Článek
Stárnutí populace strmě roste. V Česku je už přes dva miliony seniorů a podle odhadů se má do roku 2050 jejich počet zdvojnásobit. Podle dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) od poloviny 80. let 20. století počet lidí nad 65 let v Česku nepřetržitě početně roste. „Zatímco mezi 1. lednem let 2001 a 2011 se počet seniorů navýšil o 226 tisíc, v následujícím desetiletí mezi počátkem roku 2011 a roku 2021 to bylo o 515 tisíc,“ popsal ČSÚ. Ze všech tří hlavních věkových skupin se seniorská složka mění nejvýrazněji.
Lidé se dožívají vyššího věku a jsou více závislí na svých dětech, jelikož je ve vysokém věku často trápí nemoci. Do toho mladí lidé odkládají založení rodiny do vyššího věku, průměrný věk matky při porodu roste. Nezřídka tak dochází k situacím, kdy se lidé musí postarat o dvě generace – své děti a rodiče.
Tento jev lze vyjádřit indexem ekonomické závislosti, který porovnává početní stav složek populace obecně označovaných jako neproduktivní (0–19 a 65+ let) a ekonomicky produktivní (20–64 let). Podle dat ČSÚ tento index za deset let vzrostl z 59 na 72 osob mimo produktivní věk na 100 osob v produktivním věku.
Lidé, kteří musí skloubit dohromady péči o své děti a rodiče jsou v podstatě sevřeni mezi svými dětmi a rodiči. Tvoří tzv. sendvič, odtud vznikl výraz „sendvičová generace“. A jelikož se rodí méně dětí, stává se, že se lidé musí postarat o více seniorů – nejen o své rodiče, ale také rodiče svého partnera či manžela.
Termín sendvičová generace se skloňuje zejména v rozvinutých zemích. Až z 80% dopadá péče hlavně na ženy, které se v důsledku toho mnohdy potýkají také s finančními problémy. Mají pak horší podmínky, aby se samy zajistily na své stáří. Péče o blízké doprovází únava, vyčerpání, osamělost anebo izolovanost od okolního světa. Pokud nemají možnost, aby je někdo vystřídal a odlehčil jim, hrozí riziko vyhoření.
„Moji rodiče se o své rodiče ve stáří nestarali, bydleli sice daleko, ale návštěva třeba jednou, dvakrát za rok byla stejně málo. Většinou jsme jezdili, tedy všechna vnoučata, za babičkami a dědečky. Já jsem nakonec měla tři domácnosti - kromě vlastní, ještě u starých a nemocných rodičů a tchána. Pěkně jsem si to „užila“ a teď opravdu nechci, abych zůstala dětem na krku. Představa, že jdu třeba v sedmdesáti na „intr“, je hrozná, ale opravdu nechci svým dětem přidávat další starosti, mají dost vlastních. Máme se rádi, pomáhají mi, jak mohou, já se snažím pomoc oplácet, jak to jde, ale opravdu je nechci uvázat u své postele,“ vyjádřila v roce 2021 svůj názor paní Magda na portálu i60.cz v jedné diskuzi týkající se osamělosti seniorů.
Ne každý k tomu ale přistupuje takto rozumně. Jsou senioři, kteří lpí na svém domově a nechtějí žádnou změnu. Rodina může bydlet daleko a pak vzniká celkem složitá situace. „Svatá pravda v tom, že jak my se chováme k rodičům, tak se k nám jednou naše děti většinou zachovají. Řada lidí, co je znám, to tak měla a má. A také by člověk trošinku měl na ta zadní kolečka myslet, dokud je při síle. Dokud je schopen se například přestěhovat blíže k rodině nebo unese změnit adresu a oželet svoje větší bydlení. Není nic horšího, než když se děti důchodového věku dohadují, co si počít s ovdovělým rodičem, který se zuby nehty drží v domě, kde si už ani sám nezatopí, ani neuvaří a neuklidí, a hnout se prostě za žádnou cenu nechce. Na pečovatelák už to třeba ani není, na domov důchodců se čeká dlouho, ani jedno z dětí nemá tak prostorné bydlení, aby oželelo dočasně jeden pokoj,“ uvedla před 4 lety další diskutující z portálu i60.cz.
S manželem jsme řešili něco podobného s ovdovělým tchánem, který zůstal sám ve velkém domě. Jelikož máme 4 děti a bydlíme 200 km daleko, je vhodné se nad řešením případné péče o stárnoucího příbuzného alespoň zamyslet. Když se můj muž jen zmínil, zda by nebylo dobré uvažovat o přestěhování se do menšího bytu, který bychom zařídili a kde by si tchán hradil jen provozní náklady, hrozně se naštval. Tak moc lpěl na svém domě, že přestal se svým synem komunikovat a skončilo to vyděděním. Do prohlášení o vydědění dokonce mimo jiné uvedl, že se jej syn snažil dostat do domova důchodců.
I kdyby to tak bylo, co je špatného na tom zvažovat umístění stárnoucího seniora do domova důchodců? Zamyslet se nad tím, jak by se situace řešila v případě výrazného zhoršení zdravotního stavu? To jsou věci, které by se měly řešit v předstihu, protože kapacita domovů pro seniory zoufale nestačí. Vzhledem k demografickému vývoji počet žádostí o umístění roste. Šanci na přijetí má jen zlomek zájemců a někteří senioři čekají i roky. Mnozí se umístění nedočkají vůbec.
Své o tom ví například v krajem zřizovaném Domově seniorů Pohoda v Olomouci. Vloni obdrželi lehce přes 800 žádostí, přijali asi stovku seniorů. Přitom v roce 2023 bylo jen 647 žádostí. Místa prý chybí v celém kraji. „Většina lidí má podané žádosti a má jich hrozně moc. Přejí si jít někam poblíž, ale čekají třeba dva roky a jsou v tom pořadníku na 200. místě. Oni vůbec nevědí, jestli se toho dožijí. Paní mi minule říkala, že ji tam asi vezmou až v rakvi,“ popsala situaci sociální pracovnice Kateřina Čejková pro TN.cz.
„Je to možná trend sendvičové generace, kdy se lidé starají o své děti a už se musí postarat o své rodiče, případně prarodiče. (…) Zároveň je spoustu lidí, kteří jsou skutečně osamělí. Nemají rodinu, nemají potomky nebo ta rodina žije v zahraničí, na druhém konci republiky,“ uvedla vedoucí střediska pečovatelské služby Charity Olomouc Jitka Weigelová.
Bylo by to krásné, kdyby lidé mohli zestárnout v místě, kde jsou zvyklí, kde vychovali své děti. V jednom domě se svými dětmi, které se o ně starají. V místě, ke kterému mají sentimentální pouto. Ale doby, kdy rodiny zůstávaly na jednom místě, v jedné vesnici, byly více pospolu, jsou pryč.
A tak někteří lidé zůstávají sami ve velkém domě, nestojí o vykořenění. Přitom jim ubývají síly a mnohdy jejich prostory nejsou bezbariérové. Není to jen o místu, je to i o poskytnutí kvalitní péče. Nedostupnost pečovatelské péče v terénu situaci zhoršuje.
Ti, kteří žijí v dosahu svých potomků, spoléhají na svou rodinu. Je samozřejmě správné, aby se potomci postarali o rodiče, kteří je vychovali a kteří je nyní potřebují. Mnozí se ale takto dostávají do komplikované rodinné situace. Kvůli péči o své blízké musí uzpůsobit svou práci, někteří nemají k péči vhodné prostory, nemohou si rodiče vzít k sobě domů. Péče o seniora a dítě pro mnohé znamená vzdát se času pro sebe, odtrhnout se od vlastního života, což vede ke zvyšování stresu. Pečující jsou dlouhodobě vyčerpaní, nemají čas na odpočinek. To pak má dopady na celou rodinu. Je třeba, aby se o tomto tématu mluvilo a byla možnost odlehčení v rámci kolotoče povinností, tedy aby fungovali dostupné odlehčovací služby.
Zdroje:
