Článek
Podle výzkumu Institutu Solvo má většina Čechů rodinu na prvním místě. Dle autorky výzkumu, socioložky Jany Hamanové je rodina vnímána jako ta největší hodnota, a to napříč generacemi. Na druhém místě se u Čechů umístila práce a kariéra. Zdá se, že rodinné hodnoty hrají prim a lidem záleží na tom, aby jejich rodina fungovala. Lze tak usuzovat z toho, že 85 procent dotázaných souhlasí s tím, že nejlepší investicí v životě jsou dobré vztahy v rodině. Podobné závěry plynuly také z výzkumu z roku 2004, který provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Z dat vyplynulo, že 97 procent lidí uvedlo, že je pro ně důležité pomáhat rodinným příslušníkům a přátelům, žít ve spokojené rodině a mít přátele, s nimiž si dobře rozumějí.
Hodnota rodiny je u nás silně zakořeněná ještě z dob Rakouska-Uherska, kdy bývalo zvykem mít početnou rodinu, která fungovala jako jakýsi druh pojištění. Bylo zvykem, že v případě potřeby si lidé v rodině vypomůžou. Obnášelo to ale chození na pravidelné formální návštěvy a snášet tlak na dodržování určitých konvencí. Že vám to cosi připomíná? V mnoha rodinách to tak stále je, tedy až na tu vysokou míru porodnosti.
Po válce, kdy se moci chopili komunisté, se opět v lidech upevňoval pocit o významu rodiny, která je základem státu. Výměnou za lidskou svobodu dostávali lidé sociální jistoty v podobě stálého zaměstnání, zdánlivě bezplatné zdravotní péče, předškolní a školní výchovy, levného školního a závodního stravování a plošných sociálních dávek. Právo na práci se stalo pracovní povinností. Pracovitý člověk měl stejný plat jako lajdák, vzdělání nenacházelo odraz ve společenském ohodnocení. Lidé zlhostejnili a více než na kariéru se soustředili na svou rodinu.
I po změně režimu, jak se zdá, představuje rodina bezpečný přístav. Mnozí si pod tímto pojmem představí domov plný lásky, porozumění a jistoty. Jde o kotvu, ke které se vracíme a poskytuje nám zázemí. Pokud jsou v rodině dobré vztahy, funguje rodinná sounáležitost, zvládají její členové lépe každodenní starosti.
Rodiče se obvykle zajímají o životy svých dětí i když dospějí. Nebývá jim lhostejné, jakého si zvolí životního partnera, nechtějí, aby jim bylo ublíženo. A tak, když potomek přivede domů svého partnera, bývají všichni zúčastnění nervózní. Prvotní dojem bývá důležitý.
Jenže co když partner či partnerka zkrátka do rodiny nezapadá? Co když rodiče vyhodnotí, že pro jejich potomka by se hodil někdo „lepší“? Pak nastávají situace, které vyvolávají vlny a nad ostrovem bezpečí a jistoty se začnou stahovat mračna.
Stav, kdy je nový člen rodiny vnímán spíše jako vetřelec a členové rodiny mu to dávají pocítit, není ničím výjimečným. Jinak by přeci nevznikalo tolik vtipů o tchyních. Například: Zeť doprovodil nemocnou tchyni k lékaři. Doktor ji prohlédl a zeťák se ptá: „Je nějaká naděje, doktore?!“ Doktor: „Bohužel, je to jen chřipka.“ Podobný typ humoru je používán také v kinematografii. Jen si vzpomeňte na komedii S tebou mě baví svět. Mám na mysli scénu, kdy Pepa Bednář, kterého hrál Pavel Nový zavolá pro svou tchyni taxi a povídá: „Pane, buďte tak laskav a dovezte mou tchýni na nádraží včas.“ Načež taxikář reaguje slovy: „Buďte bez starostí pane, povezu Vaší tchýni, jakoby to byla moje vlastní.“
Pokud si s tchyní či s tchánem nesednete, zaděláváte si na dlouhodobé problémy. Z rodinných návštěv se stane utrpení, kdy je zkoušena vaše míra trpělivosti, co vše si necháte líbit. Mnohdy možná sami sebe překvapíte, jak moc dokážete zatnout zuby jen proto, abyste nedělali vlny a vyhnuli se případnému konfliktu.
Tchán či tchýně mají dojem, že mají patent na pravdu. Jenom oni ví, jak se správně seká trávník, jak se správně krájí chleba a jak správně vychovávat vnouče. Nedávno jsem četla článek o ženě, která snášela neustálou kritiku od své tchyně: „Pamatuji si, jak mi jednou v kuchyni vytrhla nůž z ruky, protože jsem prý brambory loupala příliš tlustě a plýtvala tak jídlem i penězi. „Tvoje matka tě zjevně nenaučila nic užitečného,“ pronesla ledově.“ A podobných příběhů je na internetu spousta.
Jsou rodiče, pro jejichž děti nikdy nikdo nebude dost dobrý. Mezi takové rodiče patřil i Jan Werich, kterému vadil manžel jeho jediné dcery Jany. Na první pohled by se mohlo zdát, že byl doktor Jiří Kvapil dobrou partií. Nicméně Werichovi se nepozdávalo to, že byl vyléčený alkoholik, měl 2 děti a za sebou již 2 rozvody. Když se ukázalo, že je to mezi nimi vážné, Werich se nad nápadníkem své dcery ušklíbl a Janě řekl: „Je ti jasné, že když se rozvedl dvakrát, tak se s tebou rozvede potřetí?“ I když se Kvapil snažil Werichovi od počátku zalíbit, bylo to marné. Později říkal: „Tam jim nebyl nikdo dobrý.“ Jejich manželství, ze kterého vzešla dcera Zdenka, přezdívaná Fanča, se nakonec rozpadlo.
Jan Werich
Každý rodič, kterému nesedne jeho zeť či snacha, by si měl vzít k srdci slova Jiřího Voskovce, které napsal v jednom z dopisů svému příteli Werichovi: „V posledním dopise máš jakési nevyjádřené, nicméně naznačené výhrady oproti „zeťákovi“, ale to je až příliš klasická normálka. Smím-li ti radit, nedělej zbytečné vlny a dej tomu vůli a klid. Jsi příšerný otec a tyran, i když si to tak sám v hloubi nemyslíš. Ale užs to tý svý krásný, chytrý dceři za ta léta zavařil dost, tak se uklidni a v této ošemetné éře jejího života čistě drž hubu a nech si všecko pro sebe. …Se svou pravou a nespornou moudrostí a citem dej Janě i tomu jejímu hodnou chvíli pokoj. To mi slib. Slíbils? Dobře.“
Tchán s tchyní, někdy i švagr či švagrová, mohu dokázat solidně brnkat na nervy a zavdávat příčinu manželským hádkám. Přehnaná péče či manipulace některých příbuzných dokáže napáchat poměrně velké škody. A může jít i o zdraví. Podle americké studie publikovaná v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences pravidelné setkávání s lidmi, kteří vám „pijí krev“ může mít vliv na rychlejší biologické stárnutí. Ukazuje se, že lidé, kteří nás pravidelně stresují, kritizují nebo vyčerpávají, působí na naše tělo podobně jako další chronické stresory, například finanční problémy nebo pracovní tlak. A pokud jde o rodinné příslušníky, je efekt stárnutí výraznější. Od takových lidí je totiž obtížnější se distancovat.
Pokud k vám příbuzní necítí respekt, stane se z kotvy, která poskytuje zázemí koule na noze, která vás stáhne ke dnu.
Zdroje:
KOVAŘÍK, J.; ŠMOLKA, P. Současná rodina : Problémy - konstanty - proměny – naděje. Praha : Asociace manželských a rodinných poradců ČR, 1996. bez ISBN.
BRDEČKOVÁ, Tereza. O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. 2. vydání. [Praha]: Limonádový Joe, 2022. ISBN 978-80-908444-1-4
