Článek
Dovedl zahrát intelektuály, podivíny nebo morálně zcela rozpolcené postavy. Mnozí si jej spojují zejména s postavou žárlivého Turka z komedie Vesničko má středisková. Hlášku „Po žních půjdeš k Turkovi“, která zazněla z úst Mariána Labudy, zná snad každý.
Škála rolí, které Petr Čepek zahrál, je ovšem široká. Jeho pohled nešlo přehlédnout u černého myslivce v Babičce režiséra Antonína Moskalyka. Herecký koncert předvedl, když ztvárnil syfilitika Pavla Malinu v Herzových Petrolejových lampách. Skvěle zahrál také arcivévodu a vraha Nývlta v komedii Jára Cimrman ležící, spící. Ve výčtu nelze opomenout jeho poslední filmovou roli Fausta ve Švankmajerově Lekci Faust, za kterou získal Českého lva in memoriam.
K jeho výrazným postavám patřil také zemanský synek Ondřej v Vlkova ve Vláčilově historickém dramatu Údolí včel. „Původně jsem dostal roli, kterou pak hrál Somr, ale Vláčilovi pořád chyběl vhodný představitel Ondřeje. Termín natáčení se blížil, znovu se prohlížely kamerové zkoušky a Vláčil snad tlakem produkce a spolupracovníků obsadil mě. Proti své vůli. První natáčecí dny byly těžké. Moc mě nesnášel. Vzpomínám si na projekci denních prací, kde byl můj velký detail, a na to, jak křičel – Co je to za šerednýho Avara, já jsem tam chtěl Slovana! Byl jsem z toho pořádně zničený a nevěděl jsem, jestli se mám druhý den vůbec dostavit. Později jsme se ale úžasně sblížili a rozumíme si dodnes,“ vzpomínal v roce 1980.
Petr Čepek nebyl z těch, kteří by měli hned jasno, čím budou až vyrostou. Plachý chlapec poprvé spatřil světlo světa 16. září 1940 na pražském Smíchově. Jeho rodiče však pocházeli z obce Hrabůvka v Beskydech.
Bohužel Petr neměl moc času si svého tatínka užít. Zemřel totiž po banální operaci na plicní embolii. Maminka pak zůstala na dva malé syny sama. Znovu se již nevdala, žila jen pro ně. Rozhodla se opustit Prahu, kam se přestěhovali, když Petrův otec kývl na nabídku místa úředníka pražské sociální pojišťovny. Spolu se syny se vrátila do svého původního bydliště, na Ostravsko. Živila rodinu, pracovala jako ředitelka hudební školy. A jelikož nechtěla, aby se z jejích synů vyrostli darebáci, snažila se je vychovávat prostřednictvím knížek a hudby Jaroslava Ježka.
Petr se od útlého věku snažil mamince pomáhat. Jako by se rozhodl na sebe přenést funkci chybějícího otce. „Bál jsem se o mámu a o mladšího bráchu. Jako nejstarší chlap v rodině jsem za ně pociťoval nedětskou odpovědnost,“ prozradil v jednom ze svých rozhovorů v roce 1991.
Když nastal čas rozhodnout se, jakým směrem se bude profesně ubírat, všimla si jeho maminka jeho komediálních projevů a napadlo ji, že by se možná hodil pro herectví. Jelikož si nebyla jistá, domluvila mu roličku v amatérském souboru ve Vítkovicích, aby se otestovalo, zda má talent. Pro plachého a neprůbojného hocha, to nebyla zrovna příjemná zkušenost. Scéna, ve které se měl předvést, se odehrávala v námořnické krčmě. „Bylo mi patnáct, nejvýš šestnáct let a mou partnerkou byla dívka asi dvaadvacetiletá, hrála slečnu lehčího ražení, měla mi sedět na klíně, připíjet si se mnou, úkol zněl, abychom se, co chvíli políbili. A já jsem se docela přirozeně a úměrně věku – styděl. Cosi se ve mně zablokovalo a cítil jsem, že prostě nemohu. Takže mí první ochotničtí soudcové rozhodli, že talent nemám,“ vzpomínal na své herecké začátky.
Nakonec se i tak přihlásil k přijímacím zkouškám na DAMU a uspěl. Tehdy padl do oka Miloši Nedbalovi, který v něm rozpoznal talent a během jeho studií mu pomáhal překonat zbytečný ostych a získat sebevědomí. K jeho spolužákům patřil Josef Abrhám, či Jiří Krampol.
Petr, který působil jako introvert, se postupně otrkal. Možná i tak trochu díky svému spolubydlícímu na koleji, Ladislavu Mrkvičkovi, který byl pro každou špatnost. Spolu pomáhali Jiřímu Hrzánovi a Jiřímu Zahajskému dělat si legrácky z vrátného kolejí, spolu si také podali přihlášku do KSČ, do které nakonec nikdy nevstoupili.
Ladislav Mrkvička
Stalo se tak poté, co jejich ročník roku 1961 odjel na festival studentských divadel do Parmy, ze kterého se nevrátila jedna studentka. Shodou okolností měla něžný vztah s tehdejším děkanem. Byl z toho malér, kterému museli kolektivně čelit. Děkan navrhl, aby studenti, kteří se vrátili z Itálie, vstoupili do strany. Alespoň tak na to vzpomínal Mrkvička. Podle Petra se rozhodli vstoupit do strany po návratu z Itálie proto, že byli ovlivněni událostmi, které se odehráli na jejich italském představení. Když se je fašisti snažili vypískat, strhla se rvačka mezi nimi a komunistickou mládeží, se kterou tam byli v kontaktu. „Tak jsme oba podali přihlášky, do toho ale přišly události kolem majálesu, Mrkvičku zavřeli, jeho přihláška šla do koše a moje se ztratila cestou na školní sekretariát. Nikde jsme se tím nechlubili, protože jsme věděli, kam se ten režim u nás řítí a co obnáší,“ uvedl Čepek v jednom ze svých posledních rozhovorů, které uveřejnily Lidové noviny.
Když koketovali s myšlenkou vstupu do strany, netušili, co nastane za pár měsíců. Tehdy roku 1962 zaplnili studenti centru Prahy, neboť se konal majáles. Když zaplnili ulice, způsobilo to chaos v dopravě. Mrkvička proto vylezl na tramvaj a sundal kladku z troleje, aby vůz přestal najíždět do lidí. Měl tu smůlu, že byl vyfocen agentem StB. Jeho činnost byla vyhodnocena jako protirežimní výtržnost a pro Mrkvičku si následně přišli přímo na zkoušku absolventského představení. Všichni spolužáci museli podepsat, že je Mrkvička podvratný živel a že se od něj politicky distancují. Jediný, kdo nepodepsal, byl Petr Čepek, který raději odešel ze školy, aniž se dostavil ke státnicím. Naštěstí měl tou dobou už podepsané angažmá v Divadle Petra Bezruče v Ostravě.
Povinnou vojenskou službu absolvoval v Armádním uměleckém souboru, mezitím se zrodil Činoherní klub a Petr u toho nemohl chybět. Na prknech tohoto vyhlášeného pražského divadla, kterému zůstal věrný až do své předčasné smrti, doslova exceloval, takže si ho brzy všimli i v televizi a na Barrandově. V roce 1966 debutoval v černé komedii Hotel pro cizince. Následovaly další role a Čepek se díky své vizáži a hereckým výkonům začal usazovat v povědomí diváků.
Na nedostatek hereckých příležitostí si nemohl stěžovat. To, po čem však nejvíce toužil, byla rodina. Když se poprvé oženil s baletkou Helenou, věřil, že je to na celý život. Bohužel se ukázalo, že jeho žena nemůže mít děti, což jejich vztah nakonec pohřbilo.
Svůj sen o rodině nevzdával. Jeden čas dokonce randil s bývalou snoubenkou Waldemara Matušky, Jitkou Zelenohorskou, která se po rozchodu s populárním zpěvákem snažila nabrat druhý dech. Jelikož bydleli blízko sebe, často se potkávali a jedno léto to mezi nimi zajiskřilo. „Petr Čepek byl hrozně prima kluk a krásnej! A fantastický herec, nádherně mluvil. Často jsme se procházeli po vltavském nábřeží a on mi recitoval básničky. Prostě, nádherná prázdninová romantika,“ uvedla herečka ve svých pamětech.
Jitka Zelenohorská, 2016
Zatímco Jitka nejspíš v té době nebyla připravená na další vážný vztah, Petr to měl jinak. Bohužel ani jeho druhé manželství, ze kterého vzešla dcera Petra, nedopadlo dobře. Jeho druhá žena mu totiž utekla s kolegou ze showbyznysu Zdeňkem Rytířem. Štěstí našel až na třetí pokus s letuškou Ivanou, se kterou měl dceru Kristýnu. Než se ale oženil, musela Ivana projít velmi těžkou zkouškou a být schválená hercovou dcerou Petrou.
V období nastupující normalizace nejenže Čepek řešil soukromé karamboly, ale i to, jak se postavit k nabídce hrát jednu z klíčových rolí v poslední desítce třicetidílného seriálu o majoru Zemanovi. Roli, kterou odmítl, nakonec vzal Petr Štěpánek. Čepek se pak několik let potýkal s omezením své filmové práce.
V roce 1989 se Čepek zapojil do politického dění. Na jaře podepsal dopis, který žádal propuštění Václava Havla z vězení, následně podepsal petici Několik vět a v listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra. Byl součástí delegace, která jednala s tehdejším předsedou vlády Ladislavem Adamcem. Když byl pak Havel zvolen prezidentem, vrátil se opět k divadlu. V 90. letech působil na DAMU jako pedagog a zahrál si v několika filmech. Například fakíra v Obecné škole, nebo spisovatele v komedii Díky za každé nové ráno.
Václav Havel
Poslední 2 filmy už točil v době, kdy bojoval se zákeřnou nemocí. „Měl nejdřív rakovinu slinivky, kterou mu operovali, vlastně u nás jako jednomu z prvních. Potom mu ale bylo pořád blbě a doktoři z Karláku nedokázali říct, co mu je,“ popsala jeho dcera Petra. To, že se mu nemoc vrátila, před svými nejbližšími tajil. „To už měl metastáze všude a trpěl. Věděl, že umírá. Říkal mi: ,Když mě doktoři nechali kouřit, tak je to jasný‘“ , dodala jeho dcera, která tou dobou byla těhotná.
Poslední měsíce svého života trávil Čepek na své milované chalupě. Nicméně když už jeho bolesti byly nesnesitelné, rozhodl se pro hospitalizaci ve vrchlabské nemocnici, kde s ním byla i jeho poslední manželka Ivana. Uvádí se, že herec extrémně zhubl, vážil pouhých 30 kilo. „Paní Čepková pak jeden den odešla, protože už z toho byla naprosto psychicky vyčerpaná. Asi na půl hodinky šla do města a právě tehdy zemřel,“ prozradila hercova ošetřující lékařka. Jako by si svůj odchod načasoval tak, aby neodcházel před očima své ženy. Nechtěl ale nikoho svými trápeními obtěžovat. Dokonce ani svým pohřbem, kterého se dle jeho přání účastnili jen rodinní příslušníci. Zemřel 20. září 1994, čtyři dny po svých 54. narozeninách.
Zdroje:
ZELENOHORSKÁ, Jitka a SVITÁKOVÁ, Jindra. Jitka Zelenohorská: ujel mi vlak. [Praha]: Centrum české historie, 2016. ISBN 978-80-88162-06-3.
VOSTRÝ, Jaroslav. Petr Čepek: talent a osud. Praha: Achát, 1996. ISBN 8090222102.
