Článek
Lidé, kteří nemají kontakt se svým strachem, jej mnohdy vybíjejí agresí, nechápou strach a ani bolest jako cenné připomenutí, že by měli změnit svůj život, nýbrž prožívají strach jako trvalý stav, s nímž musejí neustále bojovat, aby přežili.
Lidí, kteří mají strach, neuvažují vůbec o tom, proč jej mají. Mají strach, co pamatují, a hledají viníka. Beze strachu by ztratili oprávnění své existence. Zmizela by jejich prvořadá funkce.
Oni přeci ztělesňují boj proti strachu a získávají tím nejen na důležitosti (tedy jejich já), avšak taky získávají podporu od všech, kteří sami žijí ve strachu a jsou v něm udržováni.
Co kdyby vám teď někdo sebral vaši víru? Lásku? Co kdyby zmizela ta dvě slova, kterými se všichni tolik zaklínáme? Mnohdy je to, čemu my vznešeně říkáme víra v něco vyššího, něco, v čem se můžeme bez obav rozplynout, jen odrazem našeho strachu žít plně tady a teď.
A nejsou to jen psychicky labilní a nemajetní lidé, které je snadné udržovat ve strachu. Hlavně my ostatní, my ti tolik chtiví, my hromadící své bohatství (materiální i duchovní) abychom tím kompenzovali svůj strach z pomíjivosti.
A právě tenhle komplex se může často a často se i mění na agresivitu. Nejen individuálně, ale i v médiích i celospolečensky. Stačí se jen ukázat bojácným jako ten, kdo má na vše zaručený recept a už se motor obchodu se strachem rozbíhá na plné obrátky.
Pokud chceme uniknout z pasti strachu měli bychom do svých srdcí, ale pak i do svého jednání zasadit optiku lásky. Eliminovat strach všude, kde se s ním operuje.
A když budeme pozorně naslouchat melodii hlasu a řeči těla zjistíme, jak rodiče, vychovatelé, učitelé, zaměstnavatelé, lékaři i politici pracují se strachem, aby u těch, kdo jsou na nich závislí, prosadili své cíle.
Strachy často přicházejí z rodiny. Z obav všech milujících, kteří se snaží o naše bezpečí. Nevědomky nás nakazili strachem, který vyšel z jejich traumat a zkušeností.
A všechny tyto strachy se sčítají v jeden velký a hluboce zakořeněný životní strach. A zbavit se ho vyžaduje doslova změnu identity. Vymanění se často právě z rodových tradic.
V podstatě jde o to, co bylo již popsáno v náboženských knihách dávno tomu. Logion 55 z Tomášova evangelia, kdy Ježíš řekl: „Kdo nemá v nenávisti svého otce a svou matku, nemůže se stát mým učedníkem. A kdo nemá v nenávisti své bratry a své sestry a nenese svůj kříž tak jako já, nebude mne hoden.“ (Mt 10,37; L 14,26)
Je dobré si uvědomit, že tento text byl a je pouhou symbolikou. Toho, aby jedinec sice respektoval rod, z nějž vzešel, ale aby se od nějak také dokázal odvrátit, oprostit se od některých nánosů, které na něj tento mnohdy nevědomky naložil a pokusil se o to být tady sám za sebe.
Aby se pokusil prozkoumat staleté nánosy předávaných zkušeností a zjistit, které z nich chce použít a rozhodnout se, které mu za to už nestojí.
Beze strachu. Prostě si uklidit v chrámu své duše ten předchozí binec tak, aby se mu tam líbilo a byl s ním spokojený. Je krásné udržovat chrám své duše čistý. Tedy i naše tělo mít krásné a harmonické.
Učme se naslouchat svému strachu. Prozkoumávejme jej. Mnohdy jde o rodové dědictví věků, které můžeme respektovat, ale nemusíme jej už používat.
Zdroje:
