Článek
Při těhotenství mé první dcery ultrazvuky a výsledky vyšetření z krve vypadaly v pořádku. Nic nenasvědčovalo tomu, že by byl s miminkem problém. Až v posledním trimestru se doktorovi zdálo, že miminko již dostatečně neroste, byl mi proto vyvolán zhruba o 3 týdny dřívější porod.
Dcera měla hraniční váhu pro donošené dítě, kvůli udržení si tělesné teploty byla ještě 3 dny v inkubátoru, jinak žádné zásadní známky problému nevykazovala. Byla hodně plačtivá, péče o ni byla náročná. Bylo běžné, že jsem ji uprostřed noci 2 hodiny uspávala. Tou dobou jsem ještě neměla zkušenosti, myslela jsem si, že to s ní možná pořádně neumím. Celkem brzy se naučila mluvit a ukázalo se, že co se týká řeči, je velmi šikovná. Místo, aby si hrála na hřišti, raději chodila po parkovišti a rozpoznávala značky aut. Časem se naučila vlajky států, brzy rozeznávala geometrické tvary, uměla barvy anglicky, to ještě před nástupem do školky. Měla vždy velmi bohatý fantazijní svět a byla přecitlivělá na některé zvuky.
Problém nastal s nástupem do školky. Hlavně kvůli jejímu impulsivnímu chování a afektům. Neustále ji musel být někdo za zadkem. Tehdy jsme měli podezření na ADHD. V tu dobu však byl problém sehnat klinického psychologa či psychiatra, který by nám naše tušení potvrdil. Když už jsme našli psychiatričku, tak mému popisu o jejich projevech nevěřila. Tvrdila, že jsem si to možná tak někde vyčetla a dceru pořádně nevyšetřila. Od jiných lékařů jsme slýchávali, že ji máme dát čas, aby sociálně dozrála.
Až s nástupem do základní školy jsme se dopracovali k nějaké diagnóze. Na naléhání školy kvůli dceřinému nevhodnému chování jsme podstoupili vyšetření u klinické psycholožky, která dceři diagnostikovala ADHD a časem i formu poruchy autistického spektra, konkrétně Aspergerův syndrom. To se projevuje např. nesouladem mezi intelektem a sociálním chováním, horší regulací emocí. Při zjištění jejich diagnóz, najednou vše do sebe zapadlo jak skládačka. Svým způsobem to byla i určitá úleva, že za její projevy chování nemůžeme. Za nevhodné chování dítěte je často označen rodič jako viník. Jsou však jisté projevy, které se výchovou velmi obtížně regulují. Její hendikep ovlivňuje nejen jí, ale i celou rodinu, která se dostává do sociální izolace.
Snažíme se, abychom dosáhli u dcery co největší samostatnosti. K tomu by nám pomohlo auto, které v současnosti bohužel nevlastníme. Založili jsme proto sbírku. Za případnou pomoc bychom byli moc vděčni.
Jsou hendikepy, které nejsou na první pohled vidět a které se ani v těhotenství nedají zjistit. Tím, že je dcera velmi bystrá, byla její diagnostika obtížnější. Kdyby měla problémy s učením se, možná by se na její hendikep přišlo dříve. V tomto ohledu může být paradoxně vyšší inteligence spíše ke škodě. Uvědomuje si, že je jiná a trápí ji to.
U prvního těhotenství podezření na nějaké postižení nebylo. U čtvrtého těhotenství naopak ano. Vyšel mi pozitivní screening v 1. trimestru. Tento test se dělá preventivně, kvůli zjištění rizika výskytu Downova syndromu. Podstoupila jsem proto následně neinvazivní prenatální test z krve maminky. Stres, který jsem zažívala při čekání na výsledky, bych nikomu nepřála. Naštěstí to dopadlo dobře a narodila se nám zdravá, usměvavá Evička.
To, zda se narodí zdravé dítě, není nikdy stoprocentně jisté. Testy odhalující případné vady mohou vyjít falešně pozitivní či negativní, ultrazvuk také nemusí být úplně přesný. Mohou nastat i nějaké komplikace při porodu. Vždy je nějaké riziko. Někdy se problémy projeví hned po porodu, někdy s nástupem do školky a někdy dokonce až s nástupem do základní školy. Když se něco takového projeví, bývá to pro rodiče dítěte velmi psychicky náročné. Ale dá se to zvládnout. Chce to jen čas.
