Když minulost neplatí: Počasí jako terra incognita

Autobus městské dopravy plul ulicí jako lodička z kůry. Voda, bahno a kamení se odpoledne ve čtvrtek 8. října 2026 sesuly z rokle nad čtvrtí San Carlos de Apoquindo na východním okraji Santiaga a strhly s sebou auta i zmíněný autobus.

Několik cestujících se zachránilo tak, že vylezlo na jeho střechu. Šest lidí utrpělo zranění, mezi nimi roční dítě se zlomenou nohou, a úřady evidují 384 poškozených. Mrtvé si bahnotok naštěstí nevyžádal.

Chilský ministr veřejných prací řekl, že bahnotok takového rozsahu nejde předpovědět, stejně jako zemětřesení, a že opatření osvědčená jinde ve městě by tady nestačila. Přitom existovala nejméně tři varování a z pěti bariér, které obec po menším sesuvu oznámila vybudovat, nestála v den neštěstí ani jedna.

☔ Ve stejném týdnu popsal Roberto Rondanelli, meteorolog z Chilské univerzity a ředitel tamního Centra pro klima a odolnost, výhled na nadcházející chilské léto takto: „Vstupujeme do neznámé země, protože jsme takovou úroveň anomálií neviděli. Takovou intenzitu El Niña záznamy pravděpodobně dosud nezachytily.“

Nezní to jako poplach. Žádný vykřičník, žádné slovo katastrofa. A přece je to možná nejtvrdší věta, jakou může vyslovit člověk, jehož řemeslem jsou měření klimatu. Stanice v centru Santiaga zapisuje srážky přes 160 let. Tento říjen v ní překonal rekord, který vydržel téměř sto let.

Rozbor, který chilští vědci zveřejnili den po neštěstí, ukazuje, že bahno nepřineslo jen jedno deštivé odpoledne. Bylo posledním článkem řetězu, který lidé tvořili po staletí, od těžby dřeva na topení a dřevěné uhlí pro rostoucí město až po více než desetileté megasucho.

Deset měsíců před neštěstím navíc povodí téměř celé vyhořelo. Spálená půda vodu nevsákne, a tak se z deště na holých svazích stane snadno lavina bahna. Autoři zároveň poctivě přiznávají, že podíl klimatické změny na suchu i na lijácích zatím nejde přesně určit.

🌊 Hydrologové mají pro předpoklad, na kterém stojí každá hráz, propust i povodňový plán, nehezké slovo stacionarita. Znamená očekávání, že příroda kolísá v neměnném rámci, takže z dosavadních měření lze spočítat, co nás čeká. Z této víry pochází i pojem tzv. „stoletá voda“.

Neoznačuje povodeň, která přijde jednou za sto let, ale průtok, který má v každém roce jednoprocentní šanci. Za celé století taková voda přijde s pravděpodobností kolem 63 procent, nikoli s jistotou.

Skupina hydrologů v prestižním vědeckém časopise napsala, že stacionarita je mrtvá a neměla by dál sloužit jako výchozí předpoklad při plánování. Najít jejího nástupce označili za podmínku toho, abychom se klimatickým změnám dobře přizpůsobili.

Jiní hydrologové odpověděli, že její smrt ohlásili předčasně, protože i proměnlivé klima může časem najít novou rovnováhu, jen kolem jiného průměru. Spor se tedy nevede o to, jestli se mapa změnila, ale jak rychle ji umíme překreslit.

Čeští hydrologové proto po velkých povodních přepočítávají takzvané N-leté průtoky, protože každá další velká voda posune celou statistiku.

🧭 Zvyk spoléhat na staré tabulky ale není jen slabinou hydrologických modelů. Je to výchozí nastavení lidské mysli. Velká část dějin psychologie stála na představě, že nás pohání minulost. Behaviorismus i freudovská psychoanalýza sdílely dlouhou dobu přesvědčení, že člověka pochopíme, když budeme dost hluboko kopat v tom, co už se stalo. A na základě vytěžených zkušeností přetvoříme budoucnost.

Zrádné na tom ovšem je, že si budoucnost představujeme jako prodlouženou přítomnost. V pokusech s více než 19 000 lidmi ve věku 18 až 68 let se však ukázalo, že lidé v každém věku věří, že se v minulosti změnili hodně, ale v budoucnu se už změní málo. Takže pak ignorovaly možné budoucí příležitosti, pokud nevyhovovaly jejich dnešním chutím. Autoři to shrnuli suchou větou, že dějiny podle všeho vždycky končí dnes.

Možná to zní jako výzva hodit vzpomínky přes palubu. Tak to nemyslím. Minulost je dobrý stavební materiál, jen špatný jízdní řád. Kdo zná svůj vzorec, pozná ho, když se vrací. Kdo z něj ale vyvozuje jistotu, plánuje jako úřad, který staví hráz podle povodně, jaká už nepřijde.

🌱 A co dál? Inu, řídit budeme muset sami. Nic lepšího nevymyslíme. Osobně vidím tři možné cesty.

První je neustále přepočítávat mapu. Ale, aby to fungovaly na proměnlivou dobu, bude to znamenat přepočítávání nejen pro úřady po povodni, ale i pro nás samotné, to když se změní práce, tělo nebo vztah. Otázka nezní, co fungovalo dřív, ale co z toho platí za nových podmínek.

Druhá je slyšet varování dřív než rekordy. V Santiagu ležela doporučení geologů na stole celé měsíce. Smutný katastrofický rekord je jen účet, který přijde, když varování zůstanou v šuplíku. V osobním životě mají varování podobu únavy, opakované hádky nebo zad, která bolí každé pondělí odpoledne.

Třetí je rezerva, která roste. Chilští vědci se ve svém rozboru ptají, o kolik by zdravý les na dně roklí ztlumil sílu bahnotoku. Odpověď zatím nemají, ale otázka sama je pouze plán B.

Les, mokřad nebo remízek nefungují jako bariéra, kterou si stačí objednat, ale jako polštář, který se musí nechat vyrůst. A ten roste setsakra dlouho. V člověku tomu odpovídají vztahy a odpočinek, které nejde začít pěstovat až ve chvíli, kdy je potřebujeme.

Terra incognita zní jako konec mapy. Ve skutečnosti je to konec iluze, že mapu máme navždy hotovou a pod kontrolou. Neznámou zemí dnes už neprojdeme podle starých zápisů. Ale co je hlavní, projdou jí především ti s otevřenýma očima a s rezervou místa v batohu.

Vlastní dějiny dnes nekončí. Ani ty, které píše prudký déšť. Otázkou však zůstává, jak chceme v neznámé zemi najít cestu se zavřenýma očima. Upnuli jsme se k iluzi kontroly nad čísly, zatímco svět kolem nás už dávno protrhl hráze našich statistik.