Článek
Představitelka venkovských žen, matek a babiček obdařených mateřskou starostlivostí si získala diváky svým civilním herectvím a přirozeností. Dlouhou dobu to vypadalo, že se Marie Motlová bude věnovat výhradně divadlu, že není zkrátka typ, který by se hodil filmovým režisérům. Nicméně po padesátce se dočkala své velké příležitosti. Před kamerou se předvedla takovým způsobem, že pak nevěděla, kam dřív skočit. Celé to spustil režisér Jaroslav Papoušek, který si ji vyhlédl do role babi Homolkové v hořké komedii Ecce homo Homolka. Pro velký úspěch vznikly další dva navazující filmy Hogo fogo Homolka a Homolka a tobolka.
Trpká komedie, která mapuje soužití manželů Ludvy a Heduš Homolkových, jejich nezbedných dvojčat a prarodičů, budí úsměv i dnes. Archetypní pivař Josef Šebánek působí, že se pro tuto roli snad narodil. V jeho dědovi Homolkovi se poznalo jistě mnoho Čechů. Pak je tu nespokojená Heduš v podání Heleny Růžičkové a její ušlápnutý muž ztvárněný Františkem Husákem. Nepřehlédnutelná je i matka rodu Marie Motlová, která v trilogii o maloměšťácké rodině zahrála bez sebemenších znaků falše či křeče. Přesně takto se projevovala na scéně kladenského divadla, kde ji pro kameru objevil režisér Papoušek, blízký spolupracovník Miloše Formana. Byl to právě on, kdo v Marii Motlové objevil skvělou komediální herečku.
Její cesta k herectví byla poměrně krkolomná. Rodiče měli o budoucnosti dívenky, která se narodila 1. května 1918 v Boru u Tachova, jasnou představu. Měla se stát vzornou hospodyňkou a matkou početné rodiny. Na přání otce Marie vystudovala zdravotnickou školu a začala pracovat jako zdravotní sestra. Po určité době však u ní zvítězila láska k herectví, které se jí zalíbilo už v dobách jejího dětství, kdy sledovala své tety, kterak hrají ochotnické divadlo. I přes počáteční nesouhlas rodičů se rozhodla studovat za německé okupace pražskou konzervatoř, kam ji přijali hned na první pokus. Během studia sbírala herecké zkušenosti v málo známém divadélku ve Smetanově muzeu, kde hrála společně se svou kamarádkou Antonií Hegerlíkovou, kterou si mnozí diváci zamilovali díky její roli maminky v historickém seriálu F. L. Věk.
Antonie Hegerlíková
Po dokončení školy přijala Marie nabídku angažmá v divadle E. F. Buriana. Po jediné sezóně ji Jindřich Honzl angažoval ve Studiu Národního divadla. Po jeho zrušení v roce 1948 byla převedena do souboru činohry Národního divadla, ve kterém působila do roku 1950. „Bohužel pila, protože uvnitř byla nešťastná ze svého vzhledu. Zničilo jí to život. Jednou přišla opilá na představení do Národního divadla, a kvůli tomu ji vyhodili. Z venkova se díky talentu dostala do Národního, a když o místo v něm přišla, skončila zase ve venkovských divadlech,“ prozradila po letech její kamarádka herečka Antonie Hegerlíková.
Národní divadlo, Praha
Problémy měla také v osobním životě. První manželství se záhy rozpadlo. Ona sama o příčinách krachu jejího vztahu moc nehovořila. Uvádí se, že její muž měl být na svou ženu velmi hrubý. Štěstí se na Marii usmálo v kladenském divadle, kde se seznámila se svým druhým manželem Karlem Friedrichem. Tehdy se jí dařilo i kariérně. V době svého kladenského angažmá se začala objevovat před kamerou. Natočila homolkovskou trilogii, dále vzala například roličku babky od lahví v seriálu Žena za pultem, či roli hospodyně Emy v Nemocnici na kraji města. Nad drobnými rolemi nos neohrnovala. „A jestli mě baví i malé role? Řeknu vám upřímně: baví. Víte, já jsem už řadu let na divadle, a když se mi poštěstilo, že si na mě vzpomněli i filmaři, tak mě to samozřejmě zajímá a baví o to víc, protože na každé roli nebo chcete-li roličce něco je. A pak je tu ještě další moment: Já už sice hodně pamatuju, ale to ještě neznamená, že mě nezajímají noví lidé a jiný způsob práce. A s tím se u filmařiny setkávám dnes a denně a jsem tomu moc ráda,“ reagovala Marie v otázku v jednom novinovém rozhovoru, jestli ji uspokojují malé role.
Během působení na Kladně se stala vyhledávanou herečkou. Nedělalo jí problém být dopoledne v divadle na zkoušce, odpoledne na natáčení a večer už být opět v divadle a odehrát večerní představení. Během svého filmového a televizního tažení spolupracovala i s rozhlasem. Ve svém muži, kladenském herci Karlovi Friedrichovi, měla velkou oporu.
Úspěšná sedmdesátá léta vystřídala léta osmdesátá, kdy se ke slovu stále více hlásily hereččiny zdravotní problémy. I tak si nedokázala představit, že by jen tak seděla doma a užívala penze. „Vlála životem, kterého si uměla užívat. Nikdy nevěděla, kolik vydělala, a dokázala jet taxíkem na Šumavu na chalupu, protože ji bolely nohy,“ vzpomínala Hegerlíková.
Za každou novou roli byla vděčná. Její poslední byla postava penzistky v Papouškově snímku Všichni musí být v pyžamu, kde se opět setkala se svým hereckým synem z Homolků Františkem Husákem. To už ji trápily otékající nohy a otevřené bércové vředy, kvůli nimž ke konci života téměř nemohla chodit. Zemřela rok po uvedení svého posledního filmu dne 26. srpna 1985 v 67 letech.
Její urny se ujala kamarádka Antonie Hegerlíková, která se po čase stala rovněž manželkou jejího ovdovělého muže Karla Friedricha, se kterým se znala od mládí. „Když se s Karlem brali, byla jsem jí za svědka. A když jsem slavila sedmdesátku, Karel, tehdy už léta vdovec, mi přišel přát. Slovo dalo slovo a za tři měsíce jsme měli svatbu. Prožili jsme spolu nádherných devět let,“ prozradila. Jejich šťastné manželství ukončila Karlova smrt v roce 2003. Antonie v posledních letech života trpěla těžkou cukrovkou, kvůli níž musela prodělat několik amputací. Nakonec ji ale zradilo srdce. Naposledy vydechla 11. prosince 2012, tedy 9 let po smrti druhého muže. Antonie, Marie i Karel odpočívají společně v rodinné hrobce Hegerlíkové v Praze-Ďáblicích. „Chtěla jsem své blízké mít u sebe, nechtěla jsem je opustit,“ odůvodnila Antonie své rozhodnutí uložit ostatky svého chotě i kamarádky do její rodinné hrobky.
Zdroje:
ROHÁL, Robert. Mistři malých rolí. Praha: XYZ, 2005. ISBN 8086864359.
