Článek
Základní problém při odhadování rychlosti pohybu různých organismů je v tom, že jednoduše nemáme k dispozici dostatek dat, změřených rychlostí, filmových sekvencí při maximální rychlosti pohybu nebo přímých měření času při běhu na vyměřené vzdálenosti. Existují sice neobvyklé pokusy s měřením rychlosti běhu pštrosů nebo gepardů, více údajů máme samozřejmě o závodních chrtech nebo koních. Pomáhají také kontrolované laboratorní pokusy s pohybem na běžícím pásu (například u pštrosů), některá pozorování slonů, nosorožců a žiraf v přírodě přitom doplňují naši hrubou představu. Virtuální modely a anatomické studie zaměřené na kostru i svalstvo recentních i dávno vyhynulých obratlovců dokreslují další podrobnosti a povědomí o této problematice se v posledních letech poněkud zlepšuje. Díky tomu už byly odstraněny některé nesmyslné odhady a u mnoha vyhynulých tvorů jsme získali vůbec první poučené odhady. Jak rychle se tedy pohybují někteří současní živočichové podle posledních zpřesněných odhadů?
Zejména o tom poskytuje informaci nedávno vydaná vědecká studie paleobiologa Johna R. Hutchinsona, zaměřená na evoluční biomechaniku obřích suchozemských obratlovců.[1]V této zajímavé práci je uvedeno, že obří rozměry (hmotnost nad 1000 kg) se u terestrických obratlovců vyvinuly v průběhu vývoje přinejmenším třicetkrát. Při hmotnosti nad 100 až 300 kg přitom u většiny forem dochází k výraznému úbytku schopnosti rychlého běhu a mnohé takové formy dokonce ztrácejí schopnost rychlého pohybu zcela. Při hmotnosti nad jednu tunu už žádný známý savec nedokáže běhat stejně rychle jako například kůň. Maximální hmotnost suchozemského obratlovce je v práci udávána ve velmi širokých rozpětích, od „velmi malého“ o dvaceti tunách (přičemž dnes víme, že i středně velcí sauropodi vážili obvykle více)[2] až po extrémních 1000 tun (hmotnost, které se patrně nepřiblížily ani největší velryby)[3].
A jak rychle se tedy skutečně pohybují dnešní suchozemští tvorové? Začněme u těch v současnosti největších suchozemských živočichů, tedy u slonů afrických (Loxodonta africana).[4] Mnoho lovců a cestovatelů po africkém kontinentu přicházelo dlouhou dobu s historkami o slonech, schopných běhat rychlostí až přes 40 km/h. Důkazem měl být například tachometr terénního vozu, který byl chobotnatcem pronásledován. Skutečnost je ale jiná, a to ve více ohledech. Tak především, sloni vůbec běhat nedokážou, umí vlastně pouze rychle chodit (nenastává u nich tzv. letová fáze pohybu)! Maximální ověřená rychlost pohybu pak u nich dosahuje přibližně 5,27 m/s (19,0 km/h), jak ukázala přímá měření v terénu v roce 2010.[5] Sám autor nové studie nicméně jak pro slona afrického o průměrné dospělé hmotnosti kolem 6000 kg, tak i pro slona indického (Elephas maximus) o hmotnosti kolem 4000 kg udává maximální rychlost pohybu až kolem 7 m/s (25,2 km/h). V roce 2006 rozborem natočeného materiálu odhadl rychlost pohybu pro 2790 kg těžkého jedince slona indického rychlost 6,8 m/s (24,5 km/h).[6]
Zastaralá obrazová rekonstrukce mladého slona afrického. Dodnes nevíme s jistotou, jak rychle se tito obří chobotnatci vlastně dokážou pohybovat.
Téměř s jistotou jsou však přehnané údaje z roku 1983, kdy byla pro slona afrického odhadnuta velmi vysoká rychlost 9,7 m/s (34,9 km/h).[7] Sloni by zkrátka stometrovou trať „prokráčeli“ za nějakých 14 až 19 sekund, lidským sprinterům by tedy nekonkurovali. Podobně přehnané jsou s největší pravděpodobností také odhady maximální rychlosti pro žirafu o hmotnosti 1000 kg (16,7 m/s neboli 60,1 km/h).[8] Novější odhady se ostatně pohybují spíše do hodnoty 11 m/s (39,6 km/h)[9]. Také v případě žiraf jsou tedy údajně pozorované „sprinty“ při rychlosti výrazně přes 50 km/h nejspíš pouhou fikcí. Z velkých zvířat vychází ve studii jako nejrychlejší nosorožec tuponosý (Ceratotherium simum), který i při hmotnosti kolem 3000 kg dokáže na kratší vzdálenost „cválat“ rychlostí 7,5 m/s (27,0 km/h).[10]I tak se ale jedná sotva o poloviční hodnotu oproti odhadovaným 50 až 60 km/h, udávaným některými pozorovateli přímo v terénu. Tak jako tak je nosorožec nejvíce „atleticky“ stavěným obřím zvířetem současnosti.
Konečně i hroši obojživelní (Hippopotamus amphibius) při dospělé hmotnosti 2400 až 3000 kg dosahují podle Hutchinsona maximální rychlosti kolem 7 m/s (25,2 km/h), jedná se tedy o možný limitní údaj, který se nachází již velmi blízko jakési skutečné hraniční rychlosti, dosažitelné z hlediska anatomie a fyziologie takto velkými terestrickými obratlovci.[11] Samozřejmě je téměř jisté, že při ověřených pozorováních a měřeních v přírodě i v laboratořích vědci nezaznamenali absolutní „rekordní“ rychlosti, takže výsledky by ve skutečnosti mohly být ještě o pořádných pár procent lepší. Osobně si dokážu představit, že nosorožci mohou běhat i rychlostí přes 30 km/h a sloni nebo hroši za nimi jen o kousek zaostávají. Žirafy pak možná zvládnou i rychlost přes 40 km/h, čímž se zhruba vyrovnají nejlepším lidským sprinterům (oficiální rekord zatím činí 44,7 km/h, ovšem bylo jej dosaženo v uměle vylepšených podmínkách atletického stadionu).[12] Další zajímavé údaje nabízí studie v tabulce, zahrnující celkem 151 druhů savců.
Například gorile nížinné (Gorilla gorilla) je kladena maximální rychlost 31,5 km/h, pomyslným králem je však i v tomto případě kočkovitá šelma gepard štíhlý (Acinonyx jubatus) s impozantním údajem 108,5 km/h (30,1 m/s). A maximální běžecká rychlost myši domácí (Mus musculus domesticus)? Ta činí asi 3,54 m/s, tedy 12,8 km/h – což je velmi slušné, když uvážíme, že typická myš měří na délku jen 7,5 až 10 cm (nepočítaje ocásek).[13] Rychlostní údaj o bipedním „rekordmanovi“ pštrosovi dvouprstému (Struthio camelus) ve zmíněné práci uveden není, ale v jiné nedávno publikované studii ano – činí prý 62,8 km/h (17,4 m/s).[14] To je přitom ještě poměrně málo, když uvážíme, že pštrosům bývala kladena maximální rychlost v rozmezí 70 až 96,6 km/h![15] Je tedy jasné, že ohledně rychlosti běhu vyhynulých dinosaurů nelze ani přes množství zajímavé výzkumné práce z posledních let říci nic zcela určitého…
---------
Odkazy:
---------
[1] Hutchinson, J. R. (2021). The evolutionary biomechanics of locomotor function in giant land animals. Journal of Experimental Biology. 224 (11): jeb217463.
[2] Sander, P. M.; et al. (2011). Biology of the sauropod dinosaurs: the evolution of gigantism. Biological Reviews: Cambridge Philosophical Society. 86 (1): 117-155.
[3] Hokkanen, J. E. (1986). The size of the largest land animal. Journal of Theoretical Biology. 118: 491-499.
[4] Larramendi, A. (2016). Shoulder height, body mass and shape of proboscideans (PDF). Acta Palaeontologica Polonica. 61 (3): 537–574.
[5] Ngene, S. M.; et al. (2010). The ranging patterns of elephants in Marsabit protected area, Kenya: the use of satellite–linked GPS collars. African Journal of Ecology. 48: 386-400.
[6] Hutchinson, J. R.; et al. (2006). The locomotor kinematics of Asian and African elephants: changes with speed and size. Journal of Experimental Biology. 209 (19): 3812–3827.
[7] Garland, T. (1983). The relation between maximal running speed and body mass in terrestrial mammals. Journal of Zoology. 199: 157-170.
[8] Alexander, R. M., Langman, V. A.; Jayes, A. S. (1977). Fast locomotion of some African ungulates. Journal of Zoology. 183: 291-300.
[9] Basu, C. K.; et al. (2019). The running kinematics of free-roaming giraffes, measured using a low cost unmanned aerial vehicle (UAV). PeerJ. 7: e6312.
[10] Alexander, R. M.; Pond, C. M. (1992). Locomotion and bone strength of the white rhinoceros, Ceratotherium simum. Journal of Zoology. 227: 63-69.
[11] Garland, T. (1983). The relation between maximal running speed and body mass in terrestrial mammals. Journal of Zoology. 199: 157-170.
[12] Graubner, R.; Nixdorf, E. (2011). Biomechanical Analysis of the Sprint and Hurdles events at the 2009 IAAF World Championships in Athletics (PDF). New Studies in Athletics. 26: 1/2 (19-53).
[13] Hotchkiss A. K.; Vandenbergh, J. G. (2005). The anogenital distance index of mice (Mus musculus domesticus): an analysis. Contemporary Topics in Laboratory Animal Science / American Association for Laboratory Animal Science. 44 (4): 46–8.
[14] Hirt, M. R.; Jetz, W.; Rall, B. C.; Brose, U. (2017). A general scaling law reveals why the largest animals are not the fastest. Nature Ecology & Evolution. 1 (8): 1116–1122.
[15] Davies, S. J. J. F. (2003). Birds I Tinamous and Ratites to Hoatzins. In Hutchins, Michael (ed.). Grzimek's Animal Life Encyclopedia. 8 (2nd ed.). Farmington Hills, MI: Gale Group. str. 99–101.
