Článek
Po staletích života v habsburské monarchii, po čtyřech letech války, kdy lidé trpěli nedostatkem jídla a nejedni přišli o své blízké, se mnozí radovali a nadšeně vítali vznik samostatného státu. Věřili v lepší budoucnost. Vzhlíželi ke zvolenému prezidentovi, který byl vnímán jako symbol demokracie a také jako mravní autorita.
Tomáš Garrigue Masaryk
Pamětníci na něj vzpomínali jako na skromného člověka. Na setkání s ním nezapomněla například prvorepubliková hvězda stříbrného plátna Adina Mandlová, kterou pozval na návštěvu do Lán Jan Masaryk. Znali se ze Společenského klubu. „Jezdili jsme kolem parku asi tak půl hodiny a na ten zážitek nezapomenu v životě. Alice mě pak pozvala dovnitř a ukázala mi tatínkovu ložnici, která byla zařízena velmi skromně, jako pokoj někde v nemocnici. Jediná ozdoba tam byla ta kytička fialek, již jsem mu přinesla, jinak bylo všechno tak skromné a chudičké, ve stylu, jakým on žil. Ovšem ostatní pokoje v zámku byly zařízené s velkým nákladem a přepychem, který, jak Honza tvrdil, starý pán neschvaloval a necítil se v něm nikdy doma. Ale velký člověk prostě nepotřebuje přepych, peníze a slávu. To jsem si já tenkrát, bohužel, za vzor nevzala,“ uvedla herečka ve svých pamětech.
Adina Mandlová
O Masarykově životním stylu se zmínil také Pavel Kosatík, autor knihy Devět žen z Hradu. Když u sebe doma někoho s manželkou hostili, podávali na stůl co nejvíce jednoduchá jídla a čaj do obyčejných sklenic. Masaryk byl totiž přesvědčen, že vaření je ztrátou drahocenného času. Říkával, že on sám jí jen tolik, aby se tělo a duše udržely pohromadě. Údajně snil o tom, že bude jednou vynalezena jakási „tabletka“, která bude dokonalou náhradou za jídlo. Člověk ji ráno spolkne a po zbytek dne nebude muset řešit stravování. Dokonce ani nekouřil a alkohol si dal jen výjimečně. A to na lékařský předpis, pro zvýšení tlaku. Jedinou jeho neřestí bylo pití velkého množství černé kávy nebo čaje.
Těchto povzbudivých pochutin zkonzumoval za svůj plodný život nejspíš velké množství. Když zemřel, truchlil za něj celý národ. Následovalo období, které se neslo ve znamení strachu a ohnutého hřbetu.
V době nacistické okupace se Masarykův syn Jan stal ministrem zahraničí londýnské exilové vlády a řešil mezinárodního postavení Československa za války i po ní. Snažil se také povzbudit okupovaný národ prostřednictvím svých rozhlasových projevů na stanici BBC.
V osobnosti Jana Masaryka se skloubil kosmopolitní nadhled a špičková diplomacie. O to větší pak bylo překvapení, když se v roce 1945 smířil s orientací Československa na Sovětský svaz. Určitou dobu sice doufal v úlohu ČSR coby „mostu mezi Východem a Západem“ a v demokratizaci SSSR, při své návštěvě Moskvy však pochopil, že byl naivní. V roce 1947 prohlásil: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“
Vladimír Clementis a Jan Masaryk
Pro Jana Masaryka, který válku strávil se Velké Británii byl návrat do Prahy nejspíš tak trochu rozčarováním. Byly momenty, kdy nad chováním Čechů kroutil hlavou. „Poznal jsem ho teprve po válce na první recepci, kterou pořádal v Černínském paláci jako ministr zahraničí. Když viděl, jak se všichni vrhli na mísy jídla a obložených chlebíčků, smál se, že jsou u nás lidi tak nenažraní,“ vzpomínal ve své knize režisér Otakar Vávra, kde se také zmínil o svém přesvědčení, že Masarykova sebevražda byla vraždou.
Přišel únor 1948 a moci se chopili na dlouhá léta komunisté. Následovalo znárodňování, politické procesy, cenzura, budování kultu osobnosti… Lidem se vryly do paměti fronty, které byly téměř na všechno. Na druhou stranu měli všichni určité sociální jistoty. Ten, kdo byl k režimu loajální, získal levné bydlení. Pro mnohé se stalo standardem bezplatné zdravotnictví a školství či levné základní potraviny a služby.
Časem však sílily hlasy, které volaly po změně. Po sametové revoluci v roce 1989 se naše země otevřela světu. Se svobodou nicméně přišly nové problémy, které nás provází dodnes.
Změny nenastaly jen v politickém uspořádání, ale také v životním stylu a hodnotovém žebříčku lidí. Mnozí si zvykli na konzumní styl života. Zážitky hledají téměř všude. I ve stravování. Češi s oblibou sledují kulinářské soutěže, ve kterých se hodnotí práce se surovinami i estetika uspořádání jídla. V posledních letech zažívá rozmach tzv. zážitková gastronomie, kdy host očekává nějakou formu prožitku, nejlépe však všech smyslů, aby odcházel plný dojmů.
Když už si lidé zajdou do restaurace, obvykle prý očekávají víc, než jen obyčejný guláš či rajskou, kterou pamatují z dob školní jídelny. To zvyšuje nároky na provozovatele restaurací. „Zákazníci chtějí vyšší kvalitu, lepší suroviny a propracovanější zážitek, ale zároveň nejsou ochotni za to zaplatit víc. Pro restaurace je to obrovská výzva. Musí splnit rostoucí očekávání hostů, ale nemohou si dovolit zdražit, protože by o ty samé hosty přišly. A to všechno v době, kdy jim rostou náklady a chybí personál,“ prohlásil minulý rok Jan Bartík, generální ředitel společnosti RATIONAL.
Touha po kulinářských zážitcích není vlastní jen Čechům. „Cestování za autentickými kulinářskými zážitky či vínem je celosvětový trend…,“ prohlásila v roce 2024 ředitelka Odboru cestovního ruchu MMR Silvia Doušová. Zdá se, že těch, kteří cestují za gastronomickými zážitky přibývá a pokud se tomuto trendu Česká republika nepřizpůsobí, mohla by tratit.
Z lidí se stali požitkáři. Také T. G. Masaryk si dokázal pochutnat na jídle. Miloval škubánky, krupicovou kaši, bramboračku a vůbec jeho nejmilejší jídlo byly švestkové knedlíky s mákem připravené tak, jak mu je dělávala maminka. Nepotřeboval mnoho a nejspíše ani neřešil estetiku uspořádání jídla na talíři. „Žaludek si potřebuje odpočinout, jako každý pracující úd, a toho se mu dostane vyhladověním. Mnoho lidí ale nechává svůj žaludek dřít do úmoru - přejídat se je jako nosit nad své síly těžká břemena,“ říkával.
Z objektivních hledisek se máme lépe než naši předci. A jak se říká, s jídlem roste chuť. Dnes jsou lidé více vybíraví. Dávají přednost jídlu, které má nějaký příběh. Škoda, že se mnozí soustředí více na své chuťové pohárky a zjišťování rodokmenu kuřete na talíři než na to, co se děje kolem nich.
Zdroje:
KOSATÍK, Pavel. Devět žen z Hradu. Praha: Mladá fronta, 1999. ISBN 8020417766.
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
MANDLOVÁ, Adina. Dneska už se tomu směju. Praha: Československý filmový ústav, 1990. ISBN 8070040580.
