Chaos dává život

Někde v hloubi naší kolektivní paměti je vytesán obraz dokonalého řádu. Je to svět, kde má každý šanon své místo, každý proces svůj diagram a každý člověk svou kolonku v určitém stupni hierarchie. Je to svět, který jsme si vysnili jako léčivou protilátku proti děsivé nepředvídatelnosti vesmíru. Jenže tento sen se změnil v noční můru.

Benjamin Franklin, muž, jehož tvář na nás shlíží ze stodolarové bankovky jako symbol amerického pragmatismu, by o tom mohl vyprávět. Jeho pracovna nebyla chrámem efektivity, ale skutečným bitevním polem chaosu. Papíry, které se mu neustále „rozmnožovaly“, se válely všude, s nimi nákresy vynálezů, které nikdy neměly být dokončeny, a dopisy, které čekaly na odpověď celá desetiletí.

Franklin tím trpěl a cítil velkou vinu. Cítil tu samou úzkost kterou mi dnes nazýváme vyhořením. A přesto právě v tomto bordelu, v tomto „bahenním“ podloží bažiny jeho neřízených nápadů, vyklíčila dnešní Amerika. Založil první veřejnou knihovnu. Organizoval první dobrovolný hasičský sbor. Měl podíl na založení Pensylvánské univerzity. Založil první městskou nemocnici.

Ve funkci hlavního poštmistra zásadně zreformoval poštovní systém USA. Založil a vedl spolek proti utlačování černochů. K tomu vynalezl hromosvod, bifokální brýle, účinnější kamna na dřevo, jako první popsal a zmapoval Golfský proud, vynalezl skleněnou harmoniku a taky močový katetr. Prostě genius.

Franklinův paradox je vlastně trochu i zrcadlem naší vlastní rozpolcenosti. Věříme, že nám pořádek přináší produktivitu, a to i přesto, že nás život neustále usvědčuje z omylu. Život totiž nepořádek nepotřebuje jen „přežít“, on z něj žije.

Posledních dva tisíce let civilizace jsme strávili skoro obsesivním budováním pyramid. Tedy, začalo to možná u faraonů, ale skončilo to až u korporátních open spaců a státních aparátů, které spíše připomínají oživlé noční můry z románů Franze Kafky. Proč jsme to udělali? Proč jsme se tak křečovitě chytili vertikály moci? Odpověď je prostá a přitom krutá: bojíme se. Bojíme se, že bez „pevných rukou“ a „jasných pravidel“ se náš svět rozpadne v prach.

Vytvořili jsme si byrokracii jako náhradní náboženství. A, všimli jste si, že funguje dobře ve všech systémech, co na zemi jsou? Jak ale tyto struktury rostou, dochází ve společnosti k fascinující a zároveň tragické proměně. Systém, který měl sloužit lidem ke správě věcí veřejných, začal požírat své tvůrce.

Hierarchie totiž plodí pýchu z pobytu na vrcholu moci a naopak osamělost u její základny. Vytváříme si armády „zvířat“ – úředníků, politiků, které se už dávno přestaly ptát na smysl své práce. Jsou to lidé odtržení od reality, uvěznění v iluzi moci nebo sloužící kvůli apatii z bezmoci.

Zvířecí model práva silnějšího, podle kterého jsme své společnosti postavili, je založen na nedostatku. Vlčí smečka prý potřebuje alfu, protože kořisti je málo, mimochodem nedávno byl mýtus o alfa vůdcích dokonale vyvrácen tím samým vědcem, který jej kdysi nechtěně postuloval = Skutečnou alfu poznáte podle toho, že si cení života.

Jenže lidská společnost, ta skutečná, tvůrčí společnost – není smečkou vlků. Náš mozek, ten nejúžasnější nástroj, jaký kdy evoluce stvořila, nefunguje hierarchicky. Je to miliarda neuronů propojených v decentralizované síti, kde informace tečou všemi směry naráz. Přesto se snažíme tento diamant v našich hlavách vtěsnat do řádu byrokratických procesů. Te je asi jako chtít po symfonickém orchestru, aby hrál jen tři tóny podle pokynů semaforu.

A tak zatímco my, co by „páni tvorstva“ jsme se pachtili se stavěním pyramid pravidel, které se pod každým větrem změn viklají, rostliny zcela tiše ovládly planetu jiným způsobem. Rostlina je pro hierarchicky uvažujícího člověka skoro urážkou existence. Nemá srdce, nemá plíce, a hlavně: nemá mozek. Přesto dokáže věci, o kterých se nám jen zdá. Dokáže vyhodnotit vlhkost půdy v okolních deseti metrech, směr slunce určí přesně na tisícinu stupně a pozná chemické složení nepřítele, který se ji chystá napadnout, a to vše naráz, v každém milimetru své tkáně.

To, co my nazýváme chaosem, je pro rostlinu „strukturální spřažení“. Koncept, který Humberto Maturana a Francisco Varela popsali jako autopoiezu. Živý systém se neřídí povely z centrály, on se neustále sebeobnovuje v reakci na okolí. Rostliny jsou příkladem horizontální demokracie v nejčistší podobě. Každý list, každý kořenový pletenec je autonomním inovátorem. Pokud přijde sucho, systém nečeká na oběžník z „kořenového ministerstva“. Každá buňka ví, co má dělat, protože je součástí sítě, nikoliv pyramidy.

Kdybychom dokázali přenést tuto rostlinnou moudrost do našich firem a států, zjistili bychom, že většina „problémů“, které dnes řešíme, jsou jen artefakty našeho vlastního řádu. Tedy ty, které jsme si způsobili my sami. Proč? Inu, byrokracie neřeší chaos, ona ho jen fixuje. Vytváří bariéry, které zabraňují informacím téct. A neustále díky tomu zvětšuje svůj objem.

Rostlina naproti tomu chaos využívá jako informaci. Vítr není nepřítel, který by ji měl zlomit; je to signál, že má právě teď zesílit stéblo. To je princip antifragility, o kterém píše Nassim Taleb. Systém, který z chaosu profituje, místo aby se před ním schovával anebo bojoval.

Dnes nás na této planetě chodí přes osm miliard. Hierarchicky uvažující elity v mocenské struktuře tam nahoře, v tom vidí hrozbu. Vidí „přemnožení“, vidí chaos, který nelze uřídit. Bojí se, že osm miliard lidí rozbije jejich úhledné pyramidy. A mají pravdu. Osm miliard lidí skutečně rozbije starý řád, ale ne proto, aby nastala zkáza, ale aby pokračoval život.

Já v osmi miliardách lidí na rozdíl od těchto idiokratů - tak nazývám lidi, kteří dovedli systém řízení společnosti do tzv. Idiokracie, vidím naopak osm miliard příležitostí. Osm miliard unikátních nervových systémů, které mohou přinášet inovace v každé vteřině svého bytí. Jenže k tomu potřebují svobodu a pohyb, nikoliv svírající řád. Potřebují možnost se propojovat horizontálně, jako mykorhizní sítě v lese, kde si stromy vyměňují živiny a informace bez ohledu na to, kdo je „vyšší“ nebo „starší“ = Proč je skutečná „světová vláda“ schovaná v podhoubí.

Wikipedia je v tomto směru fascinujícím experimentem. Není to jen encyklopedie; je to důkaz, že rostlinný model v digitálním světě funguje. Tisíce spolupracovníků, žádná centrální redakce s bičem, žádná nadměrná byrokratická hierarchie schvalovacích procesů. A přesto je to nyní největší a nejživější korpus lidského vědění. Stejně tak družstva, systémy, kde je vlastnictví rozpuštěno v síti, kde hlas každého člena má stejnou váhu ne proto, že je to „spravedlivé“, ale protože je to efektivní.

Pokud se podíváme na náš současný stav skrze systém 3AXIS®, uvidíme jasný obraz krize identity. V rovině Hlavy jsme si vytvořili logiku, která je v rozporu s biologií. Věříme v lineární růst v nelineárním světě. V rovině Emoce jsme se zavřeli do vězení strachu. Čím pevnější řád budujeme, tím méně cítíme spojení s ostatními. Hierarchie zabíjí empatii a soucit. V rovině Chování jsme se stali loutkami vlastních procesů. Děláme věci „protože se to tak dělá“, nikoliv proto, že by to dávalo smysl.

Stojíme na hraně propasti, protože jsme se pokusili zastavit čas. Chtěli jsme stabilitu, ale dostali jsme rigiditu. Jenže vesmír stabilitu nezná. Jedinou jeho konstantou je změna. Rostlina to ví. Proto nebuduje betonové zdi, ale ohebná stébla. Proto neinvestuje do moci, ale hlavně do adaptability.

Benjamin Franklin svůj nepořádek v pracovně nikdy neuklidil. A je to tak dobře. Kdyby strávil život rovnáním papírů do šanonů, možná by měl v pracovně klid, ale svět by byl o něco temnějším místem. Byl geniální právě proto, že dokázal balancovat na hraně chaosu. Dokázal nechat svou mysl růst jako plevel, a to nezadržitelně, všemi směry, bez ohledu na to, co si o tom myslí lidé jeho doby.

Dnešní výzvy nevyřešíme tím, že přidáme další patro k našim pyramidám. Tím, jen zvyšujeme tlak na základnu, na lidi, na kterých společnost, stojí natolik, že se propadá do bažiny čím dál víc. A nevyřešíme je ani novými regulacemi, zbavením se aktivistů nebo přísnějším dohledem.

Vyřešíme je jen tehdy, když se odvážíme „rozpustit“ se v síti těch, co chtějí spolupracovat. Když přijmeme fakt, že řád už není cílem, ale překážkou. Budoucnost totiž bude patřit těm, kteří se nebojí pustit se vertikály a začnou se propojovat horizontálně.

Máme osm miliard inovátorů. Máme technologie, které nám umožňují komunikovat jako nikdy v historii. Máme moudrost světa rostlin, kterou jsme dosud přehlíželi. Teď už zbývá jen jedna otázka: budeme dál stavět vězení z papíru, nebo se nadechneme k revoluci a začneme novou evoluční vlnu přímo od kořenů?

Kdo chce, hledá způsob, jak v chaosu vidět život. Kdo nechce, hledá důvod, proč se dál bát každého závanu čerstvého vzduchu.