Jeníček a Mařenka: Pohádka o lásce a osvobození

Na počátku je vždy touha po spojení s druhým člověkem. V prvním případě otevření se mu silou lásky, ve druhém silou ega z donucení. Avšak jen láska uvolňuje a otevírá možnosti dalšího růstu jakéhokoliv člověka.

Mocenský tlak jakýkoliv, ať je majetnický, emocionální, sexuální, ekonomický atd. – vyvíjený na druhého člověka je sice rovněž projevem touhy navázat s ním vztah, ale takový, který toho druhého znevolňuje a znemožňuje mu žít svůj osobní plnohodnotný a uspokojující život. Proto láskyplný život vs. systém patriarchát 1:0.

Mnoha žen i mužů se v určitém období života (hlavně v období tzv. „chycení druhého dechu“) zmocňuje paranoia, když si usmyslí, že začínají tloustnout z nedostatku pohybu. Částečně je to pravda, částečně iluze vlastní mysli nastavené na výkon. Z ničeho nic nesnášejí bílé pečivo, červené maso jim nešmakuje… atp. a pokud se nestanou přímo vegany, aspoň na chvíli se začnou chovat udržitelně.

Zkusme si to připodobnit na klasické pohádce o Jeníčkovi a Mařence. Osaměle žijící muž bere své děti do lesa sbírat dříví. Mužský princip (jednoznačnost, řád = Animus) vyrazil do lesa (chaos, hlubina = Anima) a chtěl v něm být chvíli se svými dětmi při sběru palivového dříví. Děti se v tom lese ztratí. Najdou v něm místo, které obývá pro ně neznámá žena v ještě podivnějším obydlí.

A jelikož mají hlad a zjistí, že se chaloupka dá jíst, na problém je zaděláno. Jsou místní obyvatelkou chyceny a odvlečeny do chaloupky, kde se setkávají s tou nejčernější magií chaosu. V historických mýtech jsou tyto bohyně známe jako tzv. „černé matky“.

Černé matky jsou archetypy žen, které reprezentují temnou stránku ženské energie. Jsou spojeny s chaosem, smrtí, transformací a regenerací. Často jsou zobrazovány jako staré ženy s dlouhými vlasy a černou nebo tmavou kůží. Mohou být také spojeny s přírodními živly, jako je voda, oheň nebo země.

Takže jedno, zda jste Jenda nebo Máří, někdo vás uvěznil. Sedíte si ve svém vězení a jste pravidelně vykrmování to, díky čemuž rapidně přibýváte na váze. Skoro jako když se díváte na podvečerní televizní noviny, že? No a taky nedostatek pohybu.

Nadváha plyne povětšinou z toho, když se člověk nechá chytit do pasti představ. A jako dítě hladově bez bližšího zkoumání žereme, pardon konzumujeme, vše, co nám dodají před klec. Postupem času nám dojde, že sladké perníčky nemusí být úplně to nejsladší. Tátu zapomněli v lese, ten se doma užírá trápením, a i když každý den vyráží hledat je do lesa, pořád nic.

Jediný, kdo je může z pasti představ dostat z lesa domů, je pohyb.

A tak, když vám po mnoha nocích tohle vše dojde, začnete se bát své nečinnosti, kterou pro vás nesymbolicky, ale hmotně představuje tuk. Chcete proto hned, aby váš partner zapojil do všech možných či spíše nemožných pohybových aktivit, které začnou horentně vymýšlet. Včetně bývalých klidných vycházek o víkendu, které se mění buď v hřebenovku anebo závody o to, kdo vyběhne staré zámecké schody dříve. Aby se přece všeobecně zhublo. Doslova nutíme všechny kolem být pořád v pohybu.

Zkuste si v přítomnosti takto postiženého člověka na chvíli v sobotu odpoledne lehnout. Zešílí z vás. To proto, aby náhodou ten tuk, ta zdrclá energie, nebyla náhodou výsledkem jejich vlastní nečinnosti. Toho se totiž bojí jako čert svěcené vody.

Partnerům se to chvílí líbí. Chvíli. Pak odpadnou, někdy i ze vztahu a vrátí se ke své matce, která je samozřejmě nadšená. A kdo vyhrál? Archetyp Velké matky (Jung říkával Anima). A tak je jedno zda jste žena či muž, ale jste s matkou, která vás samozřejmě náhodou, jako z udělání nutně potřebuje. A komu by se nelíbilo, když žijete pouze pro něj, že?

Je otázka, jaký – nejspíše drsný až otřesný – zážitek může nás, naivně sedící v kleci svých tužeb, přimět k tomu, abychom se přestali na jedné straně nevědomě ztotožňovat s Ježibabou a na druhé straně se od ní v kritické chvíli distancovat a odmítnout odpovědnost za její činy. A zdrhnout.

Psychologický a existenciální úkol, který na Jeníčka či Mařenku od samého počátku čekal, spočíval v tom, že se v zápase o svou nezávislost na archetypu Velké Matky a o svou vlastní životní cestu musí spojit v hloubi své duše jak se svými mužskými, tak se svými ženskými prvky. Dospět k poznání, že ani Animus ani Anima nejsou schopni nic sami. Aby se mohli vrátit, musí spolupracovat.

A tak se v pohádce spojí Jeníček a Mařenka a s pomocí známé lsti s klackem namísto prstíku ošálí Ježibabu. Sranda je na tom to, že na ní používají stejnou lež, jakou původně použila ona ně, že? No a potom následně přijde klecový výcvik, který i když vzdáleně připomíná Sebevražedný oddíl nakonec dospěje ke zdárnému konci a babice vyfičí do pece. A tohle vše jim zařídí láska.

Ovšem ta skutečná, ne ta hraná: Mařenka i Jenda se vymaní z moci Velké Matky, tedy svého Nevědomí jen tehdy, cítí-li k tomu druhému opravdovou lásku, protože jen tak mu dokáže dát přednost před malátně sladkou závislostí na Velké Matce. Teprve až když je schopna milovat druhou lidskou bytost, dokáže přijmout i svého Anima a scelit se v integrovanou osobnost.

Tam, kde Mařenka s Jeníkem nárokům Ježibaby podlehne, nemůže již nic ohrozit nadvládu archetypu Velké Matky. Ta k ní zůstane navždy psychicky připoutána (česky ulítne navždy do nevědomí, např. s guru Járou nebo i jiným duchovním imbecilem, popřípadě se v 35–45 letech stane hipíkem a bude čekat ve frontě fanynek na podpis Tomáše Kluse) a ztrácí tak schopnost žít svým vlastním, autentickým životem.

Pupeční šňůrou, která takto nebyla nikdy přestřižena, pak Velká matka (chaos nevědomí) odčerpává životní energii své dcery či syna, často až do pokročilého věku. Do její smrti. Mnohdy umíráme jen na energetickou nedostatečnost. A tohle naučí své děti. Kluky, aby zůstaly kluky a dali se lépe manipulovat a z dcer Eviných, původně nevinných, udělá saně. Ne na sníh, bohužel.

A tak, i když tu babu nakonec společně proženete pecí, pak je třeba vědět, že tyto archetypické postavy, stejně jako bohové, nikdy neumírají!! Jen prodělávají metamorfózy – proměny své podoby a svého postavení v hierarchii mocenských sil vás samotných neboli mění jen místo svého působení.

Prostě stejně se zase nějaká ta ježibaba či ježidědek vyskytne. A vy jim jen musíte určit jejich místo. Vykázat je ven z baráku do boudy, dokáže nejsnáze váš vnitřní Jeníček – Animus s Mařenkou – Animou. No, ale jak, když jste si je vlastnoručně upekli?

Proto si buďme partnery, i proto se potřebujeme. Jeden proti všem … zvládne všechno maximálně u Marwela v hračkářství amerických romantických komiksů. Bacha na ně. Archetypy tvarující podobu veškerého života a vytvářející strukturu lidské psyché jsou nesrovnatelně mocnější než pouhé individuální Já.

🍭 Přímá konfrontace s těmito (božskými) silami, jak to vyplývá z mnoha mýtů a pohádek, je téměř nemožná, neboť přesahuje meze lidských možností.

💞 Jednou z možností omezení jejich negativního působení je spolupráce dvou srdcí spojených obyčejnou lidskou láskou. Na ty je totiž každá pohádka, Bůh a taky každý mýtus krátký.

Zdroje: