Článek
Zpěvák se sametovým barytonem, který jako jeden z prvních u nás dokázal hrát na dvanáctistrunnou kytaru dostal do vínku vrchovatou nálož talentu. „Hrál skvěle na kytaru, spolehlivě intonoval, cítil rytmus a měl všestrannou hudební inteligenci, musím se znova ptát, proč to nedotáhl ještě dál,“ komentoval Karla Zicha hudební kritik Jiří Černý.
Interpret hitů Alenka v říši divů, Máš chuť majoránky, Paráda či Mosty pocházel z rodiny, kde se nadání pro hudbu a zájem o kulturu předávaly z generace na generaci. Dědeček z tatínkovy strany Otakar Zich byl významným estetikem a hudebním skladatelem a dědeček z maminčiny strany Karel Moravec se živil jako violista Ševčíkova-Lhotského kvarteta. Zpěvákova sestra paní profesorka Marie Bořek-Dohalská vzpomínala, že se u nich doma hudbě zkrátka nešlo vyhnout: „Chodili k nám význační kumštýři a babička – maminčina matka – uměla nazpaměť všechny opery. Když jsem měla poprvé jít na Rusalku, nádherným hlasem mi ji celou přezpívala. V opeře jsem pak žasla: propánakrále, princ je falešnej, tlustej, Rusalka nevytáhne árii o měsíčku… Díky babičce jsem to dovedla rozpoznat, i když jsem byla ještě malá. A stejně vzdělávala Karlíka.“
Karel Zich, který se narodil na smutné výročí vypálení Lidic dne 10. června 1949, býval pořádný raubíř. Svým rodičům připravil mnoho krušných chvil. Jednou například jeho maminka musela jít na VB a slibovat, že si její synáček už nikdy nevezme do školy zbraň. Karel totiž dostal k Vánocům vzduchovku a šel se s ní pochlubit svým spolužákům. A jelikož jej napadlo střílet po pomocnici Veřejné bezpečnosti, byl z toho dle vyprávění jeho starší sestry pořádný průšvih. „Byly doby, kdy moc nechybělo, stačilo slovo a už jsem mu ji bouchnul. Byl jsem taky menší, musel jsem se víc snažit. Dělalo mi dobře, když jsem přepral někoho, kdo byl silnější nebo měl pověst rváče. Dost jsem nesnášel, když někdo někoho zesměšňoval, zvlášť někoho, kdo byl slabší. Nebo kvůli holkám, i když to zrovna nebyly moje holky. Když jsem dostal facku, okamžitě jsem ji vrátil. Teď by mě to vůbec nenapadlo,“ popsal později svá klukovská léta Karel.
Maminka si s nezbedným synkem užila své. Aby jej rozptýlila od myšlenek na lumpárny, směřovala jej k hudbě. V té době se zamilovala do Elvise Presleyho. Svou lásku k rock’n’rollu předla svým dvěma synům. Koupila jim paličky a začala s nimi trénovat ten „správný“ rytmus.
Karel začal hrát na piano a kytaru, ke které ho dovedl starší bratr Otakar. Ten jej také v jeho patnácti letech doporučil do skupiny, která se časem proslavila pod názvem Framus Five. Tehdy si poprvé vyzkoušel, jaké to je stát na pódiu a zpívat.
Elvis Presley
V době, kdy se otrkával, studoval kompozici na Státní konzervatoři v Praze. Kromě hudby jeho zájmu neušlo ani něžné pohlaví. Bláznivě se zamiloval do jedné dívky, která jeho city opětovala. Pak se ale stalo něco, co jej navždy poznamenalo. „Když mi bylo sedmnáct, trpěl jsem chronickými angínami, pak jsem měl něco s krví a s játry, ležel jsem dlouho v nemocnici, pořád jsem hubnul. Mě to tenkrát strašně vzalo. Do toho se zamotaly i další maléry, chodil jsem s holkou, miloval jsem ji, a když to bylo úplně maximální, ona umřela. To všechno dohromady způsobilo nějaký předěl, těžko vám vysvětlím, co se se mnou stalo, ale změnil jsem se, zvážněl. Když zažijete situace, ve kterých si říkáte, jestli by nebylo lepší nebýt, tak vás to poznamená. Až potom jsem si uvědomil, co mi vlastně pomohlo: jak strašně důležité je mít o něco hluboký, opravdový zájem – u mě to byla muzika, kterou jsem byl posedlý,“ prozradil v roce 1974.
Po úspěšném dokončení konzervatoře směřovaly jeho kroky na estetiku a sociologii na FF UK, kde dosáhl titulu doktor filozofie. Zde se na jedné studentské stávce koncem šedesátých let seznámil s Jiřím Tichotou, na kterého udělal ohromný dojem. Tichota, který v té době na škole působil jako asistent se Karla zeptal, zda by s nimi nechtěl hrát v Spirituál kvintetu. „A on, že moc rád. Ale – a to bylo už během té stávky – řekl, že mě chce upozornit, že by jednou rád zkusil sólovou kariéru. Od samého začátku jsme tedy věděli, že s námi bude hrát jen do té doby, než se rozhodne jít dál.“ S kvintetem natočil singl Černošský ghetto, coververzi balady In The Ghetto z repertoáru Elvise Presleyho, který se stal velmi populární.
Po necelých pěti letech v kvintetu došlo k tomu, co Karel avizoval. Pozice řadového člena kapely mu nejspíš začala být těsná a vrhl se na sólovou kariéru. V roce 1974, kdy opustil Spirituál kvintet, složil se zpěvákem Josefem Lauferem propagandistickou píseň Ten strom je náš k 30. výročí Slovenského národního povstání.
Jeho ambice na cestě za slávou z něj udělaly hvězdu československého středního proudu. „Karel Zich se nikdy nedovedl rozhodnout, co obětovat. Respektive, lásku k rock’n’rollu a blues obětoval honbě za popularitou, a tudíž také za kšefty,“ konstatoval Jiří Černý.
Karlovo první sólové album Dům číslo 5 mělo velký úspěch. V anketě Zlatý slavík vyskočil v polovině 70. let během jediného roku ze 112. na 4. místo. Většinu písní si sice skládal sám, nicméně jeho největšími hity se staly předělávky, jako tomu bylo u hitu Alenka v říši divů od australské béčkové kapely New World, který tři roky po Zichovi „objevili“ slavní Smokie.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se zařadil do špičky československé pop music, čemuž šel hodně naproti. Pro slibně rozjetou kariéru neodmítl podpis Anticharty, působil také jako člen obávaných přehrávkových komisí, které rozhodovaly o osudu muzikantů. Podle osobní zkušenosti folkaře Vladimíra Merty, byl však Karel Zich jedním z těch, kteří se snažili pomáhat. O jeho slušnosti a lidskosti mluvili i mnozí další. Jeho blízcí si cenili toho, že byl obětavý a ze své podstaty nezištně hodný. Pro své 2 děti, které měl se svou první ženou Natašou, by se rozkrájel. Děti Adélu a Karla miloval. Proto, když jej v polovině 80. let zavedlo srdce jinam, rodinu v té době neopustil.
Svou budoucí druhou ženu Janu poprvé potkal v roce 1984 na Moravě během turné s Waldemarem Matuškou. Mezi Karlem a mladičkou dívkou okamžitě přeskočila silná jiskra, avšak Karel se snažil svou rodinu udržet pohromadě. Milostné dilema vyřešil až po 18 letech. V roce 2002 se po čtyřiadvacetiletém manželství rozvedl a oženil se svou letitou láskou, s pětatřicetiletou recepční z Moravy, která sdílela jeho vášeň pro sportovní aktivity.
Rodina byla zkrátka pro Karla vším. Byla i jedním z důvodů, proč se nejspíš rozhodl v 80. letech vstoupit do KSČ. Tento krok byl čistě pragmatický. Vstup do strany patřil k podmínkám pro bezproblémové fungování na oficiální československé hudební scéně. Za své rozhodnutí se však natolik styděl, že jej tajil i před vlastní manželkou, která se o jeho vstupu do strany dozvěděla v podstatě náhodou.
„Musel zajistit rodinu, a navíc měl hrozně rád muziku, to je, myslím, hodně silný důvod,“ komentovala po letech jeho rozhodnutí dcera Adéla. „Představa, že by šel dělat něco jiného, pro něj asi byla nesnesitelná. Vím, že mi říkal, že kromě komunistů ho lanařili i estébáci. Věděl, že to nepřichází v úvahu. Že kdyby podepsal, už nikdy by se svému tátovi nemohl podívat do očí. Zřejmě byl přesvědčený, že když vstoupí do strany, dá mu StB pokoj.“
Zatímco za dob minulého režimu bylo výhodné být členem KSČ, po sametové revoluci se karta obrátila. Zájem o jeho sólové koncerty opadl, rozhodl se opět přidat do Spirituál kvintetu, jehož autorské a interpretační zázemí mu slušelo mnohem lépe. Jeho návrat však někteří fanoušci kvintetu nesli s nelibostí. Jiřímu Tichotovi začaly chodit nepříjemné dopisy. „Karel nezpíval oslavné písničky na stranu, nikomu neškodil, nikoho nevytlačoval. Tak co to bylo za ostudu? To bych se musel přestat stýkat s celou řadou lidí, kterých jsem si vážil: se svými profesory, kolegy, osobnostmi, z nichž mnohé patřily k hlavním aktérům listopadového převratu,“ ohrazoval se vůči pisatelům dopisů naštvaný Tichota.
Noblesnímu a pracovitému Karlovi se podařilo po revoluci chytit druhý dech. Od roku 1993 se stal stálým členem Spirituál kvintetu. S touto kapelou hrál až do své předčasné smrti v roce 2004. Osudným se mu stala vášeň pro potápění, ke které ho přivedla jeho láska Jana.
Smrt celoživotního sportovce všechny šokovala. Rozhodně nikdo nečekal, že dovolená, která se konala měsíc po červnové oslavě jeho pětapadesátin, bude jeho poslední. Během ponoru u korsického města Porto-Vecchio dostal infarkt, následné oživování na palubě lodi už bylo marné. „Patolog, který ho pitval, nám řekl, že v sobě Karel nosil časovanou bombu,“ prozradila zpěvákova druhá žena Jana, která viděla svou životní lásku umírat.
Karel Zich odešel ve chvíli, kdy se nadechoval k dalším písničkám a deskám. Bohužel jeden z nejlepších českých zpěváků dostal od sudiček krom talentu také málo času. Ať už udělal jakékoliv přešlapy, byl to obětavý otec, skvělý muzikant, kultivovaný člověk, který dodnes mnoha lidem chybí.
Zdroje:
