Článek
V seriálu Jedna rodina se otevřelo téma fobie z těhotenství. Jedna z postav se svěřila svému partnerovi, že nemůže mít děti, protože má vůči otěhotnění psychický blok. Někomu to možná přijde nepochopitelné. Vždyť kolik žen se radostně fotí s těhotenským bříškem a následně hrdě sdílí fotky na sociálních sítích. Ze své zkušenosti ale vím, že těhotenství bývá opravdu náročné a to nejen fyzicky, ale také psychicky.
Mateřstvím se život převrátí naruby. Změny nastávají už během těhotenství. Najednou je mnoho věcí, co žena nesmí, a naopak co musí. Z ženy se stává něco jako „chodící inkubátor“. Tak nějak se automaticky předpokládá, že se žena spousty věcí vzdá a zapomene na svá přání a tužby ve prospěch nového života.
Když jsem čekala svou první dceru, můj doktor v posledním trimestru dle ultrazvuku vyhodnotil, že mé miminko dostatečně neroste a že mám jít do nemocnice, kde mě budou mít pod dohledem a vše mi vysvětlí. Myslela jsem si, že si tam pár dní poležím a doufala, že se tím posune o pár dnů porod. Spletla jsem se. Byl mi vyvolán o 3 týdny dřívější porod.
Byla jsem velmi štíhlá, takže doktorka v nemocnici měla hned jasno a prohlásila: „No, tak to je jasné.“ Při ultrazvuku se vyskytly technické potíže a tak opsala údaje, které do mé těhotenské průkazky napsal můj doktor. Následovalo gynekologické vyšetření. Informovanost tragická. Jediné, co mi doktorka sdělila, bylo, že to bude trochu bolet a že pak budu možná trochu krvácet, ale že to bývá běžné. Vždy, když doktoři řeknou, že to bude trochu nepříjemné, nebo že to bude trochu bolet, připravte se na nejhorší.
Mám podezření, že mi byl proveden tzv. Hamiltonův hmat. Jde o metodu k urychlení porodu. Provádí se, když bývají porodní cesty připravené a je nutný informovaný souhlas pacientky. To se v mém případě nestalo. Po bolestivém vyšetření jsem byla odvedena na pokoj. Později následovalo další vyšetření a byl mi podán prášek, který napomáhá vyvolání předčasného porodu. Informovanost se vyřešila tím, že mi byly dány do rukou papíry k podpisu, které jsem si měla pročíst na pokoji. Z papírů jsem pochopila, že již byly učiněny kroky k vyvolání porodu. Tak nějak jsem marně doufala, že před vyvoláním porodu budou následovat další kontrolní ultrazvuková vyšetření a že mi minimálně někdo vysvětlí, co bude dál. Nejhorší je ten stres, když nevíte, co se vlastně děje.
Následoval porod, který byl extrémně bolestivý. Mé tělo na to ještě nebylo připravené. Byla jsem v hrozné křeči, měla jsem pocit, že nemůžu ani dýchat. Dcera se narodila v 36. týdnu, s hraniční váhou 2460 g. Na neonatologii se pan primář na vizitě divil, co tak velké dítě dělá v inkubátoru. V nemocnici jsme si pobyly ještě pár dní, z toho 3 dny strávila dcera v inkubátoru kvůli udržení tělesné teploty. A to byl teprve začátek. Pak se musí absolvovat několik vyšetření, zda je miminko v pořádku a co vyšetření, to stres.
Žádné z mých těhotenství neprobíhalo idylicky. Během dalšího těhotenství mi vyšly hraniční hodnoty u testu na těhotenskou cukrovku. Musela jsem si hlídat jídlo, chodit na kontroly a pravidelně odevzdávat vzorky krve. Vyfasovala jsem takové jehličky, abych si mohla z prstů odkapávat vzorky krve do malých odběrových zkumavek a ty pak odevzdávat ve zdravotnickém zařízení. Vybavuju si, jak jsem ubrečená seděla na vaně a řešila, jak mám tu krev ze sebe vymáčknout. Po píchnutí do prstu mi nešla krev odkapat do zkumavky. Až sem si říkala, že si snad vypomůžu nožem. Už jsem zvažovala, jak moc hluboko se mám říznout. Do toho mi nedělá dobře pohled na krev. Nakonec jsem se to dělání domácích odběrů vzorků krve naučila.
Zažila jsem i hospitalizaci na oddělení pro rizikové těhotenství kvůli zkrácenému děložnímu čípku. Naštěstí jsem tam byla jen týden. Doktor mi nařídil ležet, což ale byl docela oříšek, když jsem se musela starat o malé děti. Člověk tam nemohl skoro nic. Na ženách, co zde byly déle, to bylo znát. Hlavně na psychice. Vliv to má ale samozřejmě i fyzický. Ochabnou svaly, žena se cítí více unavená.
Být těhotná za covidu taky nebyla žádná sranda. Krom bolestí zad, křečí v břiše, nevolností spojené se zvracením, jsem si také „užívala“ toho, jak se venku s rouškou obtížně dýchá.
Při posledním těhotenství jsem si prošla pořádným stresovým obdobím díky pozitivnímu screeningu v 1. trimestru. Tento test se dělá preventivně kvůli zjištění rizika výskytu Downova syndromu. Když mi po odběru krve volala zdravotní sestřička, že se mám dostavit k doktorovi, aby mě informoval o horších výsledcích krevního testu, rozklepala jsem se. Než jsem se dostala k lékaři, honily se mi hlavou různé černé scénáře. Pak mi doktor sdělil, že mi vyšla vyšší hladina hcg, což znamená, že u mého dítěte vyšlo riziko Downova syndromu, konkrétně 1:200. Dostala jsem žádanku na genetiku, kde mi sdělí více informací. Objednala jsem se na genetickou konzultaci a opět vystresovaně čekala, co bude dál.
Praxe je taková, že při pozitivních výsledcích krevních testů čeká budoucí maminky konzultace, kde se provede zápis chorob, genetických vad, potratů v rodině a poté se provádí detailní ultrazvuk miminka. Následuje odběr plodové vody, nebo neinvazivním prenatální test z krve maminky, např. Prenascanem, který jsem podstoupila já. Odběr plodové vody totiž přináší i určitá rizika, která jsem nechtěla riskovat.
Vzorky krve se posílaly do laboratoře v Hongkongu, takže jsme zhruba měsíc netrpělivě čekali na výsledky. Byl to ohromný nápor na psychiku. Opět velký stres a to kvůli 0,5 % riziku postižení dítěte. Vždy, když zazvonil telefon, rozbušilo se mi srdce. Výsledky nakonec naštěstí sice dopadly dobře, nicméně mě to stejně úplně neuklidnilo. Výsledky testů totiž nejsou stoprocentní, vždy je tu nějaké riziko a jsou diagnózy, které se z testů a ultrazvuků nepoznají.
Těhotenství přináší jistě i radosti. Člověk se těší na nový život, je zvědavý, jaké to miminko bude, vymýšlí jména. Toto období s sebou přináší ale také stres. Je toho tolik, co se může pokazit. Navíc je žena pod vlivem hormonálního mixu a vše víc prožívá.
Samotný porod je pak kapitola sama pro sebe. Když se narodí zdravé dítě, je to ohromná úleva, že vše dopadlo dobře. Začíná nová kapitola života. Vše se změní. Nebývá to snadné období. Někdy to může chvíli trvat, než se rodiče se svým miminkem nějak sladí. Radost z dítěte doprovází stavy vyčerpání. Když to všechno člověk zvládne, začne vnímat svět trochu jinýma očima. Není to procházka růžovým sadem. Bývá to náročné psychicky i fyzicky. To, co žena musí vydržet a zvládnout je neuvěřitelné. Kéž by to nebylo bráno jako samozřejmost.
