Článek
Když je člověku okolo dvaceti, bývají letní dovolené spojené hlavně se zážitky, s cestováním, poznáváním nových lidí a míst. S letními měsíci se pojí letní festivaly, letní lásky, flirtování a pocit svobody. Je čas někam vyrazit, v podstatě kamkoliv. Poznat svět, užívat života. Máme čas, kdy můžeme hodit starosti za hlavu, kdy si z toho života můžeme urvat co nejvíce příjmeních zážitků, na které budeme ve stáří s úsměvem vzpomínat.
Když je člověk trošku starší a má i nějaký ty peníze a třeba i nějakého partnera, začíná se nad cílem své dovolené trošku více zamýšlet. I tak je ale celkem flexibilní a může si dovolit vyrazit na výhodný last minute zájezd. Tak nějak neřeší úroveň hotelu a odletový čas. Nemá kouli na noze v podobě malých dětí, může se přizpůsobit. A když to není all inclusive, žádná katastrofa.
Cestování bez dětí je absolutní pohodička. I když je fakt, že se to může občas nepříjemně zkomplikovat. V době, když jsem ještě studovala, vyrazili jsme s mým přítelem (budoucím manželem) na jednu takovou letní dovolenou. Zakoupili jsme si letenky u nízkonákladové společnosti, rezervovali hostel a vyrazili vstříc společným zážitkům do jižního Španělska. Pro mě to bylo podruhé, co jsem letěla letadlem, pro mého přítele to bylo se mnou tenkrát poprvé. Hned po přistání se objevil problém, když si mé zavazadlo omylem odneslo cizí dítko. Lámanou angličtinou jsme na letišti řešili ztrátu zavazadla. Prostě lahůdka. Nechali jsme tam na sebe kontakt a vyrazili autobusem do Granady, kde jsme měli rezervovaný první hostel. Naštěstí se nám z letiště ozvali, že došlo k omylu a moje zavazadlo nám dovezli. Nebyla to jediná nástraha, která nás na dobře naplánované dovolené čekala, i tak na ty časy ráda vzpomínám. Takové zátěžové dovolené jsou vynikajícím testem pevnosti vztahů.
Když se člověk zapojí do pracovního procesu, jeho nároky trošku vzrostou. U nás to nebylo ani tak o kvalitě služeb, jako spíše o cíli destinace. Už nám více záleželo na tom, kam se podíváme. Nechtěli jsme klasickou nudnou grilovačku na pláži, kdy hlavní náplní dne je opalování se na pláži či u bazénu. Ostatně vždy jsme své dovolené plánovali tak, abychom viděli i nějaké to zajímavé místo. Tentokrát jsme byli více hladoví po tom něco vidět, co jen tak všude k vidění není. Splnili jsme si sen a letěli na Madeiru. Tentokrát s cestovkou, která nám zajistila letenky a ubytování v levném hotelu bez stravy. Ostrov věčného jara nás nadchnul. Krásná příroda i trocha těch památek. Madeira se stala naší srdeční záležitostí. Je to místo plné kontrastů na malém území. Naleznete zde od každého trochu – vycházky v zeleni podél levád (závlahových kanálů), horské túry, rozbouřený oceán, malebné uličky v historické části Funchalu, nezapomenutelné výhledy. Vůbec mi nevadilo, že nemáme gastronomické zážitky v hotelové restauraci, že místo teplého oběda jsme si v supermarketu koupili nanuk, v lepším případě jsme pořídili něco z fast foodu.
Madeira, Vesnice Curral das Freiras
Vyzkoušeli jsme i all inclusive zájezd na Menorcu. Čistě abychom zjistili, co lidé na těch all inklusive zájezdech mají. A jo, bylo to příjemné. Mít možnost vyzkoušet něco, co člověk běžně doma nejí. Kvalita nabízených potravin byla o poznání lepší oproti těm, jaké člověk běžně kupuje u nás. Vydržet celý týden na jednom místě bychom ale nezvládli. Zvolili jsme zájezd tak, aby byla blízko hotelu také autobusová zastávka a my mohli vyrážet do okolí za poznáním po vlastní ose. Nechtěli jsme si půjčovat auto, protože nejlépe člověk destinaci pozná tak, že cestuje jako zdejší lidé. Stejně jsme cestovali i na Madeiře.
Před třicítkou, v době kdy jsem ještě neměla děti, jsem tak trochu koukala na cestující lidi s dětmi skrz prsty. Na Menorce jsem kroutila hlavou nad jejich chováním. Nad tím, jak se některá dítka vrhnou jak sarančata na hranolky a jiná, skvělá jídla je nezajímají. Vadilo mi, jak jsou nepořádná, hlučná. Mé vnímání rodin s dětmi se posunulo v okamžiku, kdy jsme na svět přivedli naší nejstarší dceru. Když jí byli necelé 2 roky, nechali jsme se zlákat představou pohodové rodinné dovolené u moře. Zaplatili jsme si all inclusive zájezd na Korfu. Představa o tom, jak se naše dítko bude spokojeně rochnit v dětském bazénu, stavět hrady z písku na pláži a my budeme mít také čas pro sebe, se rozplynula hned na letišti. Po tříhodinové cestě na letiště autem nám dcera předvedla pěkný záchvat vzteku při čekání na odbavení na letišti. Její řev doprovázelo válení se po zemi. Byl to boj ji uklidnit. Za zády jsem zaslechla paní, jak povídá své dceři: Ještě že ty jsi nebyla takový spratek! To byl ale teprve začátek. Tehdy jsme ještě o dceřiných diagnózách neměli ani tušení, přisuzovali jsme to únavě z dlouhé cesty. Nebyl den, kdybychom neřešili nějaký problém. Holčička, která doposud neměla žádný problém s cachtáním se ve vodě, se najednou bála jít do dětského bazénku, natož do moře. Stravování v jídelně bylo zkouškou našich nervů. Vše jí zajímalo. V novém prostředí byla rozlítaná, udržet ji u stolu byl nadlidský výkon. Z dovolené jsme přijeli vyčerpaní. Později jsme zjistili, že má dcera ADHD a Aspergerův syndrom.
Po této zkušenosti jsme rezignovali na další dovolené, od roku 2017 jsme neopustili republiku. Naše rodina se rozrostla, nyní máme 4 holčičky. Nejmladší jsou 2 roky. Čím jsou holky starší, tím je to lepší. Podnikáme tu a tam nějaký výlet. Jelikož už nemáme auto, cestujeme hodně veřejnou dopravou. Projevy nejstarší dcery se posunuly k lepšímu. Paradoxně se mi nyní, kdy máme 4 děti, zdá cestování snadnější, než když nejstarší dcera byla jedináčkem. Doba, kdy byla malá, byla extrémně náročná. Nyní, když už i máme více zkušeností, bych si možná i na nějakou tu dovolenou troufla.
Moje myšlenky na zaslouženou dovolenou umocňují všudypřítomné reklamy cestovek s nabídkami first minute. Venku hnusně, člověk je unavený, myšlenkově se chce cílit k něčemu příjemnému. Do toho na internetu vyskakují obrázky nádherných dovolenkových míst. „Vždyť si to po těch letech taky zasloužíš,“ ozve se nenápadný hlásek v mé hlavě. Zároveň se mi vybaví, jak si každoročně dávám předsevzetí, že budu také více myslet na sebe a dělat si drobné radosti. Roky stresů a spánkové deprivace si vybírají svou daň.
Nu, nedá mi to a mrknu na nabídky cestovek. Spadne mi brada. Když máte početnou rodinku tak jako já, musíte v konečné kalkulaci počítat s vyšší částkou. Když zadáte požadavek all inclisive, abyste si také odpočinuli od věčné přípravy pokrmů, a požadavek na leteckou dopravu, protože auto nemáte a autobusem by to byl s dětmi očistec, dostanete se na celkovou částku okolo 100 tisíc za týdenní rodinnou dovolenou pro 6 lidí. A to nejde o žádnou velkou exotiku, ale o levné Bulharsko. Když seženete rodinnou dovolenou za 80 tisíc, zjistíte, že je to vlastně dobrá cena. Pro mě trošku šokující zjištění. Žiju si totiž ve své bublině. V restauraci jsem byla naposled, když bylo točené pivo za 30 korun.
Každopádně je zajímavé sledovat svůj vlastní posun hodnot, posun očekávání od dovolené. Nyní už dovolenou nevnímám jako příležitost něco nového vidět a zažít. Dovolená je pro mě vidina odpočinku. Toho, že na chvilku vypnu, uniknu od všech těch stresů a že budu mít i možnost něco dobrého ochutnat, aniž bych to musela připravovat.
