Článek
Ok. Opravíme to. Učíme se žít tady a teď. V bezpodmínečné lásce. S vědomím, že nikdy to není lepší než právě nyní. Odstraníme chyby. Objeví se další - větší a složitější. Pak vzniká pocit, že včera bylo líp. Většině z nás není v přítomnosti dobře. Statečně to popíráme. Místo toho se hystericky zaměřujeme na budoucnost. Se strachem. Je to nemoc. Lidé jí postižení usilují o změnu a především o svobodu. Přitakávají proto všemu novému, mají často nadměrné potěšení z rizika.
Budoucnost ležící před nimi je pro ně velkou šancí. Takový člověk žije podle psychoanalytika Fritze Riemanna, autora knihy „Základní formy strachu“ asi takto: z okamžiku na okamžik, bez pevných plánů a jasných cílů a nekonečně NESPOKOJENÝ (neuspokojený) očekává nové a nové podněty. Má strach z jakéhokoliv pořádku a zákonitostí.
No, neříkám, že se všechno v dějinách odehrávalo s pomocí hysterie a že se tak chová většina lidí. Ale když to vezmeme například podle umění v současnosti - film, hudba, reklama a TV - tak právě tady převládá jakási estetika HYSTERIE a CHAOSU. Na sociálních sítích jakbysmet.
A my se na tu hysterii díváme a učíme se. Učíme od něčeho, co má kořeny v uměle vytvářeném NAPĚTÍ, které se dále ve společnosti projevuje neuroticismy lidí a především strachem z hierarchií. Státu, vlády, obce, rodiny. Opájíme sami sebe pocitem, že nám vládne svoboda. Ne, svoboda ani náhodou. Jen ANARCHIE.
Sranda na tom všem je, že podléháme pořád stejnému klamu. Masírováni VNĚJŠÍMI podněty se mnoho z nás obrací ke SVOBODĚ jako ke spáse, k duchovním směrům a školám, jenž nám slibují klid za dvě semestrální školení každé za 19.650,- Kč brutto.
A tak my lidé hledající LÁSKU, pouze vnějším způsobem jen dokola opakujeme stejný vzorec STRACHU: nadále hystericky chceme něco radikálně měnit vně sebe (např. partnerské vztahy - ne je prohlubovat uvnitř nás samotných, ale máme pocit, že musíme změnit partnera), hltáme nové podněty vývoje společnosti; máme pocit, že právě nyní musíme najít tu radikální cestu, metodu, techniku, způsob. Tu novou a účinnou cestu.
Jo a taky proto bezhlavě pobíháme a shromažďujeme. Duchovní artefakty. Duchovní materialismus. Můžeme totiž takhle žít v sebeklamu, že se duchovně rozvíjíme a namísto toho vlastně jen určitými cvičebními a duchovními technikami posilujeme svou egocentričnost.
Máme pocit, že čím dál více lidí si může dovolit vyšší vzdělání, můžeme více cestovat, můžeme více a svobodněji milovat. Tedy, že se konečně duchovno stalo záležitostí nikoliv elit, ale mas. No, znamená to jen to, že se ten stále stejný obsah distribuuje do vědomí stále většímu množství lidí. Jedinců. Jedinců, kteří jsou uspáni do bezvědomí života hysterií přecházejících generací.
To proto, že se život ve strachu přenáší na naše potomky. Když se totiž určité množství poznání rozptýlí mezi miliony jedinců, každé individuum získá z tohoto poznání jen velmi málo a dopad na jeho život to tak bude mít celkem zanedbatelný.
A protože jsme jen milé, ale lidské opice učící se nápodobou, hystericky se držíme kožichu svých mistrů, guruů nebo politických stran, xxx spolků, čehokoliv vně nás a ničíme přitom všechny lidi kolem, protože podvědomě víme, že by na nás v misce na dobroty prostě zbylo míň, kdyby do ní mohla svobodně sahat i ta „blbá Mařena“ od vedle. Já vím přeci nejlíp, co to je. Takže to naše „duchovno“ je obecně vzato spíše naší Pandořinou skříňkou.
V době dnešní civilizace už není místo k tomu, abychom dlouhodobě věnovali pozornost systémům duchovních nauk a víry a metodicky je přenášeli do života. Tedy stejně asketicky jako kdysi. A ani v akademii věd nebo v politickém institutu nenajdeme odpovědi na všechno. Natož pak studiem psychologie.
V rámci hysterie života se nám totiž stále častěji přemazává paměť a my si v rámci uspěchanosti vše tzv. „zjednodušujeme“. Nikdo už dnes nemůže být důsledným fakírem, mnichem či jogínem. Neexistuje na světě místo, kdy byste našli samotu a pokoj, které v nich vládli v době vzniku náboženských systému víry.
My nepotřebujeme chtít žít. To se už dávno děje, ale my potřebujeme v životě především OBSTÁT. Jenže, kdo z nás si chce svůj život naplánovat tak, že v něm není cíl a že v něm bude existovat flexibilita a improvizace? Kdo si chce vyrazit na cestu, která není třeba? Kdo chce jít cestou, když ví, že není kam jít? Leda blázen. Jo, blázen.
Jen ten, kdo je dnes blázen, může jít životem a kontrolovat pomocí důvtipu a improvizace všechny své tři úrovně bytí (myšlenkovou, emoční a tělesnou) aniž by spadl znovu do hysterie strachu. Proč? Inu, protože potom jeho rovnováha vychází ZEVNITŘ. A není závislá na lidech a dějích zvenčí.
Kam se však poděl náš smysl pro rovnováhu dějů - těch vnějších, kam? Přestáváme být těmi, kdo konají, ale spíše jsme jen poslušnými vykonavateli. Hysterie strachu nás za tisíce let naučila automatismu života bez lásky. ANO, bude líp. Proč nám není dobré to, jak jsme žili dosud? Proč nevyhovuje cesta, po které jsme dosud šli? Protože nám nic není dobré tak, jak už to je?
Hledáme nové způsoby a říkáme tomu tvořivost! Stále chceme něco vylepšovat. Toto však se skutečnou tvořivostí nemá nic společného. Naše vylepšení jsou násilná, jsou to jen zlepšeniny pro zlepšeniny. Oprava opravy. Chceme, aby byl svět lepší. Co si pod tím, ale opravdu představujeme? Více pohodlí a svobody? A jakého pohodlí? A jaké svobody? Duchovní? Psychické? Sexuální? Co to konkrétně je?
Nevíme. Jen chceme, aby „něco“ bylo najednou jiné, lepší. Jo a zaklínáme se péči o potomky tvrdíce, že nám jde především o jejich prospěch. Chceme lepší svět pro ty, co přijdou po nás? Opravdu?
No a napadlo nás někdy, že oni tenhle NÁŠ a NÁMI vylepšený svět, který si MY korigujeme pro své POTŘEBY a podle svých PŘEDSTAV, ještě bez láskyplné péče, ale se strachem, vůbec nemusí chtít?
Ten náš lepší svět chceme jen a jen pro sebe. Tady a teď. Jen nemáme odvahu si to přiznat. Jen blázni se nepřestanou ptát. Zda milujeme bližního svého jako sebe samého. Tak se ptejme. Pořád a pořád. S láskou.
Zdroje:
