Článek
Představitel bodrých tatíků, veselých mužů i barbarských záporáků odehrál více než 120 rolí, z nichž jedna z nejvýraznějších je například zuřivý pistolník Grimpo chroupající skleničky ve slavné westernové parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera. Další jeho svéráznou postavou byl ochlasta Gogo v komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku! Milovníci filmů pro pamětníky si jej zase jistě vybaví jako chamtivého radního Halaburdu v komedii Nejlepší člověk či jako výběrčího daní v Pyšné princezně.
Do vínku mu byl dán nejen talent herecký, ale také výtvarný. Umělecky vycházel především z kubismu a naivismu, sám sebe nazýval surneonaivistou. Jeden z jeho nejznámějších obrazů se jmenuje Proletáři všech zemí, vyližte si prdel! Ilustroval také řadu knížek, například Poláčkův humoristický román Bylo nás pět.
„Všichni ho měli za obhroublého člověka, přitom to byla jemná duše milující svobodu, a to natolik, že nevydržel ani ve stálém angažmá. Na jaře se sebral, odjel na rybník, kochal se přírodou, maloval… večerní představení ho vždycky obtěžovalo. Byl mu dán smysl pro poezii, hudbu i výtvarný talent. A herectví miloval. Když mi bylo nejhůř, tak mi dokonce vařil. Moc pro mě znamenal,“ vzpomínala na něj s láskou jeho kolegyně Stella Zázvorková.
Prošel několika oblastními divadly. Mezi jeho kolegy patřil na krátkou dobu také Miroslav Horníček, který s ním byl v plzeňském angažmá. Jeden druhému vymýšleli nejrůznější jevištní lumpárny a narušovali představení různými srandami. Chodívali spolu na dlouhé procházky daleko za město a někdy si tak jako si lidé povídají o filmech povídali o jídle.
Horníček s úsměvem vzpomínal, jak si jej jednou dětské publikum, pro které hrával se skřípěním zubů, spletlo s jeho kolegou. Stalo se tak při jedné exkurzi, kdy kývl na to, že promluví k malým dětem, čehož záhy litoval. „Vystoupil jsem na jeviště a snažil jsem se těm dětem říci, že jsem herec, že hraju na divadle, ve filmu a v televizi a že by je možná zajímalo, jak se to dělá, prostě takový úvod. Po malém zmatku povstal chlapeček a řekl: ,Kolik vážíte?´ Uvědomil jsem si jistou pedagogickou zodpovědnost a chtěl jsem promluvit na téma obezity, přejídání, diety, tedy moudře, ale ty děti to všecko pochopily jinak. Ne jako otázku a odpověď, ale jen jako možnost tázat se. Dříve než jsem se stačil nadechnout k prvnímu slovu odpovědi, povstali další chlapečkové a jeden přes druhého volali: ,A kolik měříte? Kolik je vám let? Kolik máte zubů?´ Nastala vřava. Celá besídka vyvrcholila dotazem jednoho z nich: ,Pane Horníčku, nebyla vám zima, když jste v tý Rusalce točil ve vodě?´ Vysvětlil jsem mu: ,Milý chlapečku, toho vodníka v Rusalce jsem nehrál já, ale jiný tlustý herec a jmenoval se Josef Hlinomaz, víš?´ Chlapeček pozorně poslouchal, kýval hlavičkou, a když jsem domluvil, povídá: ,A nebyla vám zima?´
Miroslav Horníček, 1989
Hlinomaz byl vyhlášený gurmán, což se podepisovalo také na jeho zevnějšku. S gustem si dal klidně v restauraci stejnou pochoutku dvakrát i třikrát, neměl problém sníst celou husu na posezení. Při placení pak s oblibou žertoval s obsluhou, že to přece není možné, že to jídlo měl jen jedno, proč jej má platit třikrát. Ačkoliv na to nevypadal, v mládí hodně sportoval a byl výborný plavec. Zkrátka dokázal klamat tělem.
Svobodomyslný umělec se narodil 9. října 1914 do rodiny učitele a hudebního skladatele Václava Hlinomaze jako čtvrté dítě. Vyrůstal na Dobříši a v Příbrami, kde absolvoval reálné gymnázium. Tam získával i své první herecké zkušenosti v ochotnickém divadle, kde hrával se svým kamarádem Janem Drdou, pozdějším úspěšným novinářem a spisovatelem.
Talentovaný hoch nebyl zrovna studijním typem. Odmaturoval s odřenýma ušima, a to až na druhý pokus. Po složení zkoušky z dospělosti odešel do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu, kterou však nedokončil. Ve druhém ročníku se totiž nepohodl s pedagogy, a tak přešel na konzervatoř studovat herectví.
Josef Hlinomaz, 1940
Hned po škole nastoupil do kladenského divadla, další sezónu strávil v Pardubicích. Poté působil jednu sezónu v Plzni. Po uzavření českých divadel nacisty se vrátil do Příbrami, kde se živil jako malíř. Po osvobození jeho kroky směřovaly opět do Kladna, kde však dlouho nepobyl. Jeho další štací bylo Realistické divadlo, následovalo Divadlo satiry, Národní divadlo, Pražská estráda a opět Divadlo satiry. Nejdéle působil v hereckém souboru Filmového studia Barrandov, kde zakotvil roku 1958.
Jak uvedla jeho kolegyně Stella Zázvorková, byl duší milující svobodu, proto dlouho nikde nevydržel. Dával si pozor, aby se nestal otrokem svého povolání. Chtěl mít dostatek času pro své malování a také pro ženy.
V životě prý miloval jen jednu ženu, a to byla jeho manželka, kterou si vzal krátce po válce. Jeho láska dokonce inspirovala jeho kamaráda Jana Drdu k povídce Vyšší princip, která byla počátkem 60. let zfilmována. Námětem se stal příběh bratra Hlinomazovy ženy, který byl během heydrichiády popraven.
Hlinomazovo manželství mělo jepičí život. Herec totiž načapal svou ženu s milencem, kterého si posléze vzala. Měla padnout i nějaká ta facka. Od té doby rezignoval na manželství a užíval milostného života bez závazků plnými doušky. Jeho náručí prošla i jeho kolegyně Helena Růžičková. K jejich románku mělo dojít v roce 1971, když spolu natáčeli povídkovou komedii režiséra Evalda Schorma Psi a lidé, kde mu o dvaadvacet let mladší herečka stála modelem. „Měli jsme spolu techtle a došlo i na mechtle,“ přiznala později Růžičková.
A nebyla jediná. Jedna z jeho milenek se prý dokonce kvůli němu rozvedla. Tou dotyčnou měla být vedoucí barrandovského komparsu Magda Kalichová. Když se posléze opět provdala, nedala si říci a s Hlinomazem navázala tam, kde přestala. Kuriózní na tom je, že se ke svému milenci nastěhovala, a to i se svým manželem. A tak všichni tři žili v Hlinomazově vilce na pražském Větrníku a soužití jim zdá se klapalo. Každý měl svou roli. Hlinomaz vydělával peníze, Magda se starala o domácnost a její muž Karel Kalich se staral o zahradu a údržbu domu.
Žil si podle svého a nechtěl se nechat nikým omezovat. A to ani lékaři, kteří mu kvůli slabému srdci nedoporučovali dovolenou u moře. I tak se dál věnoval svému oblíbenému plavání a v létě roku 1978 odjel s přáteli k moři do jugoslávského Splitu.
„Miloval moře. On byl v podstatě hroch. U svého moře také zemřel,“ uvedla k jeho konci Zázvorková. Devátý den dovolené si šel po snídani zaplavat. Následně se prý s přáteli vrátil na hotel, kde si vypil kávu, típl cigaretu a řekl: „A teď už můžete jít do pr…“ Odebral se na kanape, kde si chtěl dát šlofíka. Krátce nato zemřel na infarkt. Bylo mu 63 let.
Zdroje
HORNÍČEK, Miroslav a ROHÁL, Robert. O životě. Praha: Petrklíč, 2002. ISBN 807229069×.
