak jako ostatní muži, kteří byli ženatí se Židovkami. Zoufalá Adina se proto marně pokoušela o audienci u K. H. Franka. Bylo jí vzkázáno, že pokud se chce Šmeral z transportu dostat, stačí se jen rozvést. To však omítal. A tak skončil v polském táboře, kam mu Adina posílala balíčky s jídlem, které draze kupovala na černém trhu.
Herečku držela nad vodou víra, že po válce budou žít společně s jejich dítětem. Šmeralův bratr našel někoho v táboře, kdo herci doručoval její zásilky a pašoval ven dopisy od něj. Jeden takový dopis rozhodl o konci jejich vztahu. Do hereččiných rukou se omylem dostal dopis, který byl adresován Šmeralově manželce. V dopisu plném lásky stálo, jak se těší, až po válce navštíví místo, kde kdysi trávili líbánky. Jakmile Adině došlo, že jí Šmeral lhal, zhroutila se. Cítila se podvedená a využitá. S vysokou horečkou pak několik dní ležela v posteli. Bohužel se to podepsalo na jejím těhotenství. „Před vánoci mě převezli záchrankou do nemocnice, a tam jsem ve velkých bolestech a za vysoké horečky porodila mrtvou holčičku,“ uvedla ve své knize Dneska už se tomu směju.
Od té doby nemohla mít děti. Šmerala už nikdy nechtěla vidět. Avšak jejich cesty se stejně opět protnuly. Zhruba tři měsíce před koncem války se u ní uprostřed noci objevil s tím, že utekl z koncentračního tábora. Aby jej Gestapo nenašlo, nechala ho šest neděl u sebe. Pak dostala nápad a zavolal jednomu doktorovi, který dal herci injekci vyvolávající vysokou horečku a naklepal mu podpaží a chodidla kartáčem, aby měl červenou vyrážku. Pak jej dopravil na infekční oddělení na Bulovku, kde jej přijali kvůli podezření na spálu. V nemocnici pak zůstal až do konce války.
V květnu 1945 viděla Šmerala naposledy. Tehdy se u ní zastavil spolu s jedním přítelem. Zůstal u ní spát jako za starých časů. „Byla jsem ochotná všecko mu odpustit, neboť mě ujistil, že ten dopis Marianně psal jenom proto, že dostal zprávu, že ji do týdne odvezou do Terezína a chtěl ji nějak potěšit.“ Možná by navázali tam, kde přestali, kdyby Adinu posléze nezavřeli v Pankrácké věznici. Kvůli pomluvám byla označena za zrádkyni, naštěstí ji nakonec propustili. Tehdy se ve Šmeralovi opět zklamala, neboť jí dle Adiny ve vězení nepomohl. „Sledoval svou vlastní hereckou dráhu a svůj vlastní prospěch, a kdyby mě omylem odsoudili k smrti, nehnul by pro mne ani prstem,“ uvedla zahořkle herečka. V Archivu hlavního města Prahy se však dochovaly Šmeralovy výpovědi v její prospěch. Hnulo se v něm svědomí? Nebo šel svědčit pod tlakem hereččina bratra Karla, který dle vzpomínek Adiny vyhrožoval Šmeralovi, aby šel pro ni svědčit?
Po propuštění z vězení Mandlová emigrovala, a třikrát se vdala. Vladimír zůstal až do své smrti se svou ženou, se kterou se v roce 1955 dočkali vytouženého syna Vladimíra, později vystudovaného právníka. Herec se dočkal otcovské role až ve svých 52 letech.
Co se týká jeho kariéry, ta po válce vzkvétala. Objevoval se na filmovém plátně celkem pravidelně v různě velkých úlohách. Jeho vrcholným výkonem se stal bývalý španělský interbrigadista František Kroupa ve Vávrově dramatu Němá barikáda. Až do odchodu do penze v roce 1979 hrál v pražském Divadle na Vinohradech. Vedle filmu a divadla působil Šmeral v rozhlase, dabingu a také jako pedagog na AMU.
Jako člen KSČ vykonával řadu veřejných funkcí. Byl jedním z těch, kdo v únoru 1948 připojil svůj podpis pod výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok! , v 70. letech podepsal Antichartu, režimem byl hojně oceňován. Roku 1952 získal Státní cenu (za výkon ve hře Jan Hus), dále obdržel tituly Zasloužilého i Národního umělce. Jeho životní cesta skončila 15. března 1982 v Praze v nedožitých 79 letech. Manželka jej přežila skoro o 20 let.
Zdroje
MANDLOVÁ, Adina. Dneska už se tomu směju. Praha: Československý filmový ústav, 1990. ISBN 8070040580.
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
