Článek
Jsou lidé, kteří si umí jasně vymezit své hranice, nemají problém stát si za svým a říct ne. Jsou asertivní, umí odmítnout, když se jim něco nelíbí. Pak jsou lidé, kteří to mají přesně naopak. Takový lidé bývají vnímáni jako lidé s velkým srdcem, neboť se snaží všem vyhovět. A to všem – šéfovi, kamarádům, rodině a cizím lidem na ulici. Když je někdo požádá o laskavost, neumí říct ne. Mají strach, že by se na ně druzí dívali špatně, nebo se chtějí vyhnout případným konfliktům.
Zdálo by se, že na tom přeci není nic špatného, když je někdo empatický, dobrosrdečný a obětavý. Problém je, že okolí si na takové chování brzy zvykne a dotyčný jedinec, který je vnímán jako ten hodný, začne mít pocit, že si ho nikdo neváží. Výsledkem je frustrace, vyčerpání a pocit, že ostatní jeho činnosti vnímají jako samozřejmost.
„Například Anna nastoupí do nové práce. Snaží se být co nejlepší a dobrovolně si bere práci navíc. Odměnou jí je vděk a spokojenost šéfů. Po čase se z tohoto způsobu práce stane standard, oceňování přirozeně ubude. Anna se cítí nedoceněně, zároveň si nedovede představit říct ne na další práci,“ uvedla pro názornost Psycholožka Lucie Papíková v rozhovoru pro deník.cz.
Silná potřeba všem vyhovět vzniká už v dětství. Je přirozené, že malé děti si říkají o pozornost, lásku a zájem. Celkem brzy u dětí vzniká vzorec, kdy jsou za nějakou svou žádoucí činnost pochváleni. Například když si uklidí hračky, rodič obvykle začne dítko hodnotit slovy, jak je šikovné. To může vést k tomu, že si dítě začne spojovat svou hodnotu s tím, jak jej druzí vnímají. Pak, když dítě nastoupí do školy, začne se orientovat na výkon, protože chce být pozitivně přijímáno. Po čase se naučí podřizovat, přizpůsobovat, aby kolem něj panovaly harmonické vztahy.
V dospělosti pak takovéto hodné děti myslí více na ostatní než na vlastní potřeby. Přemýšlejí nad tím, co si o nich ostatní myslí, jak před druhými vypadají. Těžce snáší kritiku a obtížně se prosazují. Naučí se žít podle přání ostatních.
Stejně tak to měla herečka Klára Pollertová -Trojanová, kterou proslavily už její dětské role například v seriálu Návštěvníci. V pořadu 13. komnata prozradila, že sama herečkou v dětství být nechtěla, že se k herectví dostala náhodou, když šla doprovodit svou sestru Veroniku na jeden konkurz. Filmařům neunikly její velké oči, a tak začala její herecká kariéra. Trávila více času na natáčení než ve škole, což špatně snášela. Cítila se opuštěná. Introvertní dívenka v podstatě plnila přání rodičů, neodvážila se jim říct ne. Zvykla si na to, že se musí umět přizpůsobit přání ostatních, což v budoucnu vygradovalo v psychické problémy.
Klára Pollertová-Trojanová
Nakonec se z Kláry přeci jen stala herečka. Když našla svou osudovou lásku, vypadalo to, že bude šťastná. Jenže po narození druhého syna začala trpět depresemi. V podcastu Čestmíra Strakatého uvedla, že na její psychické problémy mělo vliv vyčerpání. Své problémy se snažila řešit. Chodila na terapie, brala antidepresiva. Klára se dostala do stavu, kdy měla pocit, že se sama sobě ztratila. Rozhodla se, že změní svůj život, což obnášelo také odchod manžela Ivana Trojana. „Musela jsem změnit svůj život. Musela jsem odejít od manžela, a to bylo hodně těžký. Těžko se mi o tom mluví, o tom prozření, rozhodnutí, že to musím nějakým způsobem změnit, protože bych asi dál musela chodit na terapie a jíst prášky. Ta deprese by určitě neskončila,“ popsala v roce 2025.
Stejný rázný krok ve svém životě učinila rovněž mistryně světa ve sportovním aerobiku Olga Studničková Šípková, kterou bylo jeden čas všude vidět. Byla úspěšná podnikatelka, měla rodinu, zdálo se, že ji nic nechybí. Ona však byla k sobě velmi přísná a stále nebyla spokojená. Snažila se být ve všem dokonalá, což jí semlelo. Před lety si prošla syndromem vyhoření. Kvůli psychickému i fyzickému vyčerpání brala v roce 2013 antidepresiva. Poté, co dobrala antidepresiva, nabral její život nový směr. Stala se koučkou jednoho vzdělávacího projektu a začala dělat změny ve svém životě. Odešla z fitness průmyslu, přijala také nabídku účasti v taneční soutěži StarDance. Do soutěže šla s tím, že vyhraje. Jenže ve 4. kole nečekaně vypadla, což byl pro ni šok. Uvědomila si, že se až moc soustředila na to být nejlepší, místo toho, aby si ten tanec užila. Takový pocit selhání už nechtěla zažít. Musela změnit způsob uvažování. „V dětství se stane, že ty autority v tobě vybudují strachy. Co si o mě pomyslí okolí, bude mi to slušet? Neselžu dneska? Kdo mě pomluví? Kdo se na mě blbě podívá? Bude konflikt? Někdo mě vynadá? Přinesu dvojku? Bude špatně doma? A teď jedeš. A tohle všechno se někde usadí a zůstává,“ popsala své dřívější pocity v pořadu 13. komnata.
V jeden moment se přistihla, že až moc řeší ostatní. Začala se zastavovat nad tím, že má strach se i jinak obléknout, protože by si někdo mohl myslet, že jí to nesluší. Rozhodla se pro radikální změnu. V té době začala i jinak nahlížet na své manželství. V padesáti letech šla za svým prvním mužem a řekla mu, že s ním už nechce být. Našla si nový vztah a už si prý toho tolik nenabírá. Už ví, že si lásku a pocit štěstí nezíská „výkonem“. Naučila se plně respektovat a milovat samu sebe a dostala své tělo i duši do rovnováhy.
Umět naučit se vymezit své hranice, naučit se neupozaďovat své potřeby na úkor jiných je důležité nejen pro nás samotné, ale také pro naše vztahy. „Člověk, kterého lze označit za people pleasera, vnímá, že má hranice posunuté směrem od sebe dál, než by chtěl. Například si neumí říkat o své potřeby, neustále se mu děje, že na něj ostatní neberou ohledy nebo ho přímo zneužívají. Někdy si také neuvědomuje, jak moc se oproti druhým upozaďuje; necítí se být viděný a vnímaný jako rovnocenně důležitý. S tím souvisejí pocity nejistoty, nízká sebehodnota, nadměrné přemýšlení nad sebou samými,“ říká psycholožka Papíková. „Nejčastěji se bojíme o to, že by nás druzí přestali mít rádi, opustili by nás, přišli bychom o místo v práci a podobně. Ve zkratce musím být perfektní, jinak nebudu přijímaný,“ dodává.
Jenže takový způsob chování je sebedestruktivní. Když člověk potlačuje své potřeby a s nimi i své emoce, protože si nechce dělat zle, emoce se v něm hromadí. To může vést k frustraci, syndromu vyhoření či pasivní agresivitě. To se pak obvykle promítá do vztahů, neboť v takovém člověku postupně roste zlost na druhé a touha po změně.
A jak se takovým stavům tedy vyhnout? V prvním kroku je důležité uvědomění si, že má člověk problém. Člověk se musí naučit vnímat své potřeby a dávat sebe na první místo a to bez pocitu viny. Protože když je sám člověk spokojený, jsou pak spokojení i lidé v jeho okolí. „Čím lépe člověk rozumí sám sobě, tím lépe se mu hledají nové možnosti fungování. U people pleaserů je často přítomný strach. Pokud lépe porozumí, čeho a proč se obávají, lépe rozpoznají, kdy je obava iracionální a kdy naopak protektivní. Dále s klienty budujeme sebepodporu a sebevědomí. Také hledáme menší situace v životě, kdy není tak ohrožující zachovat se jinak než obvykle – třeba říct šéfovi „ne“,“ sdělila psycholožka Lucie Papíková. „Někdy může být nápomocné inspirovat se u lidí, kteří s držením hranic nemají potíže. Ať už lidé, které známe, nebo postavy z filmů, knížek a podobně. Možná v nich vidíme druhý extrém a můžou nám připadat bezcitní, neempatičtí a nechtěli bychom být jako oni. To není ani cílem, ale může být dobré zamyslet se, jak to dělají oni, že s hranicemi nemají problém a druzí to respektují,“ dodala.
Změna zavedeného chování v osobních či pracovních vztazích nenastává hned, začíná postupnými krůčky. Ze začátku je například dobré umět se pochválit za drobnosti, co se nám za den povedly. Naučit se nebýt k sobě tak kritický. Naučit se vnímat své potřeby a správně hospodařit se svou energií. Dopřát si odpočinek, pokud si o něj tělo i mysl řekne a nevyčítat si to. Zapracovat na komunikaci a nebát se vyslovit svá přání. A když se nám něco nezdá, naučit se v klidu postavit sám za sebe, nebát se nahlas říct, co nám vadí. Je to lepší než v sobě vše držet a pak jednoho dne vybouchnout. Když pak komunikujeme v emocích, nebývá to klidný rozhovor a bolí nejen nás, ale i okolí. Zkrátka jde o to opět najít svůj vnitřní hlas a poslouchat ho.
Zdroje:
