Článek
Zpěvák s černými kudrnatými vlasy a uhrančivým pohledem sklízel v 60. letech jeden úspěch za druhým. V roce 1962 se Matuška stal prvním československým Zlatým slavíkem, nazpíval řadu hitů, které si lidé broukají dodnes. Mezi ty nejpopulárnější patří například Ach, ta láska nebeská, Tam za vodou v rákosí, Jó, třešně zrály, Růže z Texasu a samozřejmě také hit Tereza, který inspiroval mnoho maminek při výběru jména jejich dcerušek. Touto písní se při hledání jména pro svou dceru Terezu Brodskou inspirovala také Jana Brejchová, která si s Matuškou zahrála právě ve filmu, kde ona píseň zazněla.
Tereza Brodská
Když Matuška zpíval své vyznání v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, prožíval milostné vzplanutí k mladičké herečce, jejíž popularita zrovna nabírala na obrátkách. Onou slečnou byla Jitka Zelenohorská. V muzikálu měla malinkou roli jedné z chovanek dívčího penzionátu. Během šedesátých let se stala jednou z nejobsazovanějších osobností mladé generace. Její nejslavnější rolí byla Zdenička Svatá z oscarových Ostře sledovaných vlaků. Scéna, kdy jí výpravčí Hubička razítkuje pozadí, se stala ikonickou.
V době, kdy se seznámili, byla Jitka ještě studentka gymnázia. Tehdy se sedmnáctileté dívce zdál o 14 let starší dvakrát „šťastně“ rozvedený Matuška na ni trochu starý. „On na mě čas od času někde čekal, vzal mě do divadla a na večeři, doprovázel mě domů. Ale já jsem si nějak stále netroufala, i když jsem ho obdivovala,“ vzpomínala Jitka ve svých pamětech. Jako vzorný gentleman na ni občas čekal i před školou, z čehož si Jitka s kamarádkami dělávala legraci, „že je jako starý pán s pytlíčkem bonbonků a s čokoládou.“ Matuškův zájem o Jitku neunikl jejímu otci, který z toho nebyl nadšený: „Jednou když mě doprovázel domů a vystoupili jsme z taxíku, stál tam můj tatínek a byl takový nenaložený. Walda se mu představil, ale tatínkovi se moc nelíbil, chytil ho za klopy a začali se strkat.“ To ještě Jitčin tatínek netušil, že onomu „chuligánovi“ poskytne na rok střechu nad hlavou.
Než se Matuška stal hvězdou, žil velmi skromně. Neměl vlastní byt, přespával tedy po různu. V polovině 50. let, kdy působil v Chebu jako tajemník osvěty, spával v kanceláři, kde tekla jen studená voda. Když pak získal angažmá v Semaforu, řešil svou bytovou situaci přespáváním přímo na jevišti na vyřazené oponě, anebo na lehátku. „Přespával jsem v divadle… Klid tam nemáš, musíš čekat, až všichni odejdou, někdy je ti blbě, ale nemůžeš si ani lehnout, pak se konečně natáhneš a najednou vprostřed noci někdo přijde, protože kdekterej kamarád a kamarádíček ví, že tam seš, přijde třeba parta s flaškou, protože už je všude zavřeno – a teď je vyhoď! Někdy máš chuť s nima sedět, někdy taky ne, ale není ti to nic platný, protože pokaždý s nima sedět musíš!“
Když pak přešel do divadla Rokoko, mohl si už dovolit uvažovat o nějakém tom bytě. Měl štěstí, že jeho kolega ze Semaforu Zdeněk Braunschläger zrovna organizoval stavební bytové družstvo. A tak si pár nadšenců našlo jednu půdu v činžáku v horní části Václavského náměstí a začali ji rekonstruovat na 4 byty a ateliér. Samozřejmě na vlastní náklady. Nějakou dobu to trvalo, než se staveniště změnilo ve Waldův 45metrový dvoupokojový byt. Do té doby musel volit nouzové řešení. Tím nouzovým řešením se ukázal byt Jitčiných rodičů.
Po skončení natáčení Kdyby tisíc klarinetů zavolal Walda Jitce s tím, že by ji rád viděl. Prohodili pár slov, když tu se jej Jitka zeptala, kde bude ten večer spát. „Věděla jsem, že spí porůznu, občas v divadle, občas si půjčuje byt, nebo u známých. On řekl, že neví, tak jsem mu nabídla, aby šel spát k nám – věděla jsem, že tatínek je služebně mimo Prahu. Doma nikdo nebyl, ani maminka, ani bráchové – a to se často nestávalo. Walda uviděl gauč, padnul na něj a vmžiku spal. Když se maminka s bratry asi v deset večer vrátili, šeptala jsem, že tady mám spícího pana Matušku. Všichni z toho byli vedle, maminka začala šílet, převlékala peřiny a uložila ho do pokoje ke klukům. Zůstal u nás rok,“ popsala Jitka ve své knize.
Jitka Zelenohorská, 2016
Mezi Waldou a Jitkou nešlo o nějaký krátký románek. Žili spolu celkem 5 let mezi lety 1963 až 1968. Tvořili jeden z nejsledovanějších párů. Dokonce se i zasnoubili. V začátcích se museli smířit s přespáváním u Jitčiných rodičů s jejími 2 bratry v jednopokojovém bytě přebudovaném na 2+kk. Po roce se konečně stavba Waldova bytu chýlila ke konci a tak se konečně mohli stěhovat. I tak ještě nějaký čas bydleli v suti. „Když už to vypadalo, že všechno skončí, Walda si vzpomněl, že chce krb, a znovu se bouralo. A já jsem pořád uklízela,“ vzpomínala na jejich začátky Jitka.
Těch pět let vztahu bylo bouřlivých. Jitka slavnému zpěvákovi dělala sekretářku, starala se mu o domácnost, do toho se věnovala své herecké profesi. Tu a tam musela překousnout nějakou tu nevěru. Když do Wadlova života vstoupila Olga Blechová, jeho budoucí žena, doufala, že jde o přechodnou záležitost. Spletla se.
Poté, co se na Jitčiny narozeniny v listopadu 1967 zasnoubili, Jitka doufala, že jeho pletky s Olgou skončí. Pak přišlo pražské jaro a oba cítili nadšení z politického uvolnění. V té době se jim také dařilo pracovně. V létě roku 1968 vyrazili na Českobudějovicko prohlédnout si na doporučení známých několik chalup. Zatoužili tehdy po venkovském sídle. V té době bylo chalupaření exitem mnoha lidí. Tehdy jim dle Jitčiných vzpomínek padl do oka nádherný velký mlýn, dokonce zaplatili zálohu 7000 korun.
Koupi mlýna zapili u přátel v Českých Budějovicích. Ti jim také poskytli na noc ubytování, přespávali v bytě naproti budějovických kasáren. Na druhý den měli v plánu vrátit se do Prahy. Z poklidného spánku ráno Jitku vyrušil Waldův hlas: „Tady je válka a ty spíš!“ Byl 21. srpen 1968. Pohled z okna bytu děsil. Kasárna byla v pohotovosti a nad hlavami jim létala sovětská letadla. Pustili si rádio s nadějí, že zjistí, co se děje. Jitka prý vybízela Waldu, aby šel do rozhlasu a promluvil k lidem, on to však odmítl. Měl strach jako většina lidí.
Invaze sovětských vojsk do ČSSR, 1968
Jejich pobyt na jihu Čech se protáhl o 4 dny. Všichni totiž panikařili a ze strachu, že bude válka, vykoupili benzín. Snoubenci si tak nemohli natankovat. Když už se vydali na cestu svým malým fiátkem, svíral se jim žaludek při pohledu na kolonu tanků, která jela proti nim. „Párkrát nás zastavili a občas jsem musela zastavit já, protože jsem už dál nemohla. Z Budějovic jsme vyjeli kolem osmé večer a přijeli do Prahy po půlnoci.“ Naštěstí v pořádku dorazili domů. Koupě chalupy byla za těchto okolností nepodstatná. Na vyhlídnutý mlýn možná vzpomínal v dobách, kdy zpíval:
Znám starý mlýn, už ho znám pár zim
dvůr, modrou tůň, šikmý štít.
Sem jezdívám se svým trápením
prach všedních dnů z očí smýt.
Léto vystřídal podzim a ve Waldovi zrála touha po změně. Ke konci roku 1968 se Jitce rozplynul sen o jejich společné budoucnosti, neboť Matuška vztah ukončil. Stalo se tak v Londýně, kam Matuška odjel na zájezd se Státním souborem písní a tanců a svou kapelou Mefisto. Jitka jela s jeho kapelou jako doprovod, neboť kluci prý neuměli anglicky. Zároveň v Anglii měla setkání s filmovými fanoušky Ostře sledovaných vlaků.
Jednoho večera si Walda na Jitku našel čas a sedl si s ní do baru. Potřeboval jí sdělit, že ji má sice rád, ale že má rád také Olgu. Ten večer udělal za jejich vztahem tlustou čáru. Zařídil Jitce předčasný odlet domů, mezitím nechal vystěhovat její věci ze svého bytu.
Roku 1969 začal Matuška novou kapitolu svého života po boku Olgy Blechové, která se k němu po vystěhování Jitky nastěhovala. Vzali se v roce 1976 a založili rodinu. Od roku 1986 žili se synem Waldemarem na Floridě, kde si koupili vilu za 72 tisíc dolarů.
Po sametové revoluci se Matuška marně snažil vysoudit svůj byt na Václavském náměstí, který po jeho emigraci propadl státu a který následně koupil úspěšný manažer zdejšího showbyznysu František Janeček. Soud však zpěvák prohrál.
František Janeček, 2019
A tak se soustředil na svůj americký domov, který mu maximálně vyhovoval. Vila v luxusní čtvrti města Saint Petersburg, které je pověstné největším počtem slunečních dní v roce na světě, se pro něj stala oázou klidu. Zdejší klima bylo příznivé pro jeho zdravotní stav, neboť trpěl astmatem. Vyhovoval mu i bazén v jehož blízkosti měl bar s pípou, naplněnou oblíbeným plzeňským pivem. V jeho domě nechyběl ani kinosál či koupelna se sprchou, kterou měl upravenou přesně na svou výšku a postavu. Jeho domov se stal i místem, kde naposledy ve svých 76 letech vydechl. Příčinou smrti byl zápal plic a následné selhání srdce.
Zdroje:
ZELENOHORSKÁ, Jitka a SVITÁKOVÁ, Jindra. Jitka Zelenohorská: ujel mi vlak. [Praha]: Centrum české historie, 2016. ISBN 978-80-88162-06-3.
MATUŠKA, Waldemar; FOUSTKA, Ivan. To všecko vodnes čas. 2. vyd. Praha: Olympia, 1970. 189 s. cnb000211884.
