Když se patriarchát převlékne do femininního hávu

Když nedávno The New York Times vydá text s názvem „Did Women Ruin the Workplace?“, není to náhoda. Je to poměrně zlá absurdita nejhoršího zrna.

Je to totiž odraz staré patriarchální logiky interpretace světa, kde ženy vystupují jako narušitelky „přirozeného“ řádu věcí. Tato zvrácená logika se neptá, jakou práci ve skutečnosti odvádějí, ani nezkoumá systémová data o pracovních podmínkách, ale loví snadnou popularizaci svého, podotýkám zoufale chybného, vidění světa.

Takové titulky nejsou jen mediální kalkul; jsou součástí širší konstrukce, která raději obviňuje ženy, než aby analyzovala struktury, jenž tuto nerovnost reálně podmiňují.

Podívejme se nejprve na fakta. Podle poslední Global Gender Gap Report není svět na cestě k opravdové rovnosti. I když se všechny státy zaklínají genderovou vyvážeností a rovností - skutek utek. Pokud by se tempo změny k lepšímu nijak neměnilo, k uzavření rozdílů by trvalo více než sto let. V žádné z 148 ekonomik hodnocených v roce 2025 totiž ještě nedošlo k plné rovnosti. A ačkoliv některé země jednotlivé části nerovností vylepšily, trh práce zůstává strukturálně nerovný.

Když se podíváme na širší ekonomickou mapu, nerovnost je globálně zakořeněná: ženy pracují více hodin než muži, ale vydělávají podstatně méně. Když započítáme i neplacenou péči a domácí práci, lépe řečeno péči, bez níž žádná společnost nemůže fungovat, ženy pořád vydělají jen něco kolem třetiny toho, co muži za stejnou dobu práce. Tato nerovnost se v průběhu desetiletí prakticky nezměnila a přetrvává napříč všemi regiony světa.

Z tohoto hlediska je mylné považovat jakýkoli feministický proud, za kořen problému. Problémem není samotný feminismus; problémem je patriarchální rámec, který strukturu práce, rodiny a společnosti staví tak, že neplacenou péči přisuzuje ženám jako „přirozenou“ úlohu, a přitom ji nevyrovnává v materiálních nebo institucionálních statcích. Tento rámec se pak v daném článku dokonce přetavuje i do diskuse o tom, kdo má právo být „úspěšný“ a kdo je „viník“.

Nerovnost se neomezuje jen na výdělek. Současná data z velkých korporátních studií ukazují, že ženy čelí větší psychické námaze, horším příležitostem k postupu a stále slabší organizační podpoře. Když ženy dostávají stejně podpory jako muži, rozdíly v kariérní ambici mizí, což naznačuje, že rozdíl není v motivaci, ale v podmínkách.

Takže když se někdo tak hloupě jako v NYT ptá, zda „ženy zničily pracoviště?“, ptá se úplně špatně. Podobné formulace odvádějí pozornost od skutečných strukturálních problémů. Od systémů, jež devalvují polovinu lidské populace, až k takovýmto narativům, jež tyto systémy brání změnit.

Feminismus, v různých podobách, není narušitel. Je to odpověď, na to, že se mužská nadřazenost chová přes dva tisíce let k ženám jako k podřadným bytostem. Ovlivnit struktury vyžaduje víc než mediální hádky o tom, kdo „zneužívá“ flexibilní práce nebo kdo „nutí“ muže ustupovat.

Vyžaduje to pro nás muže odvahu ke konfrontaci s historickými modely moci. S těmi modely, které jsou ve světě tak hluboce zakořeněné a které z mnoha mužů i dnes dělají stále pouze idiot nebo rovnou narcistní a psychopatické jedince.

A když se pak divíme, proč jsou ženy unavené, vzteklé nebo „nevděčné“, možná bychom si měli položit jinou otázku: kdo vlastně tuhle káru civilizaci opravdu tlačí a táhne, a kdo si jen pohodlně sedí vepředu a drží se volantu jen tak na okrasu?

A už chápete, jak nebezpečné pro celou společnost je, když do parlamentu prorazí takoví „motoristé“ – s plnou nádrží machismu a koly mimo realitu?