Článek
Tomáš Baťa se zapsal do dějin jako muž, který dokázal zajistit práci tisícům lidí. Ze svého rodného města dokázal vybudovat moderní průmyslovou velmoc. Nechal stavět továrny na přidruženou výrobu, legendární dvojdomky, školy i nemocnice.
„Byl to prý nejchudší kraj republiky, téměř neobyvatelný,“ poznamenal herec Petr Nárožný v jednom z rozhovorů v době, kdy se léčil ve zlínské nemocnici. Baťova rodina jej prý odjakživa něčím přitahovala. „Víte, mě kolem Tomáše Bati fascinovala řada věcí, mimo jiné také jeho jednání, chování. Prý si například dával schůzky v zajímavých časech. Chtěl se scházet za osm minut čtrnáct, nebo v osm dvacet sedm. Když tohle uděláte, nikdo nepřijde v jiný čas. Má pocit, že je-li čas takhle konkrétní, musí jít o závažný důvod.“
Tomáš Baťa se vypracoval od píky. Narodil se 3. dubna 1876 v rodině zlínského ševce a už odmala vynikal svou samostatností. Už jako malý chlapec vyráběl boty pro panenky z kožených odřezků, které zbyly otci. Ty pak za pár krejcarů prodával na trhu.
Když mu bylo 8 let, jeho maminka umřela. Otec se pak znovu oženil a přestěhoval rodinu do Uherského Hradiště. Tam se Tomášovi narodil další sourozenec – Jan Karel, který si říkal Jan Antonín Baťa.
Tomáš šel v otcových šlépějích. Koukal mu pod ruce a snažil se naučit rodinnému řemeslu. Jen co se vyučil, požádal otce, aby mu vyplatil peníze z dědictví po matce, jenže narazil. Jeho otec to odmítl, a tak se Tomáš vypravil do Vídně s vidinou, že tam bude prodávat vlastnoručně ušité boty sám. Jeho kroky směřovaly k jeho sestře Anně, která mu finančně vypomohla. Jeho podnikatelské plány ale brzy skončily, protože ve Vídni nedostal úřední povolení k vykonávání řemesla. A tak si pro něj otec do Vídně přijel, což pro mladíka bylo velmi ponižující.
Tomáš to však nevzdával. Se sestrou Annou a s bratrem Antonínem založili roku 1894 první vlastní továrnu na výrobu a opravu obuvi. Jelikož Tomáš ještě nebyl podle tehdejších zákonů plnoletý, byla firma napsaná na jeho staršího bratra. Původně žádali o povolení obuvnické živnosti v Uherském Hradišti, tam ale neuspěli, a tak se vydali do rodného města, kde položili základy své podnikatelské činnosti.
Tomáš Baťa se sourozenci
Bohužel, jeho bratr nasekal dluhy, které nestíhali splácet. Poté, co Antonín narukoval na vojnu, ujal se vedení podniku Tomáš. „Brzy si mne práce podrobila celého. Všechno požehnání mého života počalo se tohoto dne. Pochopil jsem svoji pošetilost v napodobování lenošných lidí, ať pánů či nepánů. Vykonáváním všech dělnických prací našel jsem cesty, které vedly k úspoře materiálu i zjednodušení dělníkovy práce… Suroviny nosil jsem na zádech z otrokovického nádraží od půlnočního vlaku, deset kilometrů od Zlína. Do rána jsem s jedním dělníkem nakrájel materiál a ráno vydal dělníkům. Dělníci pracovali ve dne v noci, až bylo dílo hotovo. Pak zase dělníci vyspávali a já jel v noci odvézt zboží, dovézt novou surovinu a i peníze na výplatu… Sám jsem nakupoval materiál, sám jej pořezal nebo střihal, sám rozdělil mezi dělníky, sám přijal a prohlédl pár po páru, sám vyplatil dělníky, sám provedl všechno knihování a vyúčtováni…“ popsal později.
Tomáš Baťa
Díky jeho urputnosti se z dluhů dostali, ale pak přišly další problémy. Firma, u níž měli všichni ševci včetně Baťových uloženy směnky, zkrachovala a hrozilo, že je tato situace zruinuje. Bylo třeba vymyslet nějakou inovaci. A tak Tomáš přišel s nápadem začít šít boty z plátna, které bylo mnohem levnější a dostupnější než kůže. Tehdy se zrodily tzv. baťovky, plátěné boty s koženou podešví a elegantní špičkou z kůže. O cenově dostupné boty byl velký zájem. O prosperitu firmy se zasloužila i sestra Anna, která řešila hospodaření firmy. Záhy si mohli dovolit skupovat pozemky ve Zlíně a rozšiřovat firmu.
Poté, co se Tomášova sestra provdala, bylo nutné najít někoho, kdo by vedl účetnictví. V tom Tomáš dostal tip na učitele Františka Štěpánka. „Trávili spolu spoustu času, Štěpánek totiž chodil s Drahomírou Babičkovou a Tomáš s její sestrou Marií. Vše přirozeně spělo k tomu, že se oba páry brzy zasnoubí a vezmou, jenže v roce 1905 odjel Tomáš na svoji první cestu do Ameriky a bylo jasné, že veškerou energii vloží do budování firmy. Po návratu zjistil, že Marie onemocněla a nemůže mít děti, a tak se s ní rozešel… Vyvolalo to pořádný skandál, protože takovou ostudu si její rodina samozřejmě nenechala líbit. Tomáš Baťa jim musel vyplatit statisícové odškodnění, a navíc přišel o Štěpánka, který se logicky přiklonil na stranu Marie,“ prozradil Pavel Hajný, autor knihy Tomáš Baťa zblízka.
Pak onemocněl jeho bratr tuberkulózou a roku 1908 zemřel. Výhradním vlastníkem firmy se tak stal Tomáš, kterému se dařilo rozšiřovat výrobu. Počet dělníků rostl, nastal tedy problém, kde je všechny ubytovat. A tak začal s výstavbou tzv. Baťových domků a řady dalších budov, které dnes tvoří charakteristickou architekturu města.
Zlín, domy pro dělníky
Pak firma roku 1912 přešla na výrobu celokožené obuvi a nastala řada opatření k prohloubení racionalizace práce. Dělníkům, kteří nedosáhli předepsaného pracovního výkonu, byly účtovány k náhradě tzv. ztráty na režiích. Zároveň padaly pokuty za špatně provedenou práci. To se dělníkům samozřejmě nelíbilo, a tak se Baťa musel potýkat s první stávkou svých zaměstnanců. Tehdy situaci vyřešil tak, že stávkující propustil a na jejich místa přijal nové nekvalifikované pracovníky.
Ve firmě platila přísná pravidla. „Například když se do módy dostaly bílé plátěnky a s bílým plátnem byl problém: jakkoliv Tomáš Baťa prosazoval na pracovišti čistotu, kdejaké smítko prachu, natož stopa lepidla představovaly nepřekonatelnou překážku. Překonatelná u Baťů byla jako vždy takto: před dílnou se dělníci zuli a použili bělostné cvičky, na sebe pak bílou zástěru k použití jen na jeden den. A s první skvrnou si ji museli převléci i během směny. Na krku měl každý na šňůrce čistý rýžový kartáč na smetení každého smítka. Na hlavě samozřejmě bílou čepici,“ popsal Pavel Hajný.
V roce 1912 se Baťa oženil s dcerou správce vídeňské dvorní bibliotéky Marií Menčíkovou, absolventkou dívčí školy Vesna v Brně, se kterou se seznámil na plese vídeňských Čechů. Možná měla v plánu se provdat za někoho z vídeňské šlechty. Nicméně „pětatřicetiletý Baťa jí ale učaroval tím, jak si dokázal v životě poradit a jak směle šel za svými cíli. Chtěl hlavně vybudovat firmu, kterou jednou předá svým potomkům. V předmanželské smlouvě si proto vymínil, že Marie musí porodit dítě…,“ uvedl Pavel Hajný. A tak se také stalo. Po dvou letech od svatby se jim narodil syn Tomáš.
Marie sice neměla v manželově firmě oficiální postavení, ale přesto se zde výrazně podílela na společenských kontaktech. Stala se velmi činnou v sociální a zdravotní sféře a patřila k uznávaným osobnostem Zlína.
Pak přišla první světová válka a s ní velká obchodní příležitost. Baťova firma získala velkou zakázku na 50 000 párů vojenských bagančat a počet pracovníků rychle rostl. Těch, co se podíleli válečné výrobě, se totiž netýkala mobilizace.
Po válce se však pro Baťu situace zhoršila, výroba klesla na 20 %. I s tímto problémem si nakonec dokázal poradit. Přesto se to neobešlo bez problémů v podobě stávek dělníků. Těm dočasně snížil mzdy o 40 % s tím, že jim současně začal zajišťovat potraviny, oděvy a další potřebné věci za poloviční ceny. Aby vyprázdnil plné sklady, rozhodl se ke snížení cen zboží o 50 %. Poloviční ceny působily jako magnet, Baťovy levné boty začaly ovládat trh. Zároveň sestavil svoji kandidátní listinu ve volbách do obecního zastupitelstva s heslem „Chci pracovat pro všechny. Bojovat proti bídě.“ Volby vyhrál a stal se ve Zlíně starostou.
Baťa začal budovat síť prodejen i v zahraničí a počet jeho zaměstnanců raketově rostl. V druhé polovině 20. let již Baťa ovládal polovinu československého exportu obuvi a po vzoru Forda zavedl pásovou výrobu. Stal se čtvrtým nejbohatším člověkem v tehdejším Československu. Baťa začal podnikat i v dalších sférách hospodářství, začal se zajímat o výrobu obráběcích a obuvnických strojů, letecký průmysl, výrobu pneumatik, punčoch, gumových hraček a o pojišťovnictví.
Tomáš Baťa s manželkou u letadla Junkers
Jeho život vyhasl, když byl na vrcholu sil. Osudným se mu stala letecká havárie v dnešních Otrokovicích dne 12. července 1932. Měl naplánovaný let svým soukromým letadlem do Švýcarska, kde měl být přítomen u otevření nové pobočky v městečku Möhlin. Zároveň plánoval navštívit svého syna Tomáše, který tam pobýval a měl v plánu usadit se v Severní Americe. Jeho otec jej chtěl ještě před vycestováním do Severní Ameriky vidět a pokusit se mu rozmluvit jeho rozhodnutí.
Let byl kvůli mlze o 1 hodinu odložen. Jenže Baťa nedbal na varování, že v mlze nemůže pilot bezpečně vzlétnout, trval na odletu, neboť chtěl být na místě v naplánovaný čas. A tak krátce před šestou hodinou ranní letadlo odstartovalo. Krátce po startu ale spadlo z výšky kolem 20 až 30 m poblíž továrny na Bahňáku. Jak Baťa, tak i jeho pilot, který ještě v rukou svíral knipl letadla, jako by chtěl do poslední chvíle zabránit tragédii, zemřeli. Co se přesně stalo, dosud není zcela jasné. Tomáši Baťovi bylo 56 let.
Zdroje:
