Článek
Mezi nejznámější scény československého trikového snímku Cesta do pravěku z roku 1955 patří i setkání s podivným robustním savcem, jehož rodovému jménu Uintatherium se někteří členové výpravy vysmívají (načež jsou svým „vedoucím“ upozorněni, že pravěcí tvorové musejí být pojmenováváni právě názvy odvozenými z řečtiny a latiny). O jakého tvora tedy šlo a co nového o něm dnes víme? Uintatherium, tedy „zvíře z pohoří Uinta“ byl velký býložravý savec z vyhynulého řádu Dinocerata, vzdáleně příbuzného dnešním kopytníkům. Tito robustní čtvernožci, připomínající hrochy a nosorožce, žili v období eocénu (starší třetihory či paleogén) asi před 49 až 37 miliony let.[1]
V současnosti jsou rozlišovány již dva vědecky platné druhy tohoto rodu, U. anceps ze Severní Ameriky a mírně mladší U. insperatus z Číny. Jednalo se tedy o značně rozšířený a dlouho existující rod, který byl v průběhu doby pojmenován zhruba šesti různými rodovými jmény (dnes již neplatnými). Nejnápadnějším znakem tohoto savce byla jeho mohutná a pevná lebka o délce kolem 75 cm, vykazující poměrně unikátní stavbu (její tvar je plochý a konkávní, což je znak, známý už pouze u některých zástupců tzv. brontotérií). Mozkovna uintatérií však byla poměrně malá, stejně jako celá lebeční dutina, což bylo dáno zejména výraznou tloušťkou lebečních stěn. Na svrchní straně lebky se navíc nacházely tři páry špičatých výrůstků, podobných „růžkům“ (osikonům) na hlavách žiraf.[2]
Ty byly nejspíš produktem pohlavního výběru a mohly představovat jakýsi prvek atraktivity samců v očích samic. Výrazné špičáky, které čněly z horní čelisti, mohly být uintatérii využívány k obraně, ale například také k trhání vodního rostlinstva, kterým se zřejmě přednostně živila. Vzhledem k pohlavnímu dimorfismu byly tyto zuby výrazně větší u samců uintatérií. Zajímavé je, že vzdáleně připomínají „šavlovité“ tesáky pozdějších kočkovitých šelem, zahrnovaných do kategorie tzv. šavlozubých tygrů. S těmi však samozřejmě uintatéria neměla prakticky nic společného (kromě prosté skutečnosti, že se v obou případech jednalo o pravěké savce). Jisté je, že se jednalo o velké a mohutné tvory.
Lebka druhu Uintatherium anceps dokládá, o jak podivného savce se jednalo. Expozice Národního přírodovědného muzea v Paříži.
První fosilie těchto dávných savců byly objeveny v poslední třetině 19. století na americkém středozápadě a staly se vedle dinosauřích zkamenělin jedním z hlavních objektů tzv. Války o kosti mezi znesvářenými paleontology Edwardem D. Copem a Othnielem C. Marshem.[3] Jejich kolega Joseph Leidy v roce 1872 popsal druh U. anceps jako U. robustum podle nálezů z oblasti Fort Bridger ve Wyomingu (dnes území okresu Uinta).[4] Následně byly fosilie stejného druhu objeveny při více než dvaceti dalších příležitostech, a to na různých místech Wyomingu a Utahu v sedimentech souvrství Wakashie, Bridger i jiných. Právě proto obdrželo uintatérium postupně několik dalších rodových jmen, než se ukázalo, že všechny zkameněliny patří ve skutečnosti jednomu jedinému rodu.
Velkým překvapením byl objev fosilní lebky nového druhu uintatéria z čínské provincie Che-nan, a to ze sedimentů souvrství Lu-š' (Lushi). Nový druh byl formálně popsán roku 1981 jako U. insperatus.[5] Uintatéria se stala populárními pravěkými tvory, jak dokládá nejen jejich „role“ ve zmíněném filmu, ale například také množství koster, vystavených v prestižních muzejních institucích po celém světě. Ostatně není divu, uintatéria nepochybně budila pozornost svým zjevem (zejména již zmiňovaným tvarem hlavy), ale také svojí velikostí. Při délce kolem 4 metrů a výšce v kohoutku 1,7 metru dosahovali zástupci tohoto rodu hmotnosti i přes 2 tuny, u velkých exemplářů pak nejspíš ještě podstatně více (až kolem 4,5 tuny).[6] Ani velikost a síla však tyto tvory nezachránila před vyhynutím. Jejich slabinou byla nepochybně inteligence, protože jejich mozek byl relativně malý a schopnost přizpůsobení z hlediska změn chování nejspíš nebyla vysoká.
Přesto tito zajímaví tvorové existovali po dobu zhruba osmi milionů let a rozhodně je tak nemůžeme považovat za jakési evoluční omyly přírody (jak bývalo chybným zvykem zejména u druhohorních dinosaurů).[7] Osudnou se jim nejspíš stala konkurence ze strany jiných velkých býložravců, zejména pak brontotérií a vývojově primitivních nosorožců, kteří se ve větších počtech začali objevovat v pozdním eocénu, přičemž uintatéria postupně vytlačili z jejich přirozených prostředí. Dnes už tedy „zvířata z pohoří Uinta“ žijí pouze v naší vlastní představivosti, vykreslující podivné „nosorožcovité“ tvory z doby šerého dávnověku.
---------
Odkazy:
---------
[1] Lucas, S. G.; Schoch, R. M. (1998). Dinocerata. In C. M. Janis, K. M. Scott, and L. L. Jacobs (eds.). Evolution of Tertiary Mammals of North America. 1: 284-291.
[2] Leidy, J. (1873). Contribution to the extinct vertebrate fauna of the Western Territories. Geological Survey of the Territories. 1.
[3] Marsh, O. C. (1871). Notice of some new fossil mammals from the Tertiary Formation. American Journal of Science. 2 (7): 35-44.
[4] Cope, E. D. (1873). On the short footed Ungulata of the Eocene of Wyoming. Proceedings of the American Philosophical Society (separate). 1-37.
[5] Yongsheng, T.; Jingwen, W. (1981). A skull of Uintatherium from Henan (PDF). Vertebrata PalAsiatica. XIX (3): 208–214.
[6] Bakker, R. T. (1986). The Dinosaur Heresies. Zebra Books, New York (str. 343).
[7] Bakker, R. T. (1968). The superiority of dinosaurs. Discovery. 3 (2): 11–22.
---------
