Článek
Petra Nárožného si mnozí pojí zejména s jeho komediálními rolemi, ve kterých hrál zpravidla vzteklouny. Do této škatulky jej dostala jeho první filmová role cholerického závodníka Volejníka v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje!, kterou ztvárnil ve svých 35 letech. Mezi jeho další výrazné postavy patří například agresivní šéfkuchař v komedii Což takhle dát si špenát, nebo pedant z černé komedie Ten svetr si nesvlíkej.
Z jeho úst zaznělo mnoho filmových hlášek, z nichž mnohé zlidověly. Kdo by neznal jeho výroky: „Je to rebel!“ nebo „Máchale, spadlo ti to. Asi vítr…“ z oblíbené pohádky S čerty nejsou žerty. Role výbušného kaprála mu dobře sedla.
Právě pro jeho charismatický a živelný herecký projev si jej vyhlédl Zdeněk Svěrák do svého filmu Vrchní, prchni!, který právem patří do zlatého fondu naší kinematografie. Komedie, která je prošpikovaná inteligentním humorem a skvělými hláškami, si získala srdce mnoha diváků. Objevila se zde paleta nezapomenutelných postav, jako například svůdná Manuela v podání Dády Patrasové či prodavačka Libuše Douchová, kterou hrála Zuzana Fišerová.
Dagmar Patrasová
V hlavní roli knihkupce Dalibora Vrány zazářil Josef Abrhám po boku své manželky Libušky Šafránkové. Přitom stačilo málo, a tuto roli měl Petr Nárožný. Právě na něj totiž myslel Zdeněk Svěrák při psaní scénáře kultovní komedie. Se svou představou o obsazení hlavní role však Svěrák narazil u režiséra Smoljaka, který chtěl do filmů obsazovat tzv. vážené herce. Smoljakova volba padla na Josefa Abrháma, s čímž měl zase problém Svěrák. Nakonec si ale Smoljak z režisérského křesla prosadil svou.
Velorex
I bez této role je filmografie Petra Nárožného poměrně početná. Zahrál si i v pohádkách a filmech pro děti. Namluvil i několik Večerníčků – například Mach a Šebestová, nebo Hugo z hor. Vidět jsme jej mohli i v několika seriálech, jako je třeba Hospoda, kde si střihl postavu hospodského Duška.
Jen u natáčení filmů a seriálů Petr Nárožný nezůstal, na televizních obrazovkách se objevil také jako moderátor zábavného pořadu Zlatíčka. „Těšilo mě bourat legendu, že co se dělá na Nově, je pro blbce. To víte, rád bych tam dělal něco jako Marek Eben Na plovárně; byla by tam lampička, dvě křesílka, a mám známé od ředitele hvězdárny po ředitele zoologické zahrady, s nimiž bych se na rozhovory dobře připravil. Akorát, a v tom mají dramaturgové Novy pravdu - dívalo by se na to čtyři a půl procenta lidí, což si komerční televize nemůže dovolit,“ uvedl v roce 2003.
Petr Nárožný
Se sledovaností pořadu problém nebyl. Petr se však setkával s tím, že se řada jeho známých styděla v pořadu vystoupit. „Víte, narazil jsem na spoustu lidí, kteří by do Zlatíček šli. Přiznávali, že se na ně rádi dívají a mě že si váží, že by i měli co říct, ale bohužel - měli by s tím problém, protože mezi českými intelektuály není dobré se na Nově ukazovat.“
S drtivou upřímností se Nárožný vyjadřoval k různým tématům, což v minulosti vyvolávalo vlnu reakcí. Například prohlásil, že mezi jeho dobrými přáteli nejsou odboráři, sociální demokrati anebo komunisti, protože s takovými lidmi by si nerozuměl. „Víte, problémy nemají jen lidé nemocní, staří nebo ti, kteří měli špatnou startovní čáru. Rozumím tomu, že těchhle se socialisti zastávají. Jenže politici neříkají, že je tu taky ohromná masa lidí líných, kteří nic kloudného neudělali, nepracovali na sobě ani pro své děti nic neudělali… Ale podílet se chtějí na všem, protože v demokracii je jejich hlas stejný jako hlas kohokoli jiného. Bohužel,“ prohlásil v roce 2003. O sedm let později se zase vyjadřoval k problému migrace, který vnímal jako časovanou bombu. Již tehdy upozorňoval, že Evropa pomalu vymírá a že je to problém, který se nedá rychle změnit. Ve spojení s tím, že se dle něj Evropa neumí bránit, předpovídal těžké časy. „Zahyneme, ale na našem náhrobku bude nápis, že jsme byli humanisté,“ konstatoval.
Spektrum témat, ke kterým se Nárožný dokáže s nadhledem vyjadřovat, je široké. Možná ani mnozí netuší, že se herectví na profesionální úrovni začal věnovat poměrně pozdě. Původně si přál být lékařem, ale vystudoval stavební fakultu. Už od dětství ale hrál ochotnické divadlo a lákal ho umělecký svět.
Narodil se 14. dubna 1938, tedy pár měsíců před tím, než byla podepsána mnichovská dohoda. Část druhé světové války prožil v Německu, kde zažil mnoho náletů. Jako malý kluk musel několikrát běžet s maminkou do sklepa. „Vím, jak vypadá fosforová bomba, viděl jsem mrtvé na ulici, ale to jsou zážitky dlouhodobým mírumilovným životem v socialismu zasypané,“ vzpomínal. Během těch hrůz, které kolem sebe viděl, však prý strach neměl. „Když máte kolem sebe milující rodiče, a to jsem měl, nějak vám ta hrůza kolem nedochází. Víte, že vás maminka nedá, a to stačí.“
Jak rostl, musel se rozhodnout, čím bude, až bude velký. „Když jsem začal brát na gymnáziu rozum, toužil jsem hluboce po lékařské kariéře. Ale zároveň jsem byl komediant, jakého má každá třída, aby z ní snímal hříchy - měl jsem poznámky, dvojky a trojky z mravů. Chtěl jsem být chirurg nebo ortoped, ale nešlo to a roku 1956 mi byl doporučen technický obor. Pak už mi bylo jedno, co vystuduju, a šel jsem na stavařinu, i když jsem k technice neměl vztah,“ popsal v rozhovoru pro idnes.cz.
Dokonce se zvládl poprat i s neoblíbenou matematikou. „Dnes vím, že je to jediný předmět, který učí člověka přesně, chcete-li exaktně, myslet. Vyžaduje ovšem ‒ a to je ta hrůza, že ‒ soustavné studium, bez toho to nejde. Když někdo řekl panu profesorovi Kubíčkovi, že vypočítal padesát příkladů a že studoval do noci a přesto tomu nerozumí a dělá chyby, tak mu odpověděl: ,Ty jsi neměl jít spát vůbec a do rána vypočítat těch příkladů pět set! Možná bys tomu pak rozuměl a chyby nedělal.´ Dnes by chudáka profesora rodiče nejspíš žalovali, že týrá jejich „malé budoucí osobnosti“. A kdyby u našeho soudu neuspěli, hnali by to k evropskému a pan profesor by nejspíš dostal výpověď.“
Poté, co z pragmatických důvodů vystudoval stavební fakultu na ČVUT v Praze, nastoupil jako inženýr architekt do práce ve Sdružení velkovýkrmen, kde působil v jedné projekční skupině se svými vysokoškolskými kolegy, mezi které patřil například zpěvák Pavel Bobek. „Rýsovali jsme prasečince, kravíny, silážní věže,“ vzpomínal Bobek.
Projektová činnost ale Nárožného nenaplňovala, proto hledal vyžití jinde. Ve třiceti letech začal působit na koncertech skupiny Rangers jako moderátor a bavič. O pět let později získal angažmá v divadle Semafor, kde řadu let vystupoval s Luďkem Sobotou a Miloslavem Šimkem. V té době začal dostávat své první filmové role. Po čase ale zatoužil stát se charakterním hercem, což vedlo k jeho odchodu ze Semaforu. „Když jsem přišel za Slávkem, že bych rád odešel do Činoherního klubu, on mi to posvětil. Řekl:, Petře, já vím, že chceš hrát vážné divadlo a že tě Semafor nebude bavit věčně, budu ti držet palce.´ Strávili jsme do té doby spoustu času společně, protože hrát u Šimka znamenalo deset povinných představení do měsíce v Praze a zbytek na zájezdech. Takže my jsme byli neustále pohromadě a těch nepublikovatelných zážitků bylo mnoho.“ Jeho sen o charakterní roli se mu splnil díky Činohernímu klubu, kde hrál hlavní roli v Hejtmanovi z Kopníku.
Herectví Petra pohltilo. Divadlo se pro něj stalo magickým prostorem, které jej nabijí. „I kdybych byl bohatý a měl rentu, tak chci pracovat, protože to je jediný motor života,“ uvedl v roce 2003.
Přesto nezapomíná na svůj osobní život. Ve své ženě našel skvělého parťáka, který sdílí jeho vášeň pro cyklistiku. Když se v roce 1972 vzali, rozhodli se pro netradiční svatební cestu. Vzali kola a společně vyrazili do Třeboně. Jihočeské město si manželé zamilovali natolik, že si tam pořídili apartmán. Jeho výhled však není jako vystřižený z turistických brožur. Z oken se Petr nekochá pohledem na rybník Svět či romantické uličky. Při ranní kávě se dívá na hřbitov, který na něj působí uklidňujícím dojmem. „Mám krásný výhled na hřbitov. Lidé k tomu často cítí podvědomý odpor, přitom zapomínají, že venkovský hřbitov je krásný, zcela jiný než pražský, který je depresivní. Rád sedím na balkoně a pozoruju všechna ta červená, žlutá a fialová světýlka,“ popsal.
Nárožný považuje Třeboň za svůj druhý domov. Tráví zde velkou část roku. Dokonce zde svým dvěma dětem, dceři i synovi, pořídil byty v centru Třeboně, aby byl své rodině nablízku. Před pár měsíci udělila Třeboň tomuto oblíbenému herci čestné občanství, což jej velmi potěšilo.
Třeboň si herce získala krajinou i podmínkami pro cyklistiku. V posledních letech však Petr musel své kolo odložit. Po vážném úrazu nohy se potýká s následky, které mu výrazně komplikují pohyb.
Koncem roku 2024 si při pádu v hotelové koupelně ve Zlíně zlomil stehenní kost. Od té doby mu chůze činí velké potíže, ztrácí stabilitu, padá a podle svých slov je často potlučený. Náročnou operaci, která by mu dle lékařů mohla pomoci, však odmítl. „V mém věku je to už hodně velké riziko, tak mám smůlu. Bez operace se to totiž nikdy nezlepší, říkají samotní lékaři,“ prozradil.
A tak omezil svou práci a více času věnuje svým vnoučatům, která jej nabijí energií.
Zdroje:
